Prezidentské i parlamentní volby v minulém roce výrazně zhoršily dvě tradiční slabiny české politiky, totiž chabou důvěru v ústavní systém a útěky před politikou. Češi si mohli poprvé svého prezidenta zvolit přímo, ale když Miloš Zeman začal po nástupu do úřadu měnit zavedené konvence a v létě dokonce jmenoval vládu proti vůli Poslanecké sněmovny, okamžitě se spustila lavina úvah o tom, že za všechno může ústava a že by bylo možná lépe změnit ústavní režim posílením prezidentských pravomocí.

Zemanova snaha ve jménu vyšší demokratické legitimity nabourat dosavadní systém ústavních norem a konvencí a namísto parlamentaristické tradice prosadit poloprezidentský systém je přitom odsouzena k nezdaru, pokud jeho stoupenci nezískají většinu v zákonodárných sborech. V ústavní demokracii má totiž síla ústavní normy vždy přednost před každou politickou vůlí. Konflikt mezi legitimitou a legalitou, tj. mezi politickou vůlí a ústavními normami, který Miloš Zeman po nástupu do prezidentského úřadu rozpoutal, je však o to vážnější, že ho doprovází útěk občanů před politikou. Čtyři z deseti voličů dali v parlamentních volbách hlasy stranám KSČM, Úsvit a ANO, pro které je buď stávající politický systém, nebo zastupitelská demokracie, případně politika jako taková nepřátelským terčem.

Kromě slabé důvěry v ústavní režim a útěku občanů před politikou však existuje ještě třetí problém – postupný rozklad sociálního občanství a solidarity. V důsledku této změny mizí politický lid a na jeho místo nastupuje biologicky organizovaná populace a politika, která za svého hlavního nepřítele považuje všechny, kdo jsou tak či onak nepřizpůsobiví a před nimiž, jak kdysi ironicky poznamenal francouzský filosof Michel Foucault, „je třeba bránit společnost“.

Zatímco o slabé důvěře v ústavní systém či o útěku před politikou se hovoří neustále, o rozkladu sociálního občanství padne sotva zmínka, přestože pro ústavní demokracii představuje v současnosti nejvyšší riziko, a ani zdaleka se netýká jen České republiky. Sociální občanství totiž není totožné se sociálním státem. Zatímco sociální stát se snaží aktivně měnit životní podmínky i prostřednictvím populační politiky, v sociálním občanství jde nakonec vždy o moderní politické ideály rovnosti a svobody, tedy o politiku demokratickou. Zanikne-li sociální stát, nic nevratně tragického se nestane. Jestliže by však mělo zaniknout sociální občanství, zmizela by s ním i demokratická společnost. Zkusme se tedy zamyslet nad tím, co současný rozklad sociálního občanství u nás znamená a kam až může přivést tradičně egalitářskou českou společnost, ve které například míra relativní chudoby byla donedávna jedna z nejmenších v Evropské unii.

Happening s názvem Tam, kde končí legrace, začíná ... Sametové posvícení na pražském Václavském náměstí.

Z happeningu s názvem Tam, kde končí legrace, začíná...

FOTO: Petr Horník, Právo

„Dva národy, které k sobě vzájemně nic necítí, míjejí se, a ani jeden z nich nezná zvyky, myšlenky a pocity toho druhého, jako kdyby pobývaly v jiných prostorech nebo pocházely z jiných planet. Mají jiné vychování, jedí jiné jídlo, chovají se podle jiných způsobů a nevládnou jim stejné zákony… – BOHATÍ A CHUDÍ.“ – těmito slovy z románu Sybil aneb Dva národy popisuje Benjamin Disraeli palčivý problém viktoriánské Anglie. V roce 1845, tři roky před vydáním Marxova a Engelsova Komunistického manifestu, tak jeden z nejdůležitějších britských politiků 19. století a významný spisovatel zachytil základní antinomii laissez-faire kapitalismu a industriální společnosti, totiž bídu a nouzi proletariátu, který je vykořeněný ze svých společenských tradic a přitom zůstává v očích zámožnějších občanů neviditelný.

Zatímco v té samé době se spisovatel Charles Dickens vrhá do filantropických podniků na pomoc chudým dělnicím, Disraeliho politická hvězda stoupá a v polovině 19. století se z něho stane velký reformátor konzervativní strany. V jeho polemikách a sporech s vůdcem liberálů Williamem Gladstonem se postupně formovala zastupitelská demokracie a svrchovaný parlament jako první pilíř ústavy, na kterém ony dva národy – bohatí a chudí – mohly nalézt alespoň minimální společný jazyk a zájmy.

Industriální doba proměnila politické otázky v otázky sociální. Však také Disraeli svým literárním dílem i politickou činností již odpovídal na to, co filosof Thomas Carlyle zformuloval ve svém pamfletu ze sklonku roku 1839 jako „otázku po stavu Anglie“. Krátce předtím bylo v Newportu zastřeleno dvacet dva stoupenců chartistického hnutí, konfrontace dělníků s policií a vojskem rostly, množily se i vzájemné střety mezi odborově organizovanými a neorganizovanými dělníky a společnost se ocitla na pokraji anarchie. V reakci na toto sociální napětí potom konzervativci v čele s Disraelim usilovali ve druhé polovině 19. století o takovou reformu společnosti, která by vedla k vytvoření jednoho národa spojeného tradicemi, královskou korunou a anglikánským vyznáním. Naproti tomu Gladstoneovi liberálové si uvědomovali úzkou vazbu mezi svobodou a rovností, kterou v moderní době nemohou nahradit žádné tradice, a proto se snažili odstranit alespoň nejkřiklavější hospodářské a sociální nerovnosti.

Zvláštnost britských politických a sociálních dějin přitom spočívá v tom, že pojem národ v těchto souvislostech neměl etnický, ale třídní a ekonomický význam. Termín označoval nepřekročitelnou propast, která existovala mezi bohatými a chudými a hrozila totálním sociálním rozkladem.

Otázku po stavu „anglické“ společnosti tak mohl klidně vyslovit skotský filosof a romantický bouřlivák Carlyle, který reagoval mimo jiné na zastřelení velšských chartistů. A anglikánský konvertita a dandy židovského původu Disraeli se stal blízkým přítelem královny Viktorie, zatímco postava Fagina z Olivera Twista živila antisemitské předsudky, přestože Dickens pod jejich tlakem raději text změnil a v románu vycházejícím na pokračování přestal tohoto zločince označovat jako „Žida“.

Výše uvedený náčrt není pohádka z dalekého království, ale konkrétní příběh zrodu moderní, tzv. tržní společnosti. Již v první polovině 19. století se ukazuje základní paradox této společnosti, která je sice stále individualističtější a nestabilnější, ale současně s postupem kapitalistické ekonomiky a industriální výroby se čím dál víc kolektivně identifikuje s národem jako definitivním obrazem sociální i politické jednoty.

Vytváření národních států se stává moderním politickým imperativem, kterému se nevyhnou ani koloniální říše. Ekonomický rozkol mezi dvěma národy – chudými a bohatými – se tak především na evropském kontinentu řeší za cenu toho, že se vytvoří jednota národní, která ovšem zpětně vytváří rozdíly mezi etnickými národy.

Kultura již není jen otázkou mravů a výchovy, ale především etnických tradic, jazyka a jedinečných zvyků, které jeden národ oddělují od druhého. Tyto odlišnosti jsou tak silné, že se čím dál víc považují za „přirozené“, a tím zpochybňují i původní přirozená práva člověka a ideály svobody a rovnosti. Namísto individuálního práva na život nastupuje kolektivní právo na životní prostor – Lebensraum. Právě tyto rozdíly měl na mysli například Bob Dylan, když v rozhovoru pro časopis Rolling Stone v roce 2012 komentoval přetrvávající rasismus v USA následujícími slovy: „Když máte v krvi otrokáře nebo Ku Klux Klan, černoši to vycítí. Ta věc se táhne dodnes. Stejně jako Židé vycítí nacistickou krev a Srbové krev chorvatskou.“

Etnické rozdíly jsou zadřené pod kůži natolik, že se považují za biologicky „přirozené“, takže za přirozené může leckdo považovat i útlak, násilí a vraždy páchané ve jménu rasové či národní nadřazenosti. Dylan tak s citlivostí básníka přesně vystihl, jak si oběti uchovávají takto „přirozeně ospravedlnitelné“ násilí a porobu ve zjizvené kolektivní paměti. Snaha Rady Chorvatů ve Francii Dylana trestně stíhat za rasistický výrok tak vypovídá mnohem víc o chorvatském fašismu a dějinách moderní Evropy než o politické nekorektnosti písničkáře, jehož prezident Obama krátce předtím vyznamenal nejvyšším občanským oceněním ve Spojených státech – Medailí svobody.

Bob Dylan dostává od Baracka Obamy Medaily svobody

Bob Dylan dostává od Baracka Obamy Medaili svobody

FOTO: Charles Dharapak, ČTK/AP

Když se loni v létě opět vyrojily na českých sídlištích a maloměstech bojůvky pravicových extremistů, aby za potlesku místních obyvatel napadaly ty nejchudší a nejvytrženější spoluobčany, také to leckomu mohlo připadat „přirozené“. Mýty o tom, jak si Romové jezdí luxusními auty pro sociální dávky, je v dnešní české společnosti slyšet i od vysokoškolsky vzdělaných lidí. Lze se potom divit, když jejich chudí a nezaměstnaní sousedé obrátí svou frustraci proti těm, kdo jsou na tom sice ještě hůř než oni, ale přitom je z jejich bídy „usvědčuje“ barva kůže?

Už ne chudí proti bohatým, ale naopak chudí proti ještě chudším. Současný český rasismus je boj národa chudáků proti ještě větším chudákům, kdy dělicí čáru chudoby nahrazují etnické rozdíly. V takto doutnajícím napětí se potom i facka na dětském hřišti může stát rozbuškou k pouličnímu násilí a pogromům.

Prezident ve svém inauguračním projevu sice výslovně označil „neonacistické bojůvky, které občas řádí v ulicích našich měst“ za nebezpečí, proti němuž je třeba bojovat, a vyzval k důraznému potlačení a potrestání pravicových extremistů, k žádné politické mobilizaci proti rasovému násilí však následně nedošlo, protože země směřovala k předčasným volbám, před kterými si politici nechtěli dělat problémy tím, že by se zastali „problémového“ etnika.

Parlamentní volby tak vlastně nakonec dopadly ještě dobře, když po letních neonacistických manévrech dostal Úsvit jen necelých sedm procent hlasů a vysloveně neonacistické strany propadly. Nenechme se však mýlit, v Senátu už vznikl návrh na nové zákony proti „nepřizpůsobivým“, které by například zavedly povinné veřejné práce, přestože takovou úpravu již v minulosti označil Ústavní soud za protiústavní.

Senátor za ODS Jaroslav Zeman se při předkládání těchto zákonů nicméně tvářil té měř filantropicky a tvrdil, že chce „naučit cikánskou komunitu pracovat“ a „omezení dávek je jednou z cest“. Jinými slovy se tu opakuje známá mantra, že Romové jsou líní a žijí z příliš štědrých dávek na účet společnosti.

Tento příklad výmluvně ukazuje, že společnost představu své jednoty může vytvořit jen popisem rozdílů, ať už na základě chudoby, etnicity, náboženství či čehokoli jiného. Někdo tak nakonec vždy zůstane i uvnitř společnosti cizincem nebo „nepřizpůsobivou“ osobou. Michel Foucault tuto potřebu bránit společnost popisuje jako his -torický posun od suverénní moci panovníka k rasově a biologicky definované „pravomoci nad životem“. Z národa se tak stává rasa a politický lid se transformuje na biologickou populaci.

Mezi demokratickou společností a biologickou populací nicméně existuje zásadní rozdíl. Vdemokracii si vládne lid sám prostřednictvím zastupitelských orgánů, v populaci vládne neosobní disciplína, která určuje, co je zdravé a „přirozené“ a kdo je naopak parazit a nepřizpůsobivý, a proto je třeba ho převychovat, vyléčit, morálně napravit nebo případně odstranit jako „vřed z těla společnosti“.

Je mnohem obtížnější určit rozdíl mezi lidem a populací než například rozdíl mezi totalitarismem a demokracií, protože i demokratické státy mají svou populační politiku a politici v nich, jak jsme právě viděli, běžně užívají biologické metafory. Eugenika nebyla jen zvěrstvem nacismu, ale zrovna tak i odpornou politickou praktikou ve skandinávských zemích, Spojených státech či v Austrálii.

Podle Foucaulta právní stát jako politická organizace zmizel s koncem absolutistické monarchie a moderní demokratické revoluce naopak vedly k ustavení sociální disciplíny, která už netrestá zločince, ale dohlíží na převýchovu deviantů. Deviantem pak může být kdokoli, kdo se vymyká sociálním normám, od lumpenproletariátu přes Židy nebo Romy až po prostitutky nebo Svědky Jehovovy. Také proto Foucault označoval i historický socialismus za svého druhu rasismus, který usiloval o dohled nad tělem společnosti a péči o něj.

Foucaultův potemnělý obraz moderní společnosti jako disciplinovaného celku, který sám sebe popisuje biologickými a medicínskými metaforami, je důležitý pro to, abychom pochopili rasismus jako smrtelné nebezpečí pro demokracii, které může přijít zrovna tak zprava, jako zleva.

Vzpomeňme na postavu komunistického funkcionáře v podání Rudolfa Hrušínského z Menzelova filmu Skřivánci na niti, který pod záminkou hygienické osvěty a péče chodí koupat nezletilou romskou dívku. Vymyslí si na to dokonce zákon, a když se ho dívka zeptá, kdo bude umývat její babičku, funkcionář pohotově odpoví, že tu mají na starost zase policajti. A když potom policista skutečně dorazí a zeptá se ho, podle jakého zákona že to pravidelně koupe nezletilou, funkcionář mu odpoví, že přece podle zákona srdce.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Stále víc českých politiků, senátorů i poslanců se chová jako tento komunistický funkcionář, když chtějí podle zákona srdce všechny nepřizpůsobivé převychovat, nezaměstnané nahnat na povinné veřejné práce nebo vykázat bezdomovce tam, kde by už nebyli „hygienicky závadní“. Mají nás za babičku ze zmiňovaného Menzelova filmu, která pro zvrhlé koupání vnučky sama připraví kbelík s vodou. Nechají se od nás zvolit jménem lidu, ale přitom nás ženou jako populaci do končin, kde se vzývá homo economicus, tj. člověk s „přirozenou“ schopností kalkulovat, starat se jen o osobní prospěch a maximalizovat soukromý zisk.

Po roce 1945 došlo v západní Evropě k jedinečnému politickému pohybu, kdy ony dva národy – chudí a bohatí – přestaly žít odděleně, protože se vytvořil základní konsensus, že svoboda a rovnost nejsou jen formálně legální kategorie, ale naopak mohou mít reálný sociální obsah. Z formálního občanství se stalo občanství sociální. V poválečném Německu tak politici, ekonomové i právníci zformulovali principy sociálně-tržní ekonomiky založené na vzájemné solidaritě všech členů společnosti. V Británii pro změnu Attleeho labouristická vláda provedla revoluční změny rozšiřující základní sociální jistoty, které pozdější konzervativní vlády přijaly za své.

Oslabování nebo přímo rozklad sociálního občanství není přitom v současnosti ani zdaleka jen českým jevem. Není ale náhodou, že ti, kdo posledních deset let soustavně a systematicky oslabovali sociální občanství v české politice, nyní stále více zostřují boj proti „nepřizpůsobivým“ spoluobčanům a všelijakým „sociálním parazitům“. Vyústěním naší nynější politické krize by tak mohlo být i nové rozdělení společnosti na „dva národy, které k sobě vzájemně nic necítí… a nevládnou jim stejné zákony“. Otázka „po stavu České republiky“ na prahu roku 2014 je tedy víc než na místě.