Zatčení ovšem stejně neunikne, protože na zdánlivě nezáludnou otázku, jestli tam, kde teď visí zrcadlo, nevisel dříve obraz císaře pána, odpoví: „Visel tam, sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti.“

Když se Palivec dožaduje vysvětlení, za co byl zatčen, Bretschneider odvětí: „Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.“

I Švejk je zatčen a obviněn z velezrady, protože správně prorokuje, že bude válka. Po výslechu na policejním ředitelství je předán komisi soudních lékařů. Ti ale dospějí k názoru, že Švejkův výrok „Ať žije císař František Josef I.“ úplně stačí, aby „osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba“, a Švejk je poslán na pozorování na psychiatrickou kliniku.

Když se později v hospodě U Kalicha opět setká s Bretschneiderem, ten, posilněn alkoholem, se Švejkovi vemlouvá, aby se ho nebál, protože dnes není ve službě, a tudíž se s ním může mluvit o politice. Švejk se nedá nachytat. Odvětí, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro malé děti. Na následující Bretschneiderovu sugestivní otázku, co říká názoru, že každý slabý stát je předurčen k zániku, prohlásí rezolutně, že on nikdy neměl se státem co dělat. Pak filosoficky dodá, že měl jednou na ošetřování slabé štěně bernardýna, které krmil vojenskými suchary, a to chcíplo.

Hašek v humoristické zkratce popsal problém, který Češi měli se státem a politikou nejen na sklonku habsburské éry, ale který mají dodnes. Stát je odcizená entita a politika je pro malé děti. Ani o jednom si nic dobrého většinově nemyslíme. Nejenže nám stát a politika neslouží, ale mohou nás zničit, když nebudeme dostatečně opatrní.

Což ovšem neznamená, že státní mašinérii můžeme uniknout, i když jsme sebevíce opatrní. Třeba když symbol státu, s nímž se snažíme mít co nejméně společného, ale na jehož adresu by přece jen někdo mohl pronášet nevhodné poznámky, uklidíme na půdu se žoviálně znějícím vysvětlením, že na něj „sraly mouchy“.

Tento motiv se v české literatuře opakuje. Ve zhruba stejné době, kdy Hašek píše Švejka, popisuje Franz Kafka ve svých románech stát jako odcizenou mašinérii, řídící se vlastní absurdní logikou, proti níž je jedinec zcela bezbranný.

V románu Proces je prokurista banky Josef K. zatčen, pak propuštěn a obžalován, přičemž ale nezná předmět obžaloby. Vede se proti němu soudní proces, kterému není přítomen, jen se dozvídá nejasné zprávy o jeho vývoji. Vše se děje bez možnosti skutečné a přímé obhajoby obžalovaného, bez šance do procesu přímo vstoupit. Je odsouzen k trestu smrti a nakonec zabit nožem „jako pes“.

Hlavní postava románu Milana Kundery Žert, Ludvík Jahn, je v raných padesátých letech jako student a horlivý komunista kvůli žertovné pohlednici obsahující zvolání Ať žije Trockij!, kterou poslal spolužačce, vyhozen z vysoké školy i ze strany. Když se o deset let později rozhodne „pomstít“ systému tím, že svede manželku bývalého spolužáka Zemánka, který byl strůjcem jeho pádu, zjistí, že jeho snaha je absurdní: popleněná žena v aktu pomsty vidí akt nové lásky a Zemánek má už dávno jinou, mladší.

Jakkoliv bychom mohli mašinérii, která Ludvíka semele, odbýt jako komunistickou, máme i v tomto možná nejvýznamnějším českém románu druhé poloviny 20. století co do činění se střetem, v němž je jedinec krutě potrestán nadosobní mašinérií za pouhou rádobyžertovnou slovní hříčku, která je s následným trestem nesouměřitelná.

I hra Václava Havla Vyrozumění se nese v této rovině absurdního humoru. Po návratu z dovolené v ní ředitel velkého úřadu Gross na svém pracovním stole najde vyrozumění, které je napsáno v nesrozumitelném jazyce – ptydepe. Když se Gross pokouší dozvědět, co vlastně znamenají různé ptydepové texty, které kolují úřadem, zjistí, že mu je nemůže nikdo přeložit, protože „co se praví v našem vyrozumění, se můžeme dozvědět jen tehdy, když to víme“.

V podobném duchu marné konfrontace jedince s totalitním státem se nesou nejen další Havlova dramata, ale kupříkladu i stěžejní román Dotazník Jiřího Gruši či řada děl Ivana Klímy, zejména pak román Soudce z milosti, nebo novela Ludvíka Vaculíka Morčata. Ještě před nimi se románem Zbabělci o střetu velkých a malých dějin na pomezí střídání dvou státních režimů proslavil Josef Škvorecký.

Kombinace švejkovských a kafkovských motivů coby střetu jednotlivce s absurdním systémem je nejvýraznější linií české prózy 20. století. I próza Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále se řadí do této tradice, ačkoliv jinak proslul spíše svým lyrickým pábitelstvím.

Po roce 1989 se toto téma – i kvůli „státotvorné“ snaze většiny umělců pomoci s budováním trhu a demokracie – vytratilo. Zdá se ale, že se do české prózy v atmosféře rozčarování z politiky i nefungujícího, ale zároveň arogantního státu začíná vracet, jak naznačuje například poslední román Emila Hakla Obyčejná událost.

Volker März: Kafka v Praze (2012)

Volker März: Kafka v Praze (2012)

FOTO: archív Doxu

Problematický vztah ke státu se vine celými moderními českými dějinami. Prvorepublikový pokus najít s vlastním státem jakési srozumění, přijmout ho za svůj, což dopodrobna popsal v Budování státu Ferdinand Peroutka, skončil krachem po mnichovském diktátu.

Navíc, jakkoliv se mnoho lidí během první republiky s československým státem vlastenecky identifikovalo, nebyl srovnatelný smodernějšími státy v západní Evropě nebo v Americe. Navzdory tomu, že to byl stát mnohonárodnostní, definoval se nikoliv občansky, ale spíše etnicky, přičemž i tato „etnická“ definice byla pokřivená umělým konstruktem „čechoslovakismu“, což byl vlastně eufemismus pro český politický nacionalismus.

Identita československého státu byla definována spíše negativně než pozitivně. Byl to stát proti něčemu – proti dědictví rakouské monarchie, němectví a katolicismu – spíše než stát rozumějící sám sobě jako státu k něčemu. Navázal tak v mnohém na dřívější díla svého zakladatele Česká otázka a Naše nynější krize, v nichž Masaryk zdůrazňoval jako rozhodující tradici tzv. český humanismus, jehož kořeny dle něj sahaly až k husitství, a mravní dimenzi národního obrození, zatímco státoprávní otázku podceňoval.

Ačkoliv historie nakonec postavila TGM do čela boje o státní samostatnost, v díle Naše nynější krize z roku 1895 psal: „Nevěřím ve všemohoucnost státní, a tedy nevěřím ani ve všemohoucnost státu českého… V pouhém státním právu spása naše není. Rozumí se (a řekl jsem to), že nemám ničeho proti státoprávnímu úsilí politickému, tvrdím jen, že primum necessarium je vzdělání a mravnost.“

Tento ambivalentní vztah ke státu či zdůrazňování nepolitické spíše než klasické politiky – doprovázeny defenzivním nacionalismem i pocitem národní nesamozřejmosti – přispěly k tomu, že ani první republika nedokázala stát v myslích občanů smysluplně zvnitřnit. A otázkou je, zda by se to podařilo, i kdyby Československo mělo ony dvě generace nepřetržitého vývoje, o nichž mluvil jako o podmínce etablování demokratického státu právě Masaryk.

Skutečností je, že navzdory dvacetiletému období první republiky a budování demokracie po roce 1989 zůstávají myšlenkové archetypy spojované se státností v české společnosti problematické. Naší tradicí není liberálně-demokratický stát budovaný na občanském principu a podřízený konstitucionalismu, jehož idea by byla zvnitřněna většinou lidí jako cosi, s čím se identifikují a čemu důvěřují, ale stát, s nímž se pojí adjektiva jako odcizený, nesamozřejmý, byrokratický, policejní, totalitní, zkorumpovaný.

Volker März: Ironie jako okno (2013)

Volker März: Ironie jako okno (2013)

FOTO: archív Doxu

Problematický vztah ke státu souvisí bezpochyby se skutečností, že v posledních čtyřech stech letech Češi zažili pouze zhruba padesát let samostatnosti. Od porážky českých stavů na Bílé hoře byla centra politické moci většinu času mimo historické hranice českých zemí: ve Vídni, v Berlíně, v Moskvě.

Tato politická historie přispěla k hluboce zakořeněné nedůvěře vůči státu coby instituci kontrolované mocnostmi mimo české hranice. Dlouhodobé postavení českých zemí coby pouhé provincie ale nemuselo k odcizení od státu vést nezbytně, o čemž svědčí příklady zemí, které strávily dlouhou dobu pod nadvládou kupříkladu britského impéria. Jde tedy spíše o důsledek kombinace státní nesvéprávnosti a skutečnosti, že habsburská monarchie byla na rozdíl od Velké Británie či Francie státem archaickým a převážně neliberálním.

Institucionální modernizace monarchie v 19. století spíše posilovala etnický nacionalismus než ideje liberálního konstitucionalismu a rovnoprávného občanství bez ohledu na národnostní příslušnost. Jeho centralizace zase pocit, že „Rechtsstaat“ je v impériu mimo dosah jednotlivce – jev, který popsal znamenitě v Pochodu Radeckého nejen Josef Roth, ale ve svých dílech řada dalších středoevropských autorů.

V patriarchálním mocnářství s vysoce centralizovanou a přitom nevýkonnou byrokracií tak měla v procesu národního obrození a postupné emancipace vcelku logicky navrch kultura nad politikou. V českých zemích, které se z různých důvodů emancipovaly pomaleji než třeba Uhry, se nakonec rozvinula celá kultura „podvracení“ státu a odmítání politických elit, které „nejsou naše“.

Absurdní vztah mezi jedincem a státem, tak jak jej popsali Hašek a Kafka, byl samozřejmě uměleckou licencí, ale jen zčásti. První republika nedokázala úplně změnit vnímání státu coby zkorumpované mašinérie, v níž nemalou úlohu hraje tajná policie a její informátoři, jakož i nevýkonná byrokracie. V kritických momentech navíc předvedly politické elity nového státu nedostatek zkušeností a politických dovedností a samy výrazně přispěly k rychlému pádu první republiky po Mnichovu. Druhá republika se pak brzy stala rájem udavačů a nastupujících kolaborantů. Tradice byrokratického a policejního státu, náchylného ke korupci, byly následně ještě posíleny komunistickým režimem. Stát se na dlouhou dobu opět stal nejen cizím tělesem, ale i skutečným nebezpečím a zdrojem absurdit pro jeho občany.

Volker März: Čtyři vojáci-děti odmítají uposlechnout rozkaz (2013)

Volker März: Čtyři vojáci-děti odmítají uposlechnout rozkaz (2013)

FOTO: archív Doxu

Éra budování demokracie po roce 1989 tak byla od počátku zatížena rozšířeným přesvědčením, že stát je ze své podstaty zkorumpovaný, neefektivní a nepřátelský. Nové politické elity – vzhledem k tradicím státu u nás možná nepřekvapivě – nechápaly potřebu stát rehabilitovat a vytvořit podmínky pro silnější identifikaci občanů s novým demokratickým režimem.

Stát byl naopak portrétován novými politickými vůdci, zejména v dominantní pravé části politického spektra, jako zbytnělá a nepřátelská instituce, která jen překáží „neviditelné ruce trhu“. Oslnění neoliberalismem, který nadřazoval privatizaci státních funkcí institucionální modernizaci a celkové rehabilitaci státu, pomohlo spolu s historickými ke státu nepřátelskými tradicemi vytvořit situaci, v níž většina lidí nadále svému státu hluboce nedůvěřuje.

Posedlost „reformami“, které v posledních dvou dekádách údajně uskutečňuje každá vláda, se státu dotkla spíše jen okrajově, a kdyby nebylo tlaku Evropské unie, doprovázeného masivním transferem know-how, institucionální modernizace by byla ještě pomalejší. Pravicové vlády dokonce vyhlašovaly státu a jeho úřednictvu opakované války.

Ani ony, ani vlády levicové přitom nedokázaly přijmout zákony, jako třeba ten o státní službě, které by stát zlidštily, a nabídly tak občanům jeho přátelštější tvář, typickou v anglosaských nebo skandinávských demokraciích. Současný stát tak zůstává i téměř čtvrtstoletí po pádu státu totalitního českým traumatem. Je vnímán nejen jako nevýkonný, ale také jako zkorumpovaný. Není divu, že stejným metrem pak česká veřejnost často měří i Brusel.

Když v minulém roce policie provedla rozsáhlou razii a zahájila vyšetřování, v jehož důsledku padla vláda Petra Nečase, mnozí komentátoři varovali, že k tradicím českého státu patří vedle jeho zkorumpovanosti (proti níž byla policejní akce ostentativně namířena) také tradice státu policejního. V tomto kontextu bylo symbolické, když policejní mluvčí opakovaně hovořil v jazyku, který by byl nepochybně ozdobou výše zmíněných románů psaných v haškovskokafkovské tradici, o policejní akci jako o rozsáhlé „realizaci“.

Jiří Pehe (1951) emigroval v roce 1981 a usadil se v New Yorku. V letech 1988-1994 žil v Mnichově, do vlasti se vrátil v roce 1995. Je autorem několika knih politických úvah. V roce 2006 vydal román Na okraji zmizelého, v roce 2009 román Tři tváře anděla.

Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Češi prostě nevědí, co si se svým státem počít. Nejsou v něm doma. A protože se s ním neidentifikují, vyznívají jalově nejen všechny diskuse o národních zájmech či o místě českého státu v Evropě, ale i debaty o jeho minulosti. V nefunkčním státě, kterým vlastní občané i značná část politické třídy v podstatě pohrdají a který nejrůznější podnikavci okrádají stejně jako občané za komunismu, se jen těžko lze „vyrovnávat sminulostí“ s pomocí uměle vytvořených státních ústavů a zákonů kodifikujících určitý státní výklad historie, jako jsou Lex Beneš, zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ale i lustrační zákony.

O dějinách se u nás mluví jako o dějinách různých „režimů“, nikoliv jako o dějinách státu a společnosti v jejich různých problematických podobách. O těchto „režimech“ se navíc diskutuje v mytologizujícím jazyku, jehož součástí je široce sdílený předpoklad, že nám je někdo vnutil.

Kombinace tradičního antielitářství, pohrdání státem a provincialismu je potenciálně výbušnou směsí. Když tedy některé politické subjekty v posledních volbách zdůrazňovaly, že jejich hlavním cílem je vytvořit fungující stát, chopily se tak možná vůbec nejdůležitějšího tématu od reforem ze začátku devadesátých let.

Cestu ven z českého postkomunismu k demokracii nezařídí žádná neviditelná ruka trhu, ale jen postupná rehabilitace státu coby „naší“ instituce, která je plně podřízena ústavnosti a která své občany nepřekvapuje ani neohrožuje, protože se důsledně řídí základním pravidlem liberálního právního státu, podle kterého je občanovi dovoleno vše, co není zakázáno, zatímco státním institucím je zakázáno vše, co není právem výslovně dovoleno, popřípadě výslovně přikázáno.

Zároveň je ovšem bohužel zřejmé, že taková rehabilitace nebude snadná nejen kvůli výše zmíněným tradicím hluboké nedůvěry ke státu u nás, ale i proto, že globalizace vytvořila situaci, kdy se rozhodování o všech podstatných věcech, které ovlivňují chody států, děje v jakési finanční a ekonomické „stratosféře“, která je od života občanů fakticky mnohem vzdálenější, než byly kdysi Vídeň či Moskva.