Článek
Už jen to křestní jméno Sixto! Neznamená nic jiného než řadovou číslovku, kterou dostal Sixto Rodriguez prostě proto, že byl šestým dítětem narozeným v rodině mexického přistěhovalce do Spojených států. Sixto se narodil v Detroitu, kde také strávil celý život a kde se živil manuální prací na stavbách a v továrnách, kde se angažoval v hnutí za práva dělníků, a dokonce kandidoval na starostu. Sám přežíval na hranici bídy a kromě toho vydal u nahrávací společnosti Sussex Records v letech 1970 a 1971 dvě alba (Cold Fact a Coming from Reality), která se v Severní Americe stala propadákem.
Ovšem v Jihoafrické republice si získala čestné místo na poličce každé středostavovské rodiny a stala se výrazem protestu proti apartheidu. Jenže Jižní Afrika se nacházela v mezinárodní politické a částečně i informační izolaci a kromě toho měli Rodrigueze za mrtvého. A on se zase nikdy nedozvěděl, že je v JAR stejně populární jako jeho hudební souputníci Bob Dylan či Cat Stevens a že si tam vyzpíval platinovou desku. Dokud ho šťastným řízením osudu v devadesátých letech nevypátrali dva jihoafričtí nadšenci a neumetli mu cestu na výsluní. Rodriguez v roce 1998 v JAR vyprodal turné a při pohledu na plné haly fanoušků všech věkových skupin, kteří znali každé slovo jeho písní, nezůstalo jedno oko suché.
V roce 2012 přichází na filmové festivaly film Pátrání po Sugar Manovi (Searching for Sugar Man) švédského režiséra Malika Bendjelloula, který získává Oscara v kategorii dokument. Rodrigueze najednou poznal celý svět s pocitem, že se právě objevil chybějící kus šedesátých let. Apodivoval se, jestli je to opravdu možné, a ptal se, stejně jako já svých jihoafrických přátel, jestli není Rodriguez vymyšlený, jako součást nějakého zatím neznámého marketingového plánu.
Nutno dodat, že film Pátrání po Sugar Manovi obsahuje jisté dramaturgické lapsy: nezmiňuje kupříkladu vůbec skutečnost, že Rodriguezovy nahrávky znali i v Austrálii a na Novém Zélandu, že v roce 1981 předskakoval na australském turné skupiny Midnight Oil, takže podsouvání skutečnosti, že byl Rodriguez výsadním vládcem zakletého království v Jižní Africe, je spíše pokusem o vytvoření malého mýtu. Prezentování faktu, že za tantiémy a autorská práva neviděl zpěvák za ty roky ani niklák, také působí velmi podivně, zrovna tak podrobnosti o pátrání a konečně i nalezení opravdového Rodrigueze… Film je zkrátka vysoustružen tak, aby dojal. Ale kdo by mu to měl zlé? Každý příběh je přece jen destilovanou verzí pravdy.
Filmové premiéry
V roce 2013 se Sixto Rodriguez vydává na evropské turné, kde sklízí plody oscarového vítězství. Vstupenky na červencové amsterdamské vystoupení, které jsem navštívila, záhy poté, co jdou do prodeje, skupují překupnické servery, aby je pak prodaly s přirážkou 140 procent. Přesto je koncert v hale pro 5500 diváků vyprodaný.
Předkapela je tak průměrná a zoufalá, že se ji nikdo ani na plakátech, ani verbálně neobtěžuje představit. To dává důvod k obavám, že snad jediným důvodem mít takového předskokana může být dramaturgický pokus minimalizovat velikost průšvihu, který nás čeká (ostatně ohlasy tisku z Francie, kde už Rodriguez vystupoval, byly poměrně kritické).
Obavy ale mizí ve chvíli, kdy zpěvák přichází na pódium; ačkoliv ho někdo musí přivést, protože je slepý, má nesporně to, pro co má angličtina pěkný výraz „stage presence“ – charisma, které na něm po celou dobu koncertu pevně drží všechny pohledy z publika. Víc než co jiného připomíná Rodriguez indiánského náčelníka; ve svých 71 letech stojí zpříma a klidně, paže má osvalené způsobem, který lze získat jen dlouholetou fyzickou prací. Brýle a široký klobouk odkazují k jeho promo fotkám ze začátku sedmdesátých let a podtrhují pocit neskutečna: jako byste se setkali se vzácným exemplářem z časové kapsle, s prehistorickým živočišným druhem ztuhlým v kusu jantaru.
I když se živá instrumentace skladeb (díkybohu) liší od té studiové, Rodriguezův hlas je úplně stejný, jak ho známe z nahrávek, zní stejně příjemně, medově a mladě jako před více než čtyřiceti lety. Koncertování, drogy a permanentní party, které provázely šedesátá léta a poznamenaly tolik interpretů (taková Marianne Faithfull by k tomu asi měla co říct), se Rodriguezovi vyhnuly a ponechaly mu čistý hlas a potěšení z hudby.
Jeho zpěv i akustická kytara jsou vnitřně silné a přesvědčivé. Pár okamžiků bylo tak působivých, že se i mužům v publiku orosily oči – a tentokrát k tomu žádnou konstrukci nepotřebovali. Rodriguez si byl přitom vědom vlastní zranitelnosti; sám poukazoval na směšnost sedmdesátníka, který stojí na pódiu oblečený v černé kůži a snaží se neztrapnit se před halou plnou fanoušků. A chvílemi opravdu sklouzával na hranu – když mezi písničkami vyprávěl vtipy, které mu údajně nosí jeho vnuk, když zpíval cover verze skladeb jiných interpretů, které byly intonačně náročné (např. Lucille od B. B. Kinga nebo Unchained Melody od The Everly Brothers), a hlas ho zrazoval. Bylo vidět, že doprovázející muzikanti jsou jen námezdnými žoldáky a nedošlo tam k té mimořádné synergii, která je tajemstvím úspěchu všech zásadních kapel, a hlavně k souladu všech nástrojů s hlasem. Ostatně průhledná zástěna, kterou byl obestavěný bubeník, dávala tušit, že má asi Rodriguez potíže i se sluchem.
Ale publikum si žádného z těchto nedostatků nevšimlo, a pokud všimlo, tak je Rodriguezovi rádo odpustilo. Všichni se evidentně přišli bavit a atmosféra v kotli čistým nadšením a vzájemností diváků silně připomínala Woodstock, což sám zpěvák živil životními moudry o zbytnosti nenávisti a nezbytnosti míru. Největší aplaus paradoxně sklidil za cover Like a Rolling Stone svého o tolik úspěšnějšího kolegy Boba Dylana; v publiku v tu chvíli panovalo nevyslovené porozumění, snad dokonce jakási škodolibost a radost z happy-endu. Vyvrcholení pak logicky vyplynulo z poznání toho, že tento příběh se doopravdy stal, navzdory dramatugickým lapsům jednoho dokumentu a tomu, jaká je doba. A amsterdamský koncert byl nakonec ze všeho nejvíc důkazem, jak moc chceme takové příběhy slyšet.