Na MFF Karlovy Vary se promítal jeho celovečerní Zatažený závěs (2013), kterým se autor vyrovnává se svou nelehkou situací. Bojuje tu jak s vlastními nejistotami a démony, tak s vnějšími omezeními. Premiéru měl film letos na Berlinale, kde získal Stříbrného medvěda za scénář. Jedná se o druhý ze snímků, které vznikly ilegálně až po udělení trestu a dostaly se k mezinárodnímu publiku – prvním byl krátkometrážní dokument Tohle není film (2011), jenž za hranice vycestoval na USB schovaném údajně v dortu.

Na úvod jedné z karlovarských projekcí sám režisér promluvil prostřednictvím plátna živě k divákům. Panahí, který nesmí poskytovat rozhovory, tak poprvé od soudního verdiktu prolomil svou izolaci. O odvrácené tváři íránského režimu jsme si pak exkluzivně povídali s jeho dcerou Solmaz Panahí, která film Zatažený závěs do Karlových Varů doprovodila.

Solmaz Panahí

Solmaz Panahí

FOTO: Milan Malíček, Právo

Jak vznikl nápad pozdravit karlovarské diváky?

Byli jsme spolu ve Varech už v roce 2001, kdy byl táta v porotě. Má zdejší festival moc rád. Včera jsem mu do telefonu říkala, jaká je škoda, že tady budu jeho film uvádět sama. On chvíli přemýšlel a pak pravil: „Budu tam s tebou.“ Když můj otec něco takhle řekne, musí to uskutečnit – v tu chvíli jsem si byla jista, že najde způsob, jak to zařídit. Nakonec jsem ho naučila, jak pracovat se skypem. Použil ho poprvé v životě.

Neměl obavy, že by mu takový vzkaz mohl uškodit?

V Íránu dostal trest šesti let odnětí svobody, navíc nesmí dvacet let točit, produkovat, psát scénáře, a nemá dovoleno ani poskytovat rozhovory. Mezi všemi těmi zákazy ale není, že by nemohl na dálku poslat vzkaz. Proto se rozhodl, že se poprvé po dlouhém období, kdy nesmí opustit Írán, vydá, aspoň symbolicky, za jeho hranice. A tak jsme pro karlovarské diváky přichystali překvapení. Pro tátu to bylo něco výjimečného. Zase mohl být přítomen na velkém festivalu. Skrz můj telefon navíc viděl a slyšel diváky v sále, jak mu tleskají.

Jak to vypadá s jeho trestem?

Není ve vězení, a ani v domácím vězení, jak mylně informovala některá západní média. Může cestovat po vlastní zemi, ale to neznamená, že je svobodný. Jeho telefon je monitorován, jeho e-maily taky. Od doby, kdy padl verdikt, což bylo před dvěma a půl lety, čeká, kdy dostane příkaz k nástupu do vězení. Neví, co bude dál, to je to nejhorší jak pro něj, tak pro nás, jeho rodinu. Navíc se nekonečné dny čekání podle íránského práva do samotného trestu nezapočítávají. Takhle svoboda nevypadá.

Nese celou situaci dobře?

Nepamatuju se, že by byl táta někdy pod tak obrovským tlakem. On musí být pořád v zápřahu, je už taková povaha. A když má zákaz točit, je to pro něj strašně těžké. Táta nikdy nic jiného nedělal, někdy mám pocit, že jsou filmy pro něj důležitější než my, jeho rodina. Režim mu zkrátka sebral život. Nikdo se nemůže divit, že se mu nevyhnuly vážné psychické problémy, kterými trpěl i během psaní Zataženého závěsu.

Jak se proti tomu všemu snaží bojovat?

Jediný způsob, jak se z toho dostat, je dál točit – aspoň potajmu, neoficiálně. Asnaží se psát scénáře do šuplíku. Můj otec vždycky natáčel o íránské společnosti, venku, s lidmi z ulice. To teď nejde. Všechny jeho nové věci musejí vznikat v interiérech, v jeho vlastním domě. Není to jeho styl, ale co mu zbývá.

V Íránu byl nedávno zvolen nový prezident, který má vystřídat Ahmadínežáda. Co pro vás znamená volba Hasana Rúháního?

Naše odvolání proti trestu bylo zamítnuto, znovu o změnu rozsudku žádat nemůžeme. Nový prezident se k situaci politických vězňů či umělců, kteří se nesmějí věnovat svému oboru, oficiálně nijak nevyjádřil. My si jen můžeme uchovat naději, že se situace jednou změní.

Může pomoct podpora ze strany zahraničních festivalů – karlovarského či Berlinale?

I když můj otec oficiálně nemůže pracovat, je pro něj jakákoli podpora velkým povzbuzením. Asamozřejmě režim kvůli ní váhá, co dál. Máme pocit, že čekají, až se na tátu zapomene, až ho festivaly přestanou zvát, až na nich nebude k vidění ona prázdná židle, která upozorňuje na to, že mu někdo nedovolil přijet. Naštěstí se na něj zatím nezapomnělo.

 

O komentář k Panahího vzkazu jsme poprosili Břetislava Turečka, donedávna blízkovýchodního zpravodaje Českého rozhlasu a také autora knihy Labyrintem Íránu (Knižní klub 2013).

Břetislav Tureček

Břetislav Tureček

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Na Západě jsou na festivalech úspěšné íránské filmy hlavně záležitostí pro cinefily, od osmi hodin na Nově je neuvidíte. Podobné je to i v Íránu, kde se každoročně točí spousta akčních snímků, které jsou plné špionů a hrdinných vojáků, co hájí zemi před nepřítelem. Samozřejmě existují Íránci, kteří znají odpůrce režimu, režiséra Džafara Panahího. A je hezké, že teď přes telemost pozdravil diváky v Karlových Varech, ale protože se o něm doma nesmí psát, normální lidé se to ani nedozvědí, pokud si tu informaci sami aktivně nenajdou někde na zahraničních filmových webech. Je to podobné jako s československými disidenty v osmdesátých letech, kteří byli sice známí a podporovaní na Západě, ale na domácí společnost vliv neměli. V Íránu je to komplikovanější v tom, že procento intelektuálů je tam obecně nižší. Nepředpokládám, že by případný pád režimu vzešel z těchto kruhů.“