Proč se v době vašeho dětství na Cejlonu plagiovaly indické filmy „pro negramotné“?

To je záhada i pro mě. Na Cejlonu v té době umělo číst a psát 70 procent lidí, nevím, proč naše tehdejší filmy napodobovaly kinematografii většinově negramotné Indie, která zas primitivně kopírovala Hollywood. V roce 1945, když mi bylo šest let, mě vzal táta do kina, což byl improvizovaný stan pro asi sto lidí. Promítal se tamilský film z jižní Indie. Herci vypadali jako Sinhálci, ale byli oblečení jinak a i se jinak chovali. Jazyku jsem nerozuměl a děj pro mě neměl žádný smysluplný význam.

Jak jste se dostal ke studiu na pražské FAMU?

V roce 1955 jsem napsal článek do časopisu Czechoslovak Life a začal si dopisovat s jedním českým studentem, který mi po pár letech poslal brožurku o FAMU. Čeští studenti se pak složili na mou letenku, a tak jsem v říjnu 1958 přiletěl do Prahy. Tady jsem dostal stipendium a začal se učit česky. Měl jsem štěstí, že mě na FAMU vedly osobnosti jako Bořivoj Zeman, Vojtěch Jasný, Otakar Vávra nebo Milan Kundera… Na koleji jsem bydlel se spolužákem Jurajem Jakubiskem.

V šedesátých letech jste se vrátil na Cejlon s cílem natočit vlastní film.

Vrátil jsem se v roce 1965 s českou manželkou. Námět pro svůj první celovečerní snímek jsem napsal cestou na lodi, byla to taková gangsterka z města Horana. Založili jsme s desítkou dalších lidí produkční společnost a začali natáčet. Snímek Mokada Vuné sklidil pozitivní kritiky, ale komerčně propadl, takže jsem musel dokonce prodat auto, abych zaplatil vzniklé dluhy.

V té době bylo v kinech 20 procent promítacího času vyhrazeno domácím filmům, 60 filmům tamilským, 10 indickým a 10 anglickým. Místní, tedy sinhálská, produkce byla neuspořádaná. Točit mohl každý, kdo sehnal peníze – filmový materiál byl velice drahý a pašoval se z jižní Indie. Málokdo uměl režírovat, takže režisérem se většinou stával kameraman, který uměl říct „shoot“ a „cut“. Scénáře se nepoužívaly, jednalo se vesměs o kopie tamilských filmů, proto taky ani neexistovala funkce scenáristy – jen autora dialogů, které bylo potřeba přeložit z tamilských originálů.

Plakát k filmu Mokada Vuné, v Československu se vysílal v roce 1974.

Plakát k filmu Mokada Vuné, v Československu se vysílal v roce 1974.

FOTO: archív PG

Po našem vytrvalém přesvědčování vznikla instituce Státní film, která dostala na starost dovoz a distribuci filmů a zároveň uspořádání filmového průmyslu na Srí Lance. Zavedli jsme podmínky pro natáčení celovečerních filmů – hlavní štáb musel být zkušený, mít dobrý scénář, který nesměl být plagiát, a producenti museli doložit, že platí daně. Sestavili jsme seznam všech filmových pracovníků, a kdo neměl vzdělání a kvalifikaci, musel natočit alespoň jeden krátký film. Většina tvůrců neuměla psát scénáře, proto jsem napsal učebnici, která se stala první publikací na toto téma v sinhálštině. Domluvili jsme výhodné bankovní úvěry talentovaným autorům, sami jsme dováželi filmový materiál a podporovali jsme hudbu místních skladatelů. Sinhálská kinematografie tak začala koncem sedmdesátých let získávat mezinárodní uznání. S následující pravicovou vládou ovšem začalo období korupce a politické perzekuce.

Stál jste i u zrodu srílanské televize.

Ano, srílanská Národní televize byla založena roku 1982 a já se stal nejdřív ředitelem programu a potom náměstkem generálního ředitele. Ale v té době se znovu zaktivizovala marxistická organizace JVP i Tamilští tygři a začala doba teroru, jehož terčem se stala i televize. Během služební cesty na sever Srí Lanky Tamilští tygři zaživa upálili naši delegaci a stejným způsobem zabili i šedesát techniků obsluhujících televizní vysílačku v Palali – mimochodem většina těchto teroristů byly ženy.

JVP vyvolala v roce 1989 generální stávku, kdy se nesměly otevírat obchody, jezdit vlaky ani autobusy, a kdo zákaz překročil, byl zastřelen. Potom zase JVP vyhlásila týden proti médiím, zabila vedoucího zpravodajství, moderátora a známého písničkáře. Generální ředitel a mnoho dalších výkonných pracovníků zmizelo. Do práce chodilo z 500 zaměstnanců jen 13 lidí. Přesto jsme vysílali dál, takže JVP změnila týden proti médiím na týden poprav v médiích. Hlasatelé utekli a televizi převzalo námořnictvo, takže zprávy nějakou dobu četli námořníci. I ty ale začali teroristé napadat…

Co vás nakonec donutilo odejít?

Teroristé z JVP zavolali mé manželce a dali nám dva dny na to, abych odešel ze zaměstnání, jinak zabijí mě, ji i našeho tehdy devítiletého syna. Museli jsme opustit dům a schovat se u jedné známé ze Švýcarska. I odsud jsem chodil do práce, ale když nám potom jeden německý přítel nabídl možnost odjet do Německa, využili jsme toho a v srpnu 1989 emigrovali. Po sametové revoluci jsme se přestěhovali do Československa. Můj syn tu pak absolvoval FAMU – jako druhý student ze Srí Lanky.