V USA žijící spisovatel Khaled Hosseini o rodné zemi: Afgháncům hrozí návrat v čase

Co mě inspirovalo, vždycky poznám, až když se ohlížím zpátky. Teď můžu říct, že to byl opravdu článek, který mi někdo přeposlal v roce 2008. Pojednával o chudých afghánských rodinách z venkova, které byly po obzvlášť kruté zimě nuceny prodat jedno nebo dvě ze svých dětí bohatým lidem z Kábulu. Ti je buď adoptovali, nebo je využívali jako lacinou pracovní sílu. Sám jsem otcem dvou dětí a tato zpráva mě silně zasáhla. Ukázal jsem ji tátovi a ten mi řekl, že totéž se dělo, když vyrůstal ve čtyřicátých a padesátých letech v Kábulu on.

Později se mi to téma spojilo s obrazem, který jsem měl už nějakou dobu v hlavě: starý muž kráčí přes poušť se svými dvěma dětmi – zhruba desetiletým chlapcem, jenž táhne malý vozík se svou tříletou sestrou. A já si uvědomil, že ta scéna je o muži, co jde do Kábulu jedno z těch dětí, které se mají tak rády, prodat. Sedl jsem si a napsal třicet stránek, byla to víceméně povídka o tom, co se těm sourozencům stalo. Ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi to připadalo jako dobrý námět na román.

Původně jsem si myslel, že půjde o lineární vyprávění o osudech obou dětí, ale později mě začali zajímat i další aktéři: jejich nevlastní matka, strýc. Příběh se tak postupně změnil a vyrostl do tvaru stromu, stejného, jaký rostl ve vesnici, kde děti žily. Ty představují jeho kmen, z něhož vyrůstají další a další větve jednotlivých osudů.

Chtěl jsem, aby každá následující kapitola osvětlila něco z minulosti. Umožnilo mi to ukázat postavy z několika odlišných perspektiv. Jako například Nílu, básnířku žijící v Kábulu, která je nešťastně vdaná, je to nakonec ona, kdo holčičku koupí a adoptuje. Poprvé se s ní setkáváme ve druhé kapitole, kde nám připadá trochu jako rezervovaná manipulátorka, v další ale dostane víc prostoru a nakonec k nám mluví ona sama. Pokaždé, když se dozvíme něco víc o jejím životním příběhu, se náš dojem z ní trochu mění. A totéž se děje se spoustou dalších postav. Pro mě je na té knize nejzajímavější, že prvotní dojem z každé z nich je něčím zavádějící a každá má v sobě pro čtenáře skryto překvapení.

Myslím, že je přirozené přemýšlet, jaká bude odezva čtenářů, nakladatelů, tisku. A zpočátku to ničemu nevadí, ale myslím, že knihu můžete dopsat jen tehdy, když tyhle myšlenky dokážete potlačit. Při psaní musíte mít v hlavě pouze vztah mezi vámi a vašimi postavami a tvůrčí proces musí zůstat čistý a prostý úvah o tom, co by asi tak mí čeští, francouzští nebo afghánští čtenáři mohli chtít.

Je mi jasné, že mé knihy budou v Afghánistánu vnímány vždy do určité míry jako kontroverzní, protože píšu o zemi, ve které už víc než třicet let nežiju. Myslím ale, že toto dilema trápí každého spisovatele v exilu, který píše o své domovině, že je to přirozené a očekávatelné. Pro Afghánce byla určitě nejhůř stravitelná má prvotina, která pojednávala o spoustě citlivých a tabuizovaných témat, o problematice etnických vztahů a národního dialogu – eufemisticky řečeno.

Nikdy nebylo mým cílem vyvolávat nějaký konkrétní pocit, myslím, že je to až cynické, hezky se opřít a říct si: Teď ve čtenáři zmáčknu tenhle knoflík. Přijde mi to zvrhlé. Každý pocit, který čtenář zažívá, jsem si jako autor prožil tisíckrát intenzivněji. Ano, v mých knihách je poměrně velké množství bolesti a utrpení, ale je to proto, že vyprávějí o lidech, kteří žili nebo žijí v zemi, kde je obojího až příliš. Pokud si poslechnete afghánské písně, přečtete si současnou afghánskou poezii, zjistíte, že je tam žalu obrovská spousta, jeho stopy naleznete dokonce i v popové hud bě. Jsou to příběhy o odloučení, o ztrátě, o krásných dnech, které jsou dávno pryč, a o naději v lepší budoucnost. Takové příběhy prostupují celou afghánskou kulturou.

Vyvolává ve mně velmi rozporuplné pocity. Když ji po 11. září 2001 oznámil prezident Bush, byl to pro nás všechny okamžik rezignace. Věděli jsme, že to znamená další bombardování, další mrtvé, zas a znovu to samé, alespoň na nějakou dobu. Domnívám se však, že v afghánské komunitě v USA vládl zároveň pocit, že by z toho mohlo vzejít i něco dobrého. Že by konečně po dvou desetiletích války a zmatků mohla země nabrat lepší směr.

Vzpomínám si, jak jsem na začátku roku 2003 jel do Kábulu. I tady byl ve vzduchu cítit optimismus, atmosféra příslibů a možností. Lidé viděli budoucnost pozitivně. Během svých dalších návštěv jsem pozoroval, jak se tohle všechno vytrácí. Myslím, že lidé teď vnímají mnohem realističtěji celou škálu problémů a že většina je zklamaná z toho, jak se události vyvinuly. Lidé mají dlouhý seznam křivd, které jim způsobily nejen spojenecké jednotky, ale i vlastní vláda a její představitelé.

Budoucnost Afghánistánu je velmi nejistá. Netušíme, co bude za pět deset let, co stažení amerických jednotek zemi přinese. Přinejmenším doufám, že se nevrátíme do stavu, v němž byla země v letech 1992 až 1996, do doby nekontrolovatelných etnických bojů mezi lokálními vojenskými diktátory a jejich milicemi, kdy jejich rukama umíraly desítky tisíc civilistů, byla ničena města a milióny Afghánců přišly o střechu nad hlavou. Nicméně z rozhovorů s lidmi na afghánském venkově a v Kábulu vyplývá, že je takový návrat v čase klidně možný.

To, co Idrís v Afghánistánu zažije, je čistá fikce, ale spousta z jeho postřehů z Kábulu je mých. Měl jsem stejnou zkušenost, když jsem se tam v roce 2003 poprvé vrátil. Ostatně tahle kapitola vznikla dávno předtím, než jsem na knize začal pracovat – bylo to krátce po mém návratu do Států.

Jasně si vzpomínám, že jsem měl při své první cestě do Kábulu pocit, jako bych jel domů – tohle je místo, kde jsem se narodil, kde jsem se naučil mluvit a chodit, kde jsem měl své první přátele; a mám k němu tím pádem hluboký vztah. Ale když jsem chodil po ulicích a mluvil s lidmi, i když znám jejich jazyk, jejich hudbu, kulturu a všechno ostatní, měl jsem pocit, jako bych byl cizincem, outsiderem. Pocit, že místní okamžitě poznají, že nejsem jedním z nich. Bylo velice těžké to všechno zpracovat. Navíc jsem se naprosto iracionálně cítil odpovědný za to, co se těm lidem stalo. Vím, že mě ti, kteří pocházejí z podobných zemí, emigrovali a v nové vlasti se jim daří dobře, pochopí. Měl jsem pocit, jako bych tamějším lidem něco dlužil. Prostě proto, že můj život se vyvinul tak dramaticky jinak, jako bych si tu spoustu úžasných požehnání, jež mi osud přinesl, vůbec nezasloužil, jako bych měl prostě jen obrovské štěstí. A v Afghánistánu na mě tenhle pocit dolehl s obrovskou intenzitou.

Po návratu do Ameriky jsem, stejně jako Idrís, prožíval mnohem větší kulturní šok než při cestě tam. Bylo pro mě velice těžké opět přivyknout každodenní rutině, která najednou vypadala tak hloupě a přízemně.

Při své druhé cestě v roce 2007 jsem viděl rodiny, které se vrátily z Pákistánu, žily na ulicích, v poušti, v opuštěných vládních budovách s hady a škorpióny, rodiče, kteří během zimy přicházeli o své děti, lidi, kteří se s vypětím všech sil snažili zajistit základní věci denní potřeby – to vše mnou hluboce otřáslo. Cestou v letadle jsem si říkal, že s tím pocitem musím něco udělat, jinak během dvou tří měsíců zmizí a stane se z něj stejná zkušenost, jako když jdete do kina na hodně dojemný film, a když skončí, koupíte si hamburger a zapomenete na něj. A tak jsme se pár týdnů po návratu smanželkou rozhodli založit nadaci. Tak jsme z pocitu, který by jinak byl negativním zážitkem, vytěžili něco dobrého.

Můj táta byl velmi silná osobnost, člověk, který když vejde do místnosti, okamžitě pocítíte úctu. Neznám nikoho, kdo by byl více nekompromisní, když dojde na zásady. On měl soubor pravidel, podle nichž žil vlastně i na smrtelné posteli. A nikdy se jim nezpronevěřil. Když na něj vzpomínám – a my si byli velice blízcí, byl mi dobrým přítelem, nejen otcem a já ho velice miloval – první slovo, které se mi vybaví, je respekt. Choval jsem k němu velkou úctu. Jsem vděčný, že se dožil mého úspěchu. Byl na mě nesmírně pyšný a ve svém domě měl vystavené všechny zahraniční edice mých knih. Nakonec těžce onemocněl a vytrpěl si věci, které si podle mě nezasloužil. Ale kdo může říct, co si zasloužíme a co ne. Většinu let 2008 a 2009, kdy umíral, jsem prožil u něj a s matkou jsme se o něj starali. I proto jsem v té době téměř nepsal. Celá tahle zkušenost, kdy jsem sledoval, jak se postupně vytrácí, se v mé nové knize opakovaně objevuje. Smrtelnost rodičů a vlastně všech je nám zřejmá, ale najednou to pro mě vmých osmačtyřiceti není už cosi akademického, nějaká vágní vzdálená představa. Je teď přítomná v mém životě, a tím pádem i v mých knihách.

Ještě ne. Ale vyprávím jim o svých cestách, ukazuju videa a fotky, které jsem tam pořídil. Vědí vše o mém dětství v Afghánistánu. Jsou zvědavé, mají spoustu otázek ohledně Tálibánu, o tom, co se stalo Malále Júsufzaj, a jsou to dobré otázky a pro mě je to příležitost povědět jim o skutečném Afghánistánu. Před pěti lety začaly chodit do fársí školy, aby se naučily číst a psát ve fársí. Už jím uměly mluvit, teď jej ale ovládají úplně. Chtěl jsem, aby poznaly tuto část svého kulturního dědictví, kterou osobně vnímám jako velký dar. Doufám, že jednoho dne budu moci své děti do Afghánistánu vzít, v době, kdy to jako rodič budu považovat za dobrý nápad.