Klíčovou a dodnes vlivnou interpretací, vůči níž se Stropnický vymezuje, je Pit hartův Osmašedesátý, samizdatová esej z počátku osmdesátých let. Pithart se tehdy snažil s odkazem pražského jara kriticky rozejít – poukazoval na to, že se příliš hovořilo, psalo a teoretizovalo, ale málo se s ohledem na dobový kontext pragmaticky konalo. Právě tento nezodpovědný a nepromyšlený přístup vedl prý k sovětské okupaci.

Stropnický tento „nihilismus“ vůči pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ nepřijímá a vykládá pražské jaro prizmatem jeho klíčového výdobytku – svobody slova. A v jednotlivých kapitolách nabízí celkem pět interpretačních rámců, jak tuto svobodu (a v souvislosti s tím i celé období) chápat.

První řada prvomájového průvodu 1968. Ve Stropnického pojetí „realista“ Gustáv Husák úplně vlevo, „reformista“ Alexander Dubček uprostřed.

První řada prvomájového průvodu 1968. Ve Stropnického pojetí „realista“ Gustáv Husák úplně vlevo, „reformista“ Alexander Dubček uprostřed.

FOTO: Jiří Finda, ČTK

Dogmatici následující výklad sovětského hegemona chápali svobodu slova jako zdroj kontrarevoluce – pozoruhodné je, že ve sdělovacích prostředcích během pražského jara byla tato pozice prakticky nepřítomná, bylo ji možné (opožděně) vyčíst až z interních stranických materiálů, případně posrpnových prorežimních interpretací místní či sovětské provenience (autor odkazuje na Biľaka či Fojtíka).

Reformisté obhajovali svobodu slova jako nástroj reformy – v domácím prostředí měli silnou pozici a výraznou podporu sdělovacích prostředků i veřejnosti, směrem k sovětským politikům však museli umně lavírovat. Stropnického stručné, leč pronikavé analýzy se zaměřují hlavně na Dubčeka, Mlynáře a Smrkovského.

Realistické pojetí bylo k neomezené svobodě slova stále více kritické a vidělo v ní – spíše ex post – neodpovědné jednání, nezohledňujícího dobové možnosti. Autorovi se tu v jednom táboře nečekaně potkávají Husák, Pithart a Bělohradský; už z toho je tedy zřejmé, že nejde o názorový proud, nýbrž vnějškově podobné pohledy, umožňující vidět události z netradiční perspektivy.

Asi nejrůznorodější (a vnitřně nejspornější) kategorií jsou nepojmenovaní – nestraníci, nekomunisté, nezávislí občané, kteří vnášeli do veřejné debaty řadu zásadních podnětů nad rámec běžných reforem, zpochybňovali vedoucí úlohu strany a volali po plnohodnotné opozici. Stropnický sem vměstná jednotlivce (od Bondyho po Palacha), časopis Tvář i pokusy o institucionalizovanou stranickou opozici, kde už označení nepojmenovaní zřetelně nesedí; společným rysem této pestré a poněkud nesourodé skupiny aktérů je chápání svobody slova jako ohniska subverze.

Poslední perspektiva je radikálnědemokratická, teoreticky podložená zejména texty Karla Kosíka a chápající svobodu slova jako prostor artikulace a předpoklad výkonu politické moci. Stropnický se tu zaměřuje především na okruh autorů ko lem Literárních novin a z konkrétních textů analyzuje například Vaculíkův manifest Dva tisíce slov, obsahující explicitní programovou výzvu k občanské aktivizaci a ideálu „stát se přímým účastníkem, hybatelem dalších změn“.

Tyto perspektivy nemají být rigidní, neprostupné kategorie, ale spíše obecné výkladové rámce, umožňující pestřejší obraz dobových událostí.

Matěj Stropnický

Matěj Stropnický

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Stropnický nezastírá, že „hledá inspiraci pro dnešek a budoucnost“, a z textu je patrná jeho inklinace k radikální demokracii a socialismu. Pojem radikální demokracie je tu aspoň částečně vyložen analýzou Kosíkových textů, ale socialismus se jaksi rozumí samo sebou. To slovo používá (ať už kriticky, neutrálně či apologeticky) každý druhý, nač tedy vysvětlovat?

A v tom to právě je: politické myšlení, má-li být důsledné, sotva může základní pojmy používat nereflektovaně. Pak se totiž snadno přihodí, že se z -ismu stane kopací míč bez přesnějšího významu – jeho vyznavači jej používají jako obranný štít a zkratkovitou odpověď na všechno a jeho kritici jej užívají právě opačně a nereflektovaně, jako pohodlné, leč nevěcné vymezení nepřítele. Právě okolnost, že máme čtyřicetiletou zkušenost s režimem označovaným jako „socialistický“, by měla vést – minimálně v odborných pracích – k přesnějšímu vymezení. Stropnický tuto příležitost promarnil, navzdory tomu, že pro konzistenci jeho práce by to bylo velmi potřebné. Na jedné straně vytýká historikovi Hoppemu nepřiznané „stranění liberální demokracii a tržnímu hospodářství“, sám ale vlastní názorová východiska zamlčuje, případně projevuje jen nepřímo a podprahově. Zaujatost totiž nemusí být jen generační, ale i světonázorová – a na řadě analyzovaných textů (například polemice Kundery s Havlem či Vaculíkově manifestu Dva tisíce slov) lze dobře vidět, jak selektivně Stropnický interpretuje a jak vlastní východiska buď nereflektuje, nebo nepřiznává.

Pokud jde v případě socialismu a radikální demokracie o komplementární pojmy, v jakém jsou vztahu? Je pro autora socialismus nutnou podmínkou radikální demokracie? Nebo existují nezávisle na sobě? A jak by zněl onen ideál či manifest socialismu pro dnešní dobu? To by byl velmi příhodný námět pro apendix knihy, píšeli ji novinář-aktivista-politik, který „hledá inspiraci pro dnešek“ a který zároveň interpretuje historický materiál ze specifických názorových pozic. Ta otázka je o to zajímavější, že Jaroslav Šabata (jemuž je kniha dedikována) a s ním značná část disentu považovala zkušenost pražského jara a následné okupace za doklad toho, že je třeba položit otázku po alternativním společenském systému jinak „než z pouhého -ismu“, totiž „z hlouběji uchopené lidskosti“. Stropnický v tom není sám – nedopovězenost a vágnost je příznačná pro značnou část české radikální levice. Socialismus je pozvolna oživován jako životaschopná alternativa, ale bez srozumitelného vysvětlení, co tím v soudobém kontextu rozumět a v jakém měřítku ho uchopit.

Má to být jen povšechná a blíže nespecifikovaná alternativa ke „globálnímu kapitalismu“? Pokud ne, jaké jsou její základní konstitutivní rysy – zespolečenštění soukromého majetku, částečné či úplné? Zpochybnění jednorozměrné tržní logiky a spravedlivější uspořádání společnosti – jak ho dosáhnout, jak ho institucionálně ukotvit a jak se vyhnout pastem z minulosti?

Jako dovětek k této knize bych si přál ideový či programový manifest, který by se neschovával za vágní -ismy a udělal v těch otázkách trochu jasno. Jedině tak zjistíme, co je na myšlence socialismu stále nosného. Nebo zda jde spíše o archaický a vyprázdněný pojem, držící se v politickém myšlení vahou tradice a vlastní setrvačnosti.