Vrací se v ní ke svému dětství a dospívání v kanadském Huron County, kde je jedním ze zásadních prohřešků smýšlet o so bě jako o „kdovíjak chytrym“. Případné nevyžádané rozumbradovství je pak označováno za zlozvyk, který je zapotřebí z provinilce vymlátit. Baví mě přitom myšlenka, že tahle kanadská povídkářka nikdy nenapsala román právě proto, že nechtěla být za kdovíjak chytrou.

Munroová neexhibuje. Nepovažuje za nutné udolat čtenáře svou erudicí, znalostmi a fígly. A je to právě zdánlivá jednoduchost a přímočarost, jež jsou na jejích textech tak fascinující. Čtenář je tu navíc postupně vtažen tímhle mírným nenápadným vábivým proudem do hlubokých, bahnitých vod. Z poezie si autorka bere zprostředkování fyzična, útoky na smysly. Z prozaického psaní pak nelítostnou analýzu a psychologii.

Její povídky se často srovnávají s těmi od Čechova, ale myslím, že to pramení z novinářského zoufalství, jak Munroovou přiblížit čtenáři. Čechovovy krátké texty jsou malé nahuštěné romány – rozpady vztahů se tu odehrávají na pár stránkách, několikaroční zoufalství je zkondenzováno v několika odstavcích. Munroová postupuje jinak. Začíná na konci, v situaci, kdy je jasné, že život postav je nenapravitelně poškozen. Spisovatelka se pak snaží dobrat zlomových momentů, kdy se něco zadrhlo, něco se zvrtlo. Takové, v nichž je nejsnazší zavřít oči. Zavřít je pevně a myslet si, že se nic nestalo, že zítra bude všechno plynout dál, rozumně a uvážlivě. Jenže to se nestane. Trhlina už byla vytvořena a časem se bude dál nenasytně zvětšovat.

V povídkách Munroové nejsou vítězové. Jenom řada poražených, kteří si své prohry nepřiznávají.

Řekla jsem, že se bojím, že ublížím malé sestřičce. Doufala jsem, že to stačí, aby pochopil, jak to myslím. „Že ji uškrtím,“ dodala jsem vzápětí. A bylo to venku. Teď už jsem slova nemohla vzít zpátky, nemohla jsem se vrátit v čase, být stejná jako předtím. Otec to slyšel. Slyšel, že si myslím, že jsem schopná jen tak bez důvodu uškrtit ve spánku malou Catherine. „Rozumím,“ řekl. A pak dodal, že nemusím mít strach. „Lidé občas mívají divné myšlenky.“

Nechápu, kde se bere to všeobecné přesvědčení, že jde o milou spisovatelku. V rozhovorech po získání Nobelovy ceny je vlídná, to ano, má bílé vlasy a skromné vyjadřování, ale její prózy nejsou příjemné ani trochu. Číst ty povídky je jako opíjet se s někým, kdo nejdřív zdvořile přitakává vašim myšlenkám a názorům, aby je na konci večera, když už jste tak omámení, že se nezmůžete na odpor, vzal štítivě do dvou prstů, zhodnotil, vysmál se jim a hodil je zpátky na stůl mezi popel a prázdné láhve.