Proč sis za své působiště vybral právě Keňu? Se zahraniční pomocí jsi začínal na Srí Lance, po tsunami roku 2004…

Afrika je moje srdeční záležitost od roku 1998, kdy jsem jako turista projížděl keňskými přírodními parky i zapadlými vesnicemi. To mě natolik uchvátilo, že jsem se rozhodl tam vrátit a snažit se trochu pomoci. Výběru lokality pro založení nemocnice samozřejmě předcházela důkladná příprava a získávání podrobných informací o bezpečnostní situaci, celkové stabilitě země, nemocnosti obyvatelstva v různých oblastech, dostupnosti zdravotní péče atd.

Prožil jsi na začátku velký kulturní šok? A prožili Itibané kulturní šok ve vztahu k tobě?

Itibo leží v odlehlé oblasti západní části Keni, při deštích občas zcela odříznuté od okolního světa. Před naším příchodem tu žádný běloch nebyl. Děti z nás byly vyděšené a při ošetřování v ambulanci jsme měli s jejich rodiči hodně práce, abychom je udrželi v klidu. Tuto nedůvěru se nám posléze podařilo překonat plyšáky a bonbóny, takže dneska máme spíš opačný problém, že děti někdy musíme odhánět od našeho domku, abychom měli chvilku klidu mezi prací na ambulanci. Ale myslím, že větší šok jsem měl já z místních než oni ze mě – pro ně jsem byl nový jen já, ale pro mě bylo nové všechno.

V Evropě se teď hodně mluví o ebole. Jaké je riziko, že se dostane i do Keni?

Podle Světové zdravotnické organizace velmi vysoké, v podstatě nejvyšší po zemích s přímým výskytem. Ze západní Afriky, kde je ebola nejvíce rozšířena, donedávna přistávalo na nairobské letiště více než 70 letadel týdně. Dnes už je počet letů omezen a lékaři a zdravotníci preventivně kontrolují zdravotní stav cestujících. Měří jim teplotu a snaží se všemi prostředky odhalit potenciálně nebezpečnou osobu, která by mohla do Keni chorobu zavléci. V nairobské nemocnici Kenyatta Hospital bylo zároveň zřízeno několik izolačních lůžek, na které by byli v případě podezření transportováni pacienti přímo z letiště.

Bez ohledu na hrozbu eboly se i tak v Itibu musíte v každodenním provozu vyrovnávat s případy, které u nás nejsou obvyklé. Už jenom přístup místních k násilí v rodinách je úplně jiný.

Postupně si zvykáme, takže případy, nad kterými mi dřív zůstával rozum stát, mi dneska připadají běžné. S čím se ale nemůžu vyrovnat, jsou znásilněné děti, domácí násilí páchané na ženách a kriminální potraty. Naštěstí dětí, které by byly znásilněny někým z rodiny, není moc, ale čas od času se s nimi na ambulanci potkám. Můj první takový případ byla asi osmiletá holčička, které se v noci sexuálně zmocnil její strýc. Matka, ač o tom věděla, nemohla zasáhnout a s dívenkou přišla, až bylo vše dokonáno a strýc odešel. Po ošetření jsme dítě u nás museli nechat přes noc, protože jevilo známky šoku z prožité události. Když jsem se rozčiloval, že je to hrozné, že kdyby se to stalo u nás, šel by ten chlap do vězení, vysvětlila mi naše sestra Elizabeth, že je to věc rodiny a nám nepřísluší s tím cokoli dělat.

Někde jsi prohlásil, že žena je v tamějších domácnostech v postavení zvířete.

Domácí násilí je další samostatná kapitola. Útoky většinou opilých manželů jsou velmi časté. Nám opět zbývá jen to, abychom zraněnou paní ošetřili a poskytli jí kromě léků i pár slov útěchy. Nicméně vnitřně bychom nejradši stejnou věc udělali útočníkovi, aby věděl, jaké to je. Zrovna před pár dny k nám v noci přišla mladá žena, kterou manžel zmlátil železnou tyčí. Chudák vypadala, jako kdyby se potkala s náklaďákem. Pravou stranu obličeje měla oteklou, podkoží zalité krví, oko nešlo ani násilím otevřít a bylo celé prokrvácené. V ústech měla asi osmicentimetrovou ránu vzniklou odtržením dolního rtu od dásně. Bolela ji žebra a záda. Ošetření trvalo skoro dvě hodiny a našemu stomatologovi dalo dost práce, aby vše uvedl do relativně původního stavu. Měli jsme ji pak u nás hospitalizovanou několik dnů, na infuzích s antibiotiky a léky proti bolesti.

Ještě jsi zmínil „kriminální potraty“. Co to znamená?

V Keni a hlavně v oblastech, kde se pohybujeme my, tedy na zapadlém venkově, jsou oficiální potraty zcela nemyslitelné. Místní dívky, pokud otěhotní před svatbou, vystavují sebe a rodinu zostuzení. Proto jsou ve vesnicích ženy, které se na potraty specializují. Provádějí je buď pomocí chemických látek, které dají nastávající matce vypít, anebo mechanicky, kdy kusem klacku přes vagínu zhmoždí plod a ponechají ho v těle. Postižené dívky k nám přicházejí po několika dnech s vysokými teplotami, v septickém stavu a složitě pak řešíme vypuzení mrtvého plodu i jejich vážný stav. Tyto praktiky se provádějí bez ohledu na stáří plodu, od raného vývoje až po sedmý měsíc těhotenství – to je, myslím, nejstarší plod, který jsme zde museli řešit.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že předávání zkušeností funguje oboustranně, a zmínil jsi, že tě místní naučili používat kůru stromů obsahující chinin jako lék proti malárii.

Naše medicína nám umožňuje pracovat s moderními přístroji, léky nejnovějších generací, skvělou diagnostikou. Jenže většinou nic z toho v Africe není k dispozici, pomineme-li skvělé nemocnice ve velkých, většinou hlavních městech. V zařízeních našeho typu máme k dispozici jen pár nástrojů k zašití rány, jeden tlakoměr, teploměr a velmi omezenou laboratoř. Pak přichází na řadu taková ta selská medicína – tedy pacienta pořádně vyšetřit, zjistit příznaky a trvání choroby a podle toho nastavit léčbu. Máme zkušené místní zaměstnance, kteří jsou schopní na řadu problémů podávat místní léky nebo léky tradiční. My se samozřejmě od nich také učíme. Byla by hloupost zavrhovat zkušenosti získávané po mnoho generací.

Nevytvářejí podobné projekty, jako je vaše nemocnice, závislost na bílých zachráncích? Podporujete tamní komunitu, aby se dokázala postavit na vlastní nohy?

Naše pomoc spočívá především v poskytování zdravotní péče. Někteří ji dostávají zdarma, jiní platí spíše symbolický poplatek. Máme výhodu, že náš personál víceméně pacienty zná, a tak nám řekne, když jde dejme tomu o chudou rodinu přežívající ze dne na den, nebo o rodinu, která se ujala několika sirotků.

Při výstavbě nových budov nebo na práce v nemocnici si najímáme zdejší řemeslníky. Samozřejmě výsledek někdy není dokonalý, ale jsme v Africe a účelnost, praktičnost a osobní vazba místních lidí je důležitější než to, jestli máme kachličky položené rovnoměrně vedle sebe.

Řemeslníci za svou práci dostávají předem domluvené peníze. Náš natěrač Jones si za ně koupil motorku, s níž teď ve volném čase taxikaří. To považuji za skvělou podporu místních. Peníze nedostanou zadarmo, pouze za práci – a pak je mají možnost účelně využít pro svůj další rozvoj.

A není tedy ani výhledově v plánu nemocnici kompletně předat místním?

Rozvojové projekty humanitárních organizací se samozřejmě dělají s tím, že se následně předávají místní komunitě. Náš projekt nemocnice v Itibu je tak trochu nestandardní už tím, že jsme jako nadstavbu zorganizovali spolupráci s lékařskými fakultami v České republice a vozíme sem na stáže lékaře a studenty medicíny. Zároveň ještě nemáme splněny všechny plánované věci, takže nemůžeme odejít od rozdělané práce. Samozřejmě ale postupujeme od začátku tak, aby v budoucnu mohla být nemocnice předána místním zdravotníkům a aby celý projekt byl trvale udržitelný i bez naší intervence.

Aleš Bárta

Aleš Bárta

FOTO: Profimedia.cz

Co lze vlastně udělat pro to, aby se v Keni žilo líp? Často se mluví o tom, že finanční pomoc, kterou takzvaný vyspělý svět do Afriky posílá, končí v kapsách zkorumpovaných vlád a ke skutečně potřebným ani nedoputuje, takže se uzavírá bludný kruh chudoby.

V Keni už jsem skoro devět let, takže jsem měl možnost poznat, jak na různých pozicích funguje korupce a osobní vazby. Počínaje policisty, kteří řidiče zastaví a prohledávají auto, vymýšlejí si různé nesmysly a vyhrožují vysokou pokutou, nebo odvezením na policejní stanici, ne-li až k soudu. Celá fraška slouží k získání úplatku – když ho dostanou, nechají vás jet. Na vás pak záleží, jaké máte nervy a jak dlouho dokážete odolávat.

Účelnější a praktičtější než posílat peníze na účty různých organizací spravovaných místními pohlaváry mi přijde přímo si vytipovat oblast, vytvořit konkrétní projekt a pracovat na jeho rozvoji. Samozřejmě to nejde vždy a musí se spolupracovat s místními lidmi, ale kontrola je velmi důležitá.

V diskusích o rozvojové pomoci se občas vyskytuje názor, proč vlastně pomáhat kdesi v Africe, když sami máme svých problémů dost. Co na takové námitky odpovídáš?

To je otázka, se kterou se čas od času setkávám, někdy je vyřčena i s rasistickým podtextem. Není možné porovnávat pomoc Africe s možnostmi poskytování pomoci u nás. Oblasti, kde pracujeme, jsou tak odlišné od našeho světa, že i naše představa bídy je na africké poměry pořád relativní luxus. V Africe se přežívá ze dne na den, v nepředstavitelných podmínkách. Choroby, které jsou v Evropě poměrně dobře léčitelné, zde znamenají často beznadějnou situaci. Chybějí léky, zdravotnický materiál, infrastruktura. Když vezeme pacienta, se kterým si nedokážeme sami poradit, do nemocnice vzdálené 30 kilometrů, cesta může trvat hodinu i déle. Neměli bychom zavírat oči před vzdálenou Afrikou, kterou známe z televize nebo z luxusních dovolených. Všem turistům bych doporučoval, aby na jedno odpoledne vyrazili za bránu svého rezortu a jeli se místním taxíkem podívat do vesnic v okolí. Tak vlastně začínal i můj příběh a život v Africe.