Smrt spojená s tsunami je něco velice reálného a zároveň jaksi nepřítomného. V románu s ní ale hlavní hrdinka, trumpetistka Karla, komunikuje. Smrt má pro ni určité poselství. A zhmotňuje se v podobě, která jako by navazovala na erbenovskou Polednici, ovšem ve zcela moderní formě – totiž na surfařském prkně.

Druhou neotřelou postavou v ženském rodě je sama Karla. Už to, že je trumpetistka! Na první pohled se to může jevit jako ošidný záměr, hudebnice hrající blues určitě nevyvolá takovou smršť povědomých obrazů a odkazů jako bluesmani-muži. Jedná se přece o nástroj a o hudební zaměření pro ženu z podstaty netypické. Ani jazyková korektnost doposud žádnou blueswoman nepřinesla.

Po pravdě řečeno jsem se zájmem sledoval, jak se Markétě Pilátové podaří navázat na velké literární předobrazy v českém kontextu, mezi nimiž bezpochyby vyniká jistý Danny Smiřický, saxofonista. Autorka tady opět nalezla svébytný přístup – její Karla nijak zvlášť neprožívá hudebnickou rutinu, nešíří kolem sebe slangové výrazy a vlastně nemá spoluhráče. Na rozdíl od Dannyho, který jako muzikant funguje jedině v kapele, hraje sama za sebe. Hra pro ni znamená komunikaci – s okolím, ale především s ní samou. Oproti Dannymu hraje jaksi dovnitř. Její svět asi nemůže být od světa Smiřického odlišnější, přes to je srozumitelný a přesvědčivý.

Marek Toman

Marek Toman

FOTO: archív, Právo

Zastřeným, o to žhavějším tématem Tsunami blues je právě snaha domluvit se. Hudba je tu vlastně cestou, po které člověk putuje, aby se dokázal dorozumět – i se smrtí. Je otázka, jestli lze ženské postavy a priori spojovat s větší komunikativností, v Tsunami blues to ale tak funguje.