Líčí drama plné vražd a úkladů, jež se odehrává v Londýně, do něhož pronikly hordy orientálců, kteří hrozí ovládnout západní civilizaci kombinací východní lstivosti a uloupených západních technologií, jejichž účinnost násobí tradiční znalostí jedů, stonožek a smrtonosných hub. Stručně řečeno: Evropu zaplavuje žluté nebezpečí, jež se však jeví jako zvláštní, skrytý rub moderní západní racionality, pokud obnažuje její nepochopitelný strach před neznámou hrozbou. Což tuší i ti, kdo mu čelí: mimořádnými pravomocemi vybavený Nayland Smith a jeho průvodce doktor Petrie.

Lze pochopitelně namítnout, že zlopověstný doktor Fu Manchu je plodem pokleslé kultury a že jeho fantaskní přítomnost v samém srdci moderního Západu nestojí za hlubší pozornost. Tak jednoduché to ale zjevně není: triviální literatura je jev velmi dvojznačný. Spíše se zdá, že tento typ kulturní produkce (nízké ve srovnání s vysokou) je právě díky své pokřivenosti mnohem přesnějším zrcadlem úzkostí, které – společností vytěsňované – se mohou manifestovat právě jen v médiu pokleslosti.

Není totiž s odstupem celého jednoho století tak nesnadné vidět, že zlověstné orientální machinace ohrožující moderní svět, jež do něho pronikají z Číny, jsou jen šifrou barbarství, které číhá uvnitř západní civilizace, a to přinejmenším od doby, kdy se začala racionalizovat a vědu spojila s ovládáním. Což potvrdí desetiletí, která budou následovat. V roce 1913 však bylo možné něco takového odhalit jen pomocí představivosti, která byla přijatelná jen proto, že se přiznaně pohybovala v žánru, jenž zcela samozřejmě překračuje hranice rozumně myslitelného. Fu Manchu je fikce, a jeho autorovi tak nehrozil osud Kassandry, protože smrtící hmyz a neznámé plyny rozvracející racionální organizaci moderní společnosti jsou jen zábavná, protože napínavá fikce. Stejně jako Fantomas, který v té samé době děsí neméně civilizovanou Paříž a zesměšňuje vědecké identifikační metody moderní policie.

Rohmer však nejen líčí tajemnou hrozbu, nýbrž podává i její – opět pokleslé – vysvětlení: V pozadí je spiknutí. Je to směšné? Nikoli, je to pocta racionalitě, jakkoli opět v poněkud deformované podobě, protože „spiknutí“ je přísně kauzální vysvětlení událostí, jež by jinak byly nepochopitelné. Výsledek je však dvojznačný: vysvětlení vysvětluje, avšak hrozbu vysvětleného neodvrací. Po prvním románu o Fu Manchuovi musely tedy následovat další a další (celkem třináct).

Západní rozum je schopen cokoli vysvětlit, aniž je schopen cokoli napravit. Sax Rohmer jako by svými senzačními příběhy parafrázoval Marxe: Svět jsme pořád vysvětlovali, jde však o to jej změnit. A na Rohmera pak budou navazovat všichni ti, kdo se po dvou světových válkách v civilizované Evropě budou ohlížet až k osvícenským počátkům evropského rozumu, hledat příčiny toho, proč lidstvo, místo aby vstoupilo do skutečně lidského stavu, upadá do nového druhu barbarství, a budou tvrdit, že spoléhat na racionální vysvětlování světa bylo základní chybou moderního Západu.