To je samozřejmě paradoxní, ale v demokratické společnosti nijak neobvyklá situace, kdy kandidáti usilují o mandáty v zastupitelském orgánu s předvolebním slibem, že ho zničí. Tento paradox navíc přesně vystihuje podstatu politického extremismu bez toho, že bychom k jeho popisu museli použít ideologický výklad. Extremista je podle této definice každý, kdo usiluje o zrušení hry, jejíž je součástí, a nezáleží na tom, jaké k tomu uvádí důvody a vysvětlení. Je to někdo, kdo by chtěl do politických šachů zavést pověstný Cimrmanův dvojitý šach, který protivníka zmate natolik, že se ocitne zcela mimo šachovnici.

V tomto smyslu můžeme již nyní říct, že extremisté tyto evropské volby sice celkově nevyhrají, ale výrazně v nich posílí své pozice a budou se snažit evropskou levici, pravici i liberální střed postavit právě do takového šachového autu. Voliči v jednotlivých členských zemích přitom nebudou protestovat jen proti samotné EU, ale zrovna tak, ne-li víc proti politickým reprezentacím ve svých zemích. Političtí analytici jistě pro tento stav a volební výsledek najdou mnoho důvodů a vysvětlení. Někdo bude varovat bez pochopení, jiný bude chápat bez varování. Výsledek samotný ale nepochybně povede k tomu, co dosud Evropské unii chybělo, totiž k její politizaci prostřednictvím konfliktů a sporů nejen o technická řešení, ale o samu podstatu EU a politiky jako takové.

Stoupenci evropské integrace se již nebudou moci dál odvolávat na jednoduchou formuli „alternativa neexistuje“, napříště už budou muset hledat pro svůj program veřejnou podporu. Technokratická řešení, ve kterých mají hlavní slovo ekonomové, právníci, manažeři či jiní experti, ztratila i uvnitř evropských institucí svou exkluzivní legitimitu. Simulakra frakcí v Evropském parlamentu, jehož schopnost reprezentovat politickou vůli a kontrolovat exekutivní moc Evropské komise je minimální, se budou muset změnit. S téměř dvacetiletým zpožděním tak přichází do EU to, o co se marně pokoušeli právníci v evropských smlouvách během devadesátých let minulého století a poté i členové Konventu připravujícího neúspěšnou evropskou ústavu. I na evropské úrovni se totiž postupně formuje politika založená na opozici včetně opozice extrémní, která dnes znemožňuje přijímat EU jednoduše jako nějakou nezpochybnitelnou danost.

Před dvaceti lety si stoupenci evropského federalismu stěžovali, že chybí evropská veřejnost včetně médií, jejichž prostřednictvím by se postupně utvářely nejen evropské transnacionální zájmové a nevládní organizace nebo odbory, ale také politické strany a s nimi i demokracie založená na společně sdílené identitě. Dnes je patrné, že politika není otázkou takové identity, ale naopak sporu a zápasu, tedy onoho řeckého agon, z něhož se buduje demokratická agora – veřejný prostor, v němž se jednota rodí z ostrých konfliktů a předem nedohodnutých rozhodnutí.

Protievropské strany se tak paradoxně zasloužily o budování evropské agonistické politiky – politiky sporů a zápasů s otevřeným a nezajištěným výsledkem. Základní omyl eurofederalistů i euroskeptiků vždy spočíval v tom, že EU chápali jako rodící se stát – jedni jako přání, druzí jako hrozbu. Postmaastrichtský vývoj Unie po roce 1992 však prokázal, že budování společného státu s jeho demokraticky legitimními a reprezentativními orgány není na evropské úrovni možné. Stát a politika však nejsou totožné, a proto jsme dnes svědky toho, jak se rodí evropská politika bez státu a jak se o ni vede spor na evropské úrovni i na úrovni členských zemí. Ten spor má rozmanité podoby, ale otázky zůstávají stejné: Má evropská integrace v konfrontaci s nejrozmanitějšími formami integrace globální vůbec smysl? Dokáže čelit globálním i vlastním krizím? A jak významnou roli hraje dnes evropský kontinent v moři globální společnosti?

Tizian: Svatý Kryštof (1524)

Tizian: Svatý Kryštof (1524)

V benátském dóžecím paláci, nade dveřmi spojujícími soukromé apartmá dóžat se sály, kde zasedaly a rozhodovaly politické orgány této městské republiky, je Tizianova freska svatého Kryštofa. Každý dóže ji tedy viděl v okamžiku, kdy ze svého soukromí vstupoval do veřejného úřadu. Svatý Kryštof je zde zobrazen v dramatickém pohybu, z něhož vyzařuje síla, pevnost a jistota, s jakou přenáší malého Ježíška na svém rameni přes moře, na jehož horizontu lze spatřit obrys Benátek. Není to síla nadpřirozeného zásahu z nebes, ale realisticky zobrazeného lidského těla z masa a kostí. Tady není místo pro alegorickou imaginaci, velkolepost nebo dekorativnost, která je typická pro jiná Tizianova díla. Obraz je překvapivě jednoduchý, a přitom jasně a stručně říká, že světci sice konají zázraky, ale že se každý zázrak musí také těžce odpracovat.

Tizianův obraz svatého Kryštofa má samozřejmě svou povrchní interpretaci, ve které Benátky jako křesťanská námořní velmoc mají povinnost bránit víru proti vnějším nepřátelům. Krajina i město na horizontu jsou ovšem zredukované do téměř primitivní podoby, zatímco světcovy svaly jsou zaťaté a tvář i zrak obrácené vzhůru vyzařují současně únavu i obavu, zda lidská bytost může zvládnout nadlidský úkol. I letmý pohled dóžete spěchajícího na schůzi senátu benátské republiky mu tak vždy připomněl, že tíha jeho politické odpovědnosti není jen lidská. Výtvarným zobrazením se tu připomíná, že ani republikánská vláda námořní a obchodní velmoci nespočívá pouze v kalkulaci možného, ale zrovna tak i ve schopnosti zhostit se na první pohled nemožného a nadlidského úkolu zajistit v lidské obci mír, stabilitu a prosperitu.

Politika je umění nemožného, i když většina tzv. politických realistů tvrdí opak. No řekněte, napadlo by vás přecházet Alpy se slony? Dělali byste revoluci, když si musíte říkat bolševici, abyste zakryli skutečnost, že je vás tak zoufale málo? A dali byste přednost válce před separátním mírem, když armáda vašeho nepřítele je mnohem lépe vyzbrojena a kontroluje téměř celý kontinent, jak to udělal Churchill během bitvy o Británii?

Benátky jsou podobným úkazem, protože by si málokdo dokázal představit, že z vesnic na ostrovech plných komárů a malárie, kam prchali původní obyvatelé někdejší Římské říše před germánskými dobyvateli, může vzejít městský stát, který bude obchodovat s celým světem a politicky i vojensky dominovat nejen Středomoří, ale i podstatné části evropského kontinentu. Jako kdyby se v námořních republikách Benátčanů, ale i Janovanů nebo Pisánců uchoval občanský kód starých Římanů, který se znovu zrodil ze svobody moře a jeho obchodních cest. Chcete-li tak poznat byzantskou kulturu, musíte do Benátek. Chcete-li studovat dekorativnost islámské kultury, navštivte baptisterium v Pise nebo katedrálu v toskánském San Miniatu.

Středověké námořní republiky převzaly republikánsky aristokratickou kulturu, obchodní a právní praktiky i sociální strukturu někdejšího imperiálního Říma a spolu s tím i nezatíženost kulturním fundamentalismem a vstřícnost vůči cizincům, pokud mají městu a jeho obyvatelům co nabídnout. Na rozdíl od kulturně a etnicky výlučných Řeků se totiž Římané na dobové poměry chovali vůči cizincům benevolentně a civilizační nadřazenost spojovali především s politickými a právními institucemi, jako například s občanstvím, které ovšem nebylo pro cizince těžké získat.

Jestli se i dnes Evropa chce hlásit ke své antické minulosti, tak musí občanskou otevřenost a volnost obchodních cest postavit na stejnou úroveň, na které tak ráda cituje Sokratovy výroky, Sofoklova dramata, Vergiliovy verše nebo Cicerovy projevy.

Není to tak dávno, kdy si německý národ v posedlosti svou kulturní výlučností a civilizační nadřazeností představoval, že německá říše bude kontinentálním Behemótem – nepřemožitelnou kontinentální stvůrou ovládající Evropu, zatímco britskému impériu přenechá roli stejně tak nepřemožitelné stvůry mořské – Leviatana.

Od té doby se naštěstí politické metafory změnily, takže víme, že žádná imperiální stvůra nedokáže totálně ovládnout ani moře, ani pevninu. Stejně tak víme, že žádnou kulturu nejde politicky nadřazovat a udělat z ní imperiální fundament. Fundamentalisté impéria boří, ale nedokážou je budovat. Brání jim v tom jejich vlastní omezenost, uzavřenost a neskrývaná nenávist vůči všemu „jinému“. Civilizace začíná teprve tam, kde se společnost dokáže této jinakosti otevřít, a končí v okamžiku, kdy ji, tak jako v Benátkách, zažene do ghetta. Ačkoli tato námořní republika byla po celé 16. století na jednom ze svých kulturních vrcholů, civilizačně začala upadat nejpozději od roku 1516, kdy zřídila pro své židovské obyvatele Ghetto Nuovo.

Evropská unie je historicky prvním pokusem o nadnárodní postimperiální politiku. Nedivme se proto, že v sobě soustředí všechny historické paradoxy a sna ží se rozmanité kultury spojit v jednu civilizaci i překonat konflikty mezi pevninou a mořem, a tím spoutat současně obě stvůry svých vlastních dějin – Leviatana i Behemóta.

Evropa je hrdá na svou kulturu a podle toho si zvolila i vlastní hymnu – Schillerovu a Beethovenovu Ódu na radost. Kdykoli ty tóny a slova slyším, běží mi však před očima obrazy z Abuladzeho filmu Pokání, ve kterých hlavní ženskou hrdinku Ninu utěšuje přítelkyně tím, že se zatčení jejich manželů určitě vysvětlí jako omyl a že zatím musejí být statečné a trpělivé, aby mohly sloužit velké věci a budoucí generace na ně mohly být hrdé. Ano, ve velkých chvílích se mohou stát i velké chyby a křivdy nevinným lidem, ale musíme být poslušní a dostát velikosti těchto historických okamžiků, říká ta žena a začíná zpívat Beethovenovu skladbu, aby její podlomený hlas po chvíli přehlušil onen slavný sbor zástupů, za jehož zpěvu burcujícího k radosti ovšem vidíme jen scény odsouzení a mučení Ninina zatčeného manžela.

Evropané na sobě spáchali hrozné krutosti, než pochopili, že na Beethovenových tónech nelze stavět politické vize a že takovou kulturu mohou zrovna tak obdivovat velitelé koncentračních táborů, vyšetřovatelé KGB nebo příslušníci jednotek SS. Dnešní Unie se k takovému hudebnímu odkazu sice může hlásit, ale její rytmus mnohem více vystihuje elektronická hudba skupiny Kraftwerk, jejíž členové již v sedmdesátých letech minulého století zkomponovali album Trans Europa Express.

Kraftwerk tak popsali náš kontinent pomocí metafory železnice v podobném duchu, jak to učinil například Lars von Trier ve svém raném experimentálním filmu Evropa. Není důležité hledat společné základy, ale body spojení, na kterých se můžeme setkávat a z nichž můžeme mít vzájemný prospěch. Pro spojení Evropy udělaly železnice, nízkonákladové letecké společnosti či digitální komunikační sítě mnohem víc než všechna koncertní tělesa i politické reprezentace dohromady. Přepravovat lze zboží i destruktivní ideologie, ale nezakotvenost internetových, železničních nebo leteckých sítí v konkrétní půdě nebo národní identitě je nejlepší obranou proti této destrukci. Evropa proto musí být nekonečná stejně jako komunikační sítě nebo moře, po kterých se kdysi plavili benátští kupci a námořníci.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Samozřejmost, s níž se dnes mladší generace pohybují v evropském prostoru, je udivující a potvrzuje, že takový unikátní projekt může být legitimní jen tehdy, když rozšiřuje okruh toho, co se v sociologii označuje jako životní příležitosti. A zde spočívá největší nebezpečí a krize evropské integrace: evropská společnost je sice dnes důkladně zasíťovaná, tyto sítě ale přestaly vytvářet dobré životní příležitosti.

Samozřejmě, jedná se o globální ekonomický a sociální problém, a ani dluhová krize není omezena na eurozónu, jak se snaží tvrdit euroskeptici. Centrální banka ve Velké Británii například reagovala na finanční krizi masivním litím peněz do národní ekonomiky v programu tzv. kvantitativního uvolňování a libra devalvovala proti koši ostatních měn o několik desítek procent. K podobné hospodářské politice se rozhodl i americký FED, zatímco jiné země, jako například Japonsko nebo Brazílie, se snaží devalvací národních měn podpořit domácí výrobu a vývoz. Taková podpora národního hospodářství sice vyhovuje průmyslu, ale zrovna tak zvyšuje riziko inflace a ochuzuje tamější populaci, kdykoli vyjede do zahraničí.

To vše by měla říct například stále euroskeptičtější ODS voličům, které láká na jistotu národní měny a vyzývá k petici proti euru. Národní měna je jistě důležitým nástrojem regulace národního hospodářství, ale je směšné – zvláště v zemi tak dalece závislé na ekonomice eurozóny – ji automaticky spojovat s bohatstvím a prosperitou.

Eurokrize je jen jedním z mnoha projevů současné globální finanční krize. Pokud ovšem Unie nedokáže čelit rapidnímu úbytku životních příležitostí, který je jejím důsledkem, ztratí svou legitimitu. Nelze předpokládat, že z oné poloviny mladých Španělů, která je nezaměstnaná a bouří se v hnutí rozhněvaných – Indignados, vyrostou odpovědní evropští občané. Totéž platí i o čtvrtině řecké populace, která je nezaměstnaná, ale zrovna tak o německých občanech, kteří nyní platí za strukturální chyby v ekonomice eurozóny i za totální zkorumpovanost řeckých elit a jejich neschopnost řídit vlastní stát.

Před vstupem do EU jsme před deseti lety vycházeli z toho, že členství vyřeší naše ekonomické i politické problémy. Dnes však vidíme, že Unie není pouze řešením, ale i problémem. Jen naivové si mohli myslet, že by tomu mohlo být jinak. Při nadcházejících volbách tedy mějme na paměti, že EU má být taková, aby životní šance naše a našich dětí rozšiřovala, a ne omezovala.

A mějme na paměti i zápletku z Trierova filmu, v němž naivní Američan, který chce pomoci poválečnému Německu a začne pracovat jako průvodčí ve spacích vozech, se nakonec podílí na pronacistickém teroristickém spiknutí. Neměli bychom podléhat iluzi, že transevropské sítě za nás vyřeší politické problémy s hlavou chladnou jako elektronické tóny Kraftwerk. Na těchto sítích, ať železničních, internetových, nebo jakýchkoli jiných, se totiž již teď pohybují hlavy horké, s apokalyptickými vizemi, jak vyhodit celý kontinent do povětří a na troskách budovat nové Behemóty a Leviatany. Nedejme jim šanci!