Článek
Hlavní postavou-vypravěčem je voják Kolyma. Jste to vy?
Ano i ne. Jsem na tom jako všichni spisovatelé, je v tom můj život, můj pohled na svět. A i další postavy mají živoucí předobrazy. Pokouším se však odstupovat od reality, abych vybudoval realitu literární. Proto své knihy považuju za romány, romány založené na skutečném životě – ti, kdo něco podobného prožili, se v nich najdou.
Váš život měl k literatuře hodně daleko. Jak jste se dostal k psaní?
Kdysi jsem psával jen dopisy, literatura mě nezajímala. V Itálii jsem nicméně spolupracoval s jednou malou kulturní organizací, která chystala jakési divadelní inscenace, kde se mělo mluvit o válce. Jenže v Itálii zažili poslední válku v roce 1945, znají ji jen z televize. Věděli, že já tu zkušenost mám, a požádali mě o spolupráci. Chtěli drobné črty, historky, které by autorům v psaní pomohly. Napsal jsem několik příběhů a jednomu z těch autorů se to velice líbilo. Zeptal se mě, jestli je může někomu ukázat. Řekl jsem mu, ať si s nimi dělá, co chce. Za měsíc mi zavolali z Einaudi, to je jeden z největších italských nakladatelských domů, a chtěli po mně, abych napsal knihu. Pozvali mě do redakce a ven jsem vyšel se smlouvou na deset let. První román jsem napsal za dva měsíce.
Museli pak rukopis v nakladatelství hodně přepracovávat?
Pracovali jsme společně s editorkou Dalií Oggero. Pomohlo mi, že jsem si na začátku zvolil způsob, techniku – představil jsem si, že přede mnou sedí dobrý přítel a že mu to vyprávím.
V kolika letech jste se dostal do války?
Víte, na vojnu a potom do války jsem nastoupil v osmnácti letech. Nic jiného jsem vlastně nepoznal, nic jsem neuměl. Potom jsem pracoval v bezpečnostních službách – tři roky pro jednu izraelskou agenturu a pak dva roky pro Vatikán. Vyučil jsem se tak protiteroristickému řemeslu. To je zajímavá práce, jenže vás pohlcuje, nemáte prostor pro osobní život. Když jsem poznal svou první ženu a začali jsme žít spolu, zjistil jsem, že si musím vybrat. Narodila se nám dcera…
Prošel jsem pak ještě různá zaměstnání a v roce 2009 napsal první knížku.
V románu Volný pád píšete, že „kriminální tetování je ta nejryzejší forma umění na světě“. Můj dědeček a řada dalších příbuzných byli proti komunistům.
V naší rodině, v otcově linii, zavraždili sedmnáct lidí. Prvním byl pradědeček Nikolaj v roce 1938, toho zastřelili před očima celé rodiny, a posledním byl děda Serjoža, kterého zabili ve věznici KGB v roce 1987. Tahle zkušenost s krutostí vedla k tomu, že naše rodina viděla kriminál jako součást politického boje a tetování k němu prostě patřilo. Držíme se tradice, ve které tetování vychází ze životních příběhů. Tatér poslouchá, co mu o sobě vyprávíte, a podle toho dělá obrázky, aby v nich zachytil váš život.
Dědeček měl doma, jak je to zvykem v pravoslavných rodinách, koutek s ikonami a také s fotografiemi zemřelých. Byla mezi nimi jedna – mladý člověk, kterého jsem neznal. Zeptal jsem se dědečka, kdo to je, proč je mezi našimi příbuznými. A on mi řekl, že je to jeden český chlapec, který se upálil ze vzdoru proti sovětské moci… Dědeček měl rád lidi, kteří se nebojí sami postavit velkému systému.
Dědeček hrál ve vašem životě zásadní roli, že?
Ano. Otec s námi nebydlel a dědeček pro mě byl mužským vzorem. Souviselo to i s tím, že jsem pubertu prožil v době po rozpadu Sovětského svazu, kdy u nás zavládl totální chaos. V našem městě se objevily drogy. Nikdo o nich nic nevěděl, pro všechny to bylo totéž jako si zapálit cigaretu, vzít žvýkačku. Netušili jsme, co z toho bude. Mně drogy odcizily kamarády a já se dostal do společnosti dědečkových přátel, žil jsem s nimi, poslouchal jejich vyprávění – proto toho tolik vím o tom, co se u nás dělo. Zachránilo mě to před tou drogovou vlnou, která u nás zabila hodně mladých lidí.
Vracíte se občas do Ruska?
Naposledy jsem tam byl v roce 2010.
Mění se?
Na to nedovedu odpovědět. Pro mě je Rusko citová záležitost, neumím ho analyzovat.
Doma jste v Itálii?
Ano, jsem Ital. Mám dítě, teď budu mít druhé, dům… Cítím se jako Ital. K Rusku mám silný vztah, mám tam velkou část rodiny, ale žít tam nemůžu.
Proč?
Prožil jsem tam příliš drsné věci a každé ráno by se mi znovu připomínaly. Proto jsem musel odjet.
Ve Volném pádu o tom píšete víckrát, ale můžete stručně říct, o co jde v Čečně?
Viděl jsem moc válek, tu první, když mi bylo dvanáct, doma v Podněstří. Pak jsem byl v Čečně, v Afghánistánu, později prakticky všude, kde bylo horko. Nikde jsem nepotkal nikoho, kdo by chtěl válčit. Bojují vždycky ti, kdo bojovat nechtějí. V Čečně bylo jasné, že jde o účelový konflikt, nic čistého, že to není osvobozovací válka ani válka proti teroristům. Proč byli třeba někteří teroristé pár dní po svém zajetí propuštěni a za krátkou dobu se objevili v bojích jinde? Kdo je pustil a proč?
V knížce je jeden příměr, který mi řekl velitel našeho oddílu, o tom, proč se v Čečně válčilo. Prosím čtenáře, aby ho četli velice pozorně. Říkal, že je to jako v obchodě s pralinkami. Můžeš si je koupit a sníst jenom v tom obchodě. Dohlíží na to Moskva. Jak to máš udělat, aby sis je mohl odnést a prodat dál? Vezmeš pár kámošů, porvete se tam, a zatímco Moskva dělá pořádek, ty prodáš kámošům pralinky a oni s nimi zmizí. Válka v Čečně sloužila k takovému odpoutání pozornosti.
Byla to válka, kterou potřebovali – geopoliticky viděno – mnozí. Posloužila těm, kteří ovládali kavkazská teritoria, vyhovovala Moskvě, arabským zemím. V Rusku se říká ohřát si ruce (česky nejblíže přihřát si polívčičku – pozn. red.), šlo o peníze a o moc. Bohužel – a o tom nikdo nechtěl nic vědět – to odnesli lidi, obyvatelstvo, které nic nechtělo. Ztráceli všechno, majetek, domy, rodiče přicházeli o děti, děti o rodiče, umíralo se hlady. Nedalo se uvěřit, že se to děje v civilizovaném světě. Sto kilometrů odtud byl klid, kvetoucí Rusko, kde si můžete v kiosku koupit chleba, sýr, maso, kvas. A tady jak démoni zabíjeli jeden druhého…
Vzpamatuje se Čečna z toho pekla?
Doufám. Protože Čečenci jsou dobří a čestní lidé. Mám tam přátele, nechtěli vraždit Rusy a křesťany. Svou víru nikdy nevymění za levnou nenávist. Při jedné operaci v horách jsme často chodili jistým aulem. Žil tam stařík, který nám, když jsme procházeli, nabízel mléko a sýr. Někteří z mých druhů se báli si vzít: „Jsou to muslimové, Čečenci, otráví nás, zabijou…“
Já jsem si bral, připomínal mi mého dědečka. Vyzařovala z něj důstojnost, která mi bránila vidět v něm vraha. Zastavoval jsem se u něj, povídal si s ním, sýr ani mléko jsem neodmítal. Kdo zná čečenské tradice, ví, že mají v obrovské úctě hosta. Pokud jsi hostem, váží si tě, jsi pod jejich ochranou. Pak se mě jedna žena zeptala, jestli vím, kdo je ten stařík. A že mu v první čečenské vál ce zabili tři syny. Nemohl jsem tomu uvěřit, to přece není možné. Člověk, který přišel o tři syny, nás musí přinejmenším nenávidět. Když jsem šel okolo příště, zeptal jsem se: „Je to pravda, že jste přišel o tři syny?“ „Ano.“ „A proč nám nabízíte jídlo? Jsme přece vaši nepřátelé.“ A on mi řekl: „Moji synové zemřeli jako vojáci. Šli bojovat, zabíjeli a byli zabiti. To je válka. Za to není třeba nenávidět. A já vám dávám sýr a mléko, abyste se vy, ruští vojáci, naučili rozlišovat špatné Čečence od dobrých.“
Tam jsem viděl, kdo jsou Čečenci. Není to tak, jak nám ukazovali v televizi.