Článek
Alexander Novotný z Brna se závěru války dočkal na italské frontě: Přišel podzimek a přišel ten říjen. A co čert nechtěl. Císařpán si usmyslil zase jednu ofenzívu. A tak jsem šel do tý ofenzívy před Monte Grappou do kopců. Měli jsme tam dva kopečky a tam byli naši vojáci. My jsme byli trošičku za něma. Jednó ty Taliáni šupito, šupito, dostali se na ten jeden kopeček a naše tam zabrali. Tak jsme tam ještě vydrželi nějaký čtyři dni a potom jsme šli zpátky. Sedumadvacátýho října jsme se dostali do takový prolákliny. Tam nás ještě pan obrst nechal postavit do parády, držel k nám slavnó řeč ráno vo devíti hodinách, že jakožto jestli nepudeme ty kopečky šturmovat zpátky. „Vojáci, pudete šturmovat?“ Vojáci mlčeli, neříkali ani půl slova. Pan obrst: „Vojáci, pudete šturmovat?“ Zasi nic. Tak se dožral, votočil se a šel pryč. A večír, vosumadvacátýho října, utikal, potvora, první vocuď. A my za ním. Čtrnáct dní jsme šli pěšórem, živili jsme se všelijak, až jsme se dostali pátýho listopadu na hranice rakóský a potom jsme se dostali až jedenáctýho listopadu do špitálu na Drávě. Večír potom jsme si tam zastřelili jednu mulu, udělali jsme si guláš, voheň pěkné, spálili jsme tam celé trén a při muzice jsme ponéprv zazpívali Kde domov můj.
Na podzim roku 1918 vzpomíná i člen čs. legií ve Francii Jaroslav Janda: Seřadili nás do velkého čtverce a očekávali jsme příjezd dr. Beneše. Přijel a měl k nám řeč o válečné situaci (bylo to 8. listopadu, smutné výročí ztráty naší samostatnosti), že každou chvíli lze čekat německou kapitulaci. A opravdu už druhý den, 9. listopadu 1918, Němci žádali o příměří, chtěli zastavení palby a vyjednávání. Také jsme se dozvěděli o převratu doma a měli jsme radosť, že jsme vyhráli a budeme zase skoro po 300 letech svobodni… Na oslavu vítězství jsme pili šampaňské, naše hudby hrály na náměstí, pěvecké sbory zpívaly, promítali nám film z Prahy osvobozené 28. října.
Antonín Záruba z východočeského Maršova prošel ruskou frontou i Balkánem. 11. listopadu 1918 si zapsal: Byl na Černé Hoře (Monte Négro) převrat; konec války! Já jsem právě byl u telefonu, když nadporučík Martinek hlásí česky, že je konec války. Ve 12 hodin přijde spojenecké vojsko; všechno neporušeně předat! Vyletím z boudy, křičím: „Frieden, mír!“
Poručík Bohumil Sperling z Brna si zapsal poslední poznámku do válečného deníku 24. listopadu 1918 po návratu z Itálie.
Události následovaly tak rychle a času bylo tak málo, že nebylo možno vše ani zaznamenati. 18. října přišel rozkaz o zastavení dovolených pro Čechy a Moravany a o přísné censuře. Vyprávělo se o bouřích v Praze. Jel jsem na černo s cestovním rozkazem od nadp. Gallowitsche do Mistelbachu a odtud rovnou domů. Pak šlo vše o překot: Odpověď rakouské vlády na mírové vyjednávání, prohlášení čs. státu, odstranění Röschmanna, vniknutí na místní velitelství a přidělení k Militärratu za delegáta. Rozbití Militärratu předevčírem atd. Tím končím záznamy o té turecké vojně také po turecku dokončené.
Šestatřicetiletého holiče Josefa Müllera z Cetna na Mladoboleslavsku zastihla zpráva o míru v Itálii: Vrátil jsem se z dovolené do Bocca Fossy. Asi v polovině října mi psal letenský kamarád Jarka Špirk veřejně na polním lístku, abych mu sdělil, co to je, že se asi něco děje, že je všude na frontách takový klid. Sám jsem ovšem taky nic nevěděl. Napsal jsem mu tedy, že i u nás je klid, je tu hezky, jako by už válka nebyla. Stále nikdo nic nevěděl, už bylo po 28. říjnu a my stále v klidu, netušili jsme, že už vlastně válka skončila a že máme republiku. Až 3. listopadu nastal rámus na všech stranách. Přijel k nám jezdec, abychom se připravili a naložili trén, čekali na další rozkazy a uvědomili všechny trupy v našem rajoně… Jeli jsme klidněji přes město na řece Tagliamento do Villa Vicentiny. A tu jsme z dálky zaslechli zvony! Všemi zvony se tu vyzvánělo. Velitel štaflu mě poslal zjistit, co to znamená, neboť po celou válku zvony mlčely. Jel jsem tedy na kole kupředu a ptal se lidí, co se to děje. Smáli se a dováděli, že je přece už konečně mír, mír! Otočil jsem se a jel nazpět k veliteli a řval jsem: „Mír je, mír, mír!“
Salonní seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vznikal ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.
