Imunní bude určitě vůči kritice, které říká „autistická“ a která se vyžívá ve zkoumání, zda jsou řády na vojenských uniformách vyskládány ve správném pořadí a jestli sedí počet hrotů vidliček ze slavnostního servisu Hany Benešové. A nejspíš ho nepřekvapí ani kritika ideologická. Ta jistě přijde – už na tiskové konferenci k Českému století se jedna z novinářek přede všemi bezelstně zeptala, zda mu nevadilo točit o Klementu Gottwaldovi, když jí v redakci vždycky říkají, aby o komunismu nepsala, nebo se vrátí. Ale jak potvrzuje dnešní část našeho rozhovoru, s kritikou z ideologických pozic už má Sedláček své zkušenosti.

 

Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od FAMU po Lidice. To nejzajímavější vám internetový Salon postupně přináší vždy v pátek před nedělním dílem. Ne pokaždé má vybraná pasáž našeho rozhovoru s tou konkrétní premiérovou částí přímou spojitost, ale nějaká vnitřní se tam vždycky najde.

 

Než ses stal filmařem, živil ses jako novinář. Byl jsi součástí šťastné generace, která na začátku devadesátých let zabrala pozice v médiích vyklizené zprofanovanými lidmi.

Když se lámou epochy, kariéry startují zcela nepřirozeně. Ferdinandu Peroutkovi dali, jak se později ukázalo, nejdůležitější intelektuální flek první republiky jako mladému frackovi. Jenom proto, že bylo krátce po válce. Podobným způsobem se dostala k moci generace Pavla Kohouta v padesátých letech. A potom ještě generace Sommerové a Třeštíkové v letech sedmdesátých.

Když se dneska dívám dozadu, tak si uvědomuju, že jsem dítě přelomové doby. Minimálně dvacet let jsem prožil ve vlastní režii, to je neuvěřitelné, naprosto. Dnešní mladí už takovou možnost nemají. První, co zjistí, když vylezou ze školy, je, že na jejich názory a představy není vůbec nikdo zvědavý. Šlapej, vydělávej a buď šťastnej! My jsme vylezli ze školy a svět se nás sám od sebe ptal, co si myslíme, co chceme dělat. Měli jsme obrovské možnosti, zároveň máme o to větší odpovědnost za to, kam jsme se jako republika dostali. A o to silnější je dnes naše kocovina.

Co byl tvůj první snímek, který tě definitivně nasměroval od novinařiny k filmu?

Zlomil to asi Slušovický zázrak, hodinový film o Františku Čubovi. Tam jsem poprvé zažil intenzivní dokumentaristické setkání s člověkem, včetně toho, že se mnou dlouho nechtěl mluvit, rok jsem za ním jezdil, než jsem dostal jeho svolení. On to byl tenkrát veřejný nepřítel, psal se rok devadesát osm.

To už jsi byl na FAMU. V čem je to její kouzlo?

V pedagozích. Na naší katedře dokumentu nám nevtloukali násilím do hlavy svoje pravdy a koncepty. I ti, které jsem neměl rád a kteří neměli rádi mě, se chovali velmi demokraticky. Pavel Koutecký si o mně vždycky myslel, že jsem blbec. Přesto se ke mně choval vstřícně. Nebyla to úplně tolerance, spíš velkorysost k osobnosti.

Možná to bylo tím, že nás na dokumentu bylo málo. Když jsem začal chodit na seminář ke Karlu Vachkovi, seděli jsme tam tři. Proto jsem si ho ostatně vybral, že k němu nikdo nechodil. Ne proto, že by říkal zajímavé věci, popravdě jsem mu tehdy vůbec nerozuměl a považoval ho za blázna. Teprve postupně jsem pochopil, že Vachek blázen není, že jde o jednoho z nejjasnozřivějších myslitelů, jaké jsem kdy potkal. A je fakt, že na konci semestru už nás tam chodilo dvacet; Karel přitáhl lidi i z jiných oborů.

Říká se, že zásadně ovlivnil celou jednu generaci dokumentaristů.

Mě rozhodně. I když jsou jeho filmy stejně nesnesitelné jako jeho semináře.

A která jiná osobnost na FAMU tě ovlivnila?

Zmíněná Sommerová. Razila heslo: Hlavně žádný kamarádství, jak si začneš s mlaďochama hrát na kamarády, přestanou si tě vážit, mladí jsou od toho, aby poslouchali, starého ať nenávidí. A tak se k nám chovala. Zároveň se ale za studenty dokázala postavit, rvala se za nás, kdykoli bylo potřeba.

Kdy tě na FAMU potkal první velký konflikt?

Tím se vracíme k Františku Čubovi, komunistickému manažerovi, ale podle mě bylo důležitější to slovo manažer. Natočil jsem o něm dokument stylem, který už je myslím dneska docela běžný. Nechal jsem ho mluvit. Podvědomě tu metodu používám od začátku. Několikrát mi vytýkali, že jenom trpně poslouchám, pokud možno ještě v předklonu, ale já mám vyzkoušené, že když lidi necháš dlouho mluvit, dřív nebo později si odporují sami. A je to tak dobře, jde o projev života. Kdo mluví kontinuálně a všechno sedí, i když ho posloucháš už třetí den nebo čteš osmdesátou stranu, je nejspíš nebezpečný psychopat, který se kontroluje. Takhle jsem nechal mluvit Čubu. A on si pochválil to svoje družstvo a následně zpochybnil celé porevoluční tažení proti Slušovicím, když popsal jejich rozvrácení, rozkradení ze strany manažerů jednotlivých filiálek pod ním.

Dneska vím, že mě hnal podvědomý obdiv k někomu, kdo cosi dokázal, nikam neutíká, neschovává se, má svou hlavu a za své chyby platí. Zároveň mi to dalo zase jiný pohled na komunismus. Aniž bych to tenkrát ještě vyčetl z Bělohradského, začalo mi nepřímo docházet, že všechny -ismy jsou jen různé formy modernosti, že nic nefunguje v kategoriích dobro a zlo. Ale to jsem si ještě neuměl zformulovat, byl jsem snadný terč, neuměl jsem argumentovat, takže jsem to Čubovi sežral úplně celé.

Když jsem to dotočil, Martin Vadas, temný rytíř katedry dokumentu, povstal a napsal otevřený dopis, ve kterém vyzýval radu katedry, aby začala řešit otázku mravnosti a etiky studenta Roberta Sedláčka. A kromě toho napsal i podnět Radě České televize, aby se mnou zabývala. Pedagog napsal udavačský dopis na vlastního studenta! Nevím, co se mu to zrodilo v hlavě. Mám ho za slušného člověka, možná nějaké pravicové hrdinství. Tehdy se výtečně zachovala právě Sommerová. Pozvala nás s Vadasem na promítání pro studenty a nechala nás, ať tam na sebe řveme. Popíjela dvojku, nikoho nekritizovala, neshazovala, jen nás zálibně pozorovala a nakonec řekla: „Tak co, už jste si to, kluci, vyříkali?“

Celé to byla velká zkušenost, tehdy jsem si taky o sobě poprvé přečetl – na Britských listech –, že jsem blbec, navíc placený temnými silami. Časem jsem si na podobné útoky zvykl, ale tenkrát jsem ještě moc nevěděl, co s tím.

A k čemu jsi postupně častějším střetáváním se s kritikou došel?

K tomu, že tvůrce tady není od toho, aby se snažil komukoliv zavděčit, ani kritikovi. Co z něho mám? S ním nežiju, neprožívám skrze něj svůj život. Jediné, co tvůrčím činem můžu předat druhým, je to, co sám cítím a jak věci vidím. Vysílám do světa sdělení, otevřenou matérii k přemýšlení, k formulování si vlastních myšlenek a postojů. Umožňuju ostatním, aby se se mnou buď cítili spříznění, nebo mě odmítli. Obojí je dobrá varianta. I kritika tě může obohatit, třeba tak, že s ní polemizuješ, že si ujasníš, kdo je pro tebe blbec a proč.