Když jde člověk na výlet se dvěma malými kluky, nemůže si jen tak kráčet a meditovat, protože kluci si dříve či později najdou klacky. Mávají s nimi kolem sebe a třískají do všeho, co je při cestě. Člověk má dvě možnosti: buď se výlet změní v nekonečnou sérii napomínání a domluv, končících zabavením klacku, zlomením přes koleno a křikem, nebo se věc musí obrátit ve hru, přičemž je třeba přistoupit na to, že klacky jsou meče a bodláčí draci, a vymyslet si k tomu scénář. Pak ovšem v tom scénáři musí člověk sám také zaujmout roli – a tady někde končí čas meditací. Šimon hře na královnu, projíždějící na své inspekční cestě krajem plným draků a loupežníků, moc nerozuměl, ještě nezná Dračí doupě ani Pána prstenů, raději by si hrál na parní mašinku, ale od chvíle, kdy jsme mu u koňského handlíře jako mladšímu rytíři pořídili výměnou za hrst zlata z květů vratiče osla, začalo ho to bavit a dokázali jsme ujít mnoho mil. Bodláky byly draci, protože mají mnoho hlav, a ostatní strašidelná havěť se skrývala v kopřivách a v ostružinových šlahounech, bludičky v močále.

Při té pouti jsem myslela na duchy, na to, jak jsem v tomto městě měla tři tety, mladší sestry své babičky, které sem se svými muži přišly po válce pracovat do zdejších textilních továren. Abych na ně mohla myslet, vyprávěla jsem o nich svým zbrojnošům. Tety dostaly přidělené bydlení v takových skromných domcích u řeky Mandavy, strejček Tonda Sýkora byl vysoce vážený mistr tkadlec ve Velvetě, jiný strýček v jiné továrně mechanik, tety Božena a Helena pracovaly v Elitce a Zdena, rozvedená, v jiné továrně v kanceláři. Její synové byli jeden celník a druhý policajt. Ihned jsme je zařadili do hry, jmenovali se Jan a Franta. Psal se rok 1968, léto, a moje maminka se strýčkem Tondou stále hovořili o politice, oba byli abonenty Literárek a jejich vášnivými čtenáři. Dnes už jsou všichni po smrti a já s nevolí zjišťuji, že už si vůbec nedokážu vybavit, ve kterých z těch domků u řeky bydleli, a že tam tedy inspekci provést nelze.

Z tehdejší dovolené jsme si odváželi z tovární prodejny Velvety štůček manšestru barvy mechu a hnědočervený prací kord, máma mi z nich ušila tehdy módní šatové sukně, jednu vepředu na zip a druhou s páskem. Mrzí mě, že jsem si tu šatovku neschovala, měla královskou barvu a udělala jsem v ní přijímačky na gymnázium.

Prázdné a strašidelné továrny byly na naší cestě všude, jako by ta krajina byla zakletá, i v nejmenších obcích jsme je míjeli, na jedné sklárně byl ještě firemní štít s letopočtem založení 1414, výloha firemní prodejny ještě nebyla rozbitá, ale už prázdná, zavřená, ztichlá. O kus dál obrovská mrtvá tiskárna, architekturou připomínající klášter. Továrny na nás třeštily prázdné oční důlky svých vytlučených oken při cestě vlakem, na polní cestě, ve městě i v lese. Část naší královské inspekční trasy vedla po hranici a tu jsme viděli, že ty strašidelné továrny jsou na obou stranách.

Všechny tři tety v tom pohraničním průmyslovém městě žily od roku 1945 až do smrti, ale nepamatuju si, kdy zemřely. Nevím, co si myslel strýček Tonda Sýkora o normalizaci, která naši rodinu všelijak rozházela a asi způsobila i to, že si máma přestala rozumět se svými bratranci celníkem a policajtem. Nevím, kde mají všichni hrob.

Na obecní vyhlášce v sousedním městečku čtu, že demolice jedné z největších opuštěných továren přijde ukrutně draho, prodraží se i skládkování stavebního rumu, jen alespoň několik lidí při demolici najde na čas práci. Kdyby se všechny ty továrny zbouraly, kraj přijde zcela na mizinu, zapisuji si do inspekční zprávy.

Putovali jsme tak čtyři dny, dva na koni, jeden na oslu, skály jsme otevírali větvičkami jeřabin a mýto platili barevnými lentilkami. Mnoho mečů rytíři zlámali a museli si udělat nové, jeden jsem jim zahodila do potoka, protože s ním sráželi jablka. Když jsme doputovali až k našemu zájezdnímu hostinci tím nadobro zakletým krajem, první hvězda už padala do komína. Malý Šimon ztratil nervy, opustil svého oslíka a kolem strašidelné továrny projel jako parní lokomotiva. Sebe tím zachránil, ale zpráva z inspekční cesty zůstává nepříznivá.