V několika málo posledních měsících se ze spisovatele Rudolfa Slobody dělá uměřená senzace v mezích recenzentských norem, přitom Slobodovu prvotinu Narcis vydal tehdejší Československý spisovatel už v roce 1968 a následující romány jako Britva, Vernosť, Stratený raj nebo Uršuľa byly bez problémů k mání na Václavském náměstí v Domě slovenské kultury. Četli jste je? Já ne, k tomu se přiznám. Tehdy jsem bažil po Jménu růžeSofiině volbě, ze slovenských autorů jsem byl ochoten si přečíst maximálně samizdatového Dominika Tatarku.

Situace zůstává v podstatě stejná, v loňském roce byl veletrh Svět knihy věnovaný Slovensku a slovenské ministerstvo kultury na něj uvolnilo štědré granty, přínos byl ovšem minimální. Vyšlo sice několik knížek, třeba Vilikovského Pes na cestě či Láska je slípka od Lucie Piussi i další Slobodův román Rozum, ale čtenářská odezva bohužel zůstala za očekáváním.

Co víme o slovenské poezii? Neznáme ani jména Peter Macsovszky, Michal Rehúš, Peter Šulej, Martin Solotruk. Zuzana Husárová dělá experimentální projekty, na jaké naši nudní ukňouraní subjektivisté ani angažovaní krákoravci nemají čáku. Má to cvek, vtip a drajv a především – její projekty překračují národnostní a jazykové hranice.

A slovenská próza? Ta je na tom možná ještě lépe než poezie. V osobě Vladimíra Bally má autora par excellence. Dokonce si tenhle spisovatel může dovolit vypustit křestní jméno a podepisovat své knihy pouze coby Balla. Sám jsem s překladem jeho románu Ve jménu otce, jenž mimochodem získal cenu Anasoft litera 2012, obdobu naší Magnesia Litery, obešel mnohá nakladatelství, odevšud ale slyším to samé, skvělá věc, jenomže slovenská, to nikdo nečte, to se neprodá.

Slobodův román Krev je autobiografickou zpovědí, která zachází až do nejintimnějších zákoutí lidské duše, a jak název napovídá, skutečně jde až na krev. Je proto na místě připomenout si základní informace o autorovi: narodil se roku 1938 v Devínské Nové Vsi v domku bez elektřiny a bez vodovodu a se svou psychicky nemocnou manželkou tu posléze prožil až do posledního dne v podstatě celý svůj život. Univerzitní studia nedokončil, dobrovolně totiž nastoupil na brigádu do ostravských dolů. Vojenský výcvik absolvoval v Sušici, pracoval ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda, v redakci nakladatelství Smena a za normalizace v letech 1972–1984 byl dramaturgem ve Slovenské filmové tvorbě.

Byl bouřlivá svárlivá povaha. Opakovaně podstoupil protialkoholní léčbu, a ačkoliv je román Krev považovaný za nejvýznamnější slovenskou knihu dvacátého století, mnozí Slobodu dlouho považovali jen za protivného grafomana.

Své přátele, rodiče, manželku, dceru Evu, jejího muže i vnučku Magdalénu v textu označuje skutečnými jmény, pouze on sám vystupuje pod jmény proměnlivými. Naprosto minimalisticky, jednoslovně, avšak pregnantně tím vystihuje, v jaké životní etapě se hrdina v průběhu kaleidoskopicky poskládaného vypravování ocitá: Výrostek, Student, Hospodář.

U Slobody se zaběhnuté obvyklosti vymyká téměř všechno, a proto snad ani nepřekvapí, že Krev má dva překladatele. Shodou okolností jsem mohl nahlédnout pod obě pokličky. Klíčovým se stalo pojmenování ústředního hrdiny. Ondřej Mrázek navrhoval ponechat výraz Gazda, nakonec ale převážil Pitínského Hospodář, a finální verze tak vychází z jím nastavené linie překladu.

Samotný děj není nikterak převratný, film podle něj určitě nikdy nevznikne. Jde o literaturu v krystalické podobě, 736 stran plných písmenek. Síla románu spočívá v tom, že už zmíněné životní bilancování je naprosto poctivé a nemilosrdné, autor se nevyhnul ani ošemetné kapitole, v níž dopodrobna popisuje, jak se stal agentem Státní bezpečnosti – a následné úzkosti a strach a hanbu. Zážitky z minulosti jsou prostřídané aktuální přítomností, tedy událostmi roku 1990, kdy Sloboda román psal.

Hnutí Veřejnost proti násilí jistě udělalo pro ozdravení republiky hodně. Ale jeho význam po volbách upadá. Tvoří jej osoby s rozmanitými zájmy, v parlamentu nadělají nejvíc chaosu. Určitě je uměním zbourat nějaký stát, jenomže revolucionáři většinou neumějí vládnout. Vládnout znamená trpělivě pracovat, dělat ústupky; ve VPN je hodně bohatých lidí. Jak zbohatli? Kradli? Anebo bohatli legálně? Jestli kradli, nepatří do parlamentu, jestli bohatli legálně, nemají co bojovat proti komunismu – respektive ať bojují, ale ať dál nevládnou. Asi si představují, že budou dál bohatnout – a určitě ne legálními prostředky, ale takovými, jaké už dobře znají a umějí využívat.

Kdo z českých autorů se opovážil napsat něco takového?

A takhle, na základě bezprostřední zkušenosti s StB, uvažuje o chystaném lustračnímu zákonu: Na něčí spolupráci se časem zapomene, ale sám konfident na své odhalení nezapomene. Ten nikdy nebude na svoji minulost pyšný, protože zrazoval své přátele. Velká část lidí se tak stane zatrpklou, apolitickou, se sklonem k misantropii. Protože se většinou jedná o příslušníky inteligence, právníky, inženýry, ztratí stát lidi, kteří by možná udělali v parlamentu mnohem víc než ti „čistí“. Vždyť jejich pocit viny a nenávist k minulému režimu, psychologicky vzato, jsou mnohem větší než nenávist většiny lidí.

Nechat hrdinu organicky srůst s antihrdinou? O tomhle ale přeci naše životy jsou, jenom si to přiznat. Na jiném místě Sloboda poznamenává: Už v okamžiku, kdy píšeme nějakou pravdu, rodí se v nás protipravda, tu však málokdo umí zachytit.

Jako krví obarvená červená nit se románem táhne motiv sebevraždy a tou také vrcholí. Udělat ze sebe mrtvého – s takovou poznámkou se setkáváme v Hospodářových rukopisech. Sebevražda je jedním z takových divadélek. Opravdová deprese a mužné nahlédnutí do útrob vlastní duše naopak v člověku vyvolávají satanský optimismus. Jako každý satan je i muž v takovém rozpoložení (nebo osvícení) zahnán Bohem do kouta.

Pět let po dopsání Krve, 6. října 1995, se Rudolf Sloboda oběsil na řetězu od bicyklu.