Žánr knižních rozhovorů u nás zdomácněl a často si lze nad ním položit otázku, oč lépe by v konfrontaci se stereotypní formou otázka-odpověď vynikl autentický příběh. V knize, kde se Marek Vácha ptá Karla Satorii, jde alespoň o pokus iniciačními otázkami probudit osobní svědectví, které nepostrádá epické ani dramatické kvality. Satoriu životní okolnosti přivedly přes kněžství, disent, adrenalinové sporty, službu v biskupském úřadě až k desetiletému pobytu v přísném trapistickém klášteře ve Francii. Ani zde ale nezakotvil a zase se vrátil k farářování v jednom českém maloměstě. Již dedikace těchto knižních rozhovorů odvolanému slovenskému arcibiskupovi Robertu Bezákovi dává tušit, že Satoria je vším jiným než poslušnou církevní ovečkou.

Kniha je členěna do pěti kapitol, jež tvoří volné tematické okruhy kopírující iniciační cestu respondenta. Tedy základní otázky, které ho na tomto životním putování provázely a často se mu staly pobídkou k nějaké radikální změně. A to již od té první, kdy si uvědomil, že jako kněz neumí odpovědět dvěma starým lidem, kteří se ho ptají, jak se mají přiblížit k Pánu Bohu. Postupně sledujeme jakousi pouť, která se více podobá putování chlapce Santiaga z Coelhova Alchymisty než oprošťování a klasickému křesťanskému asketismu. Satoria hovoří o mystice, ale zároveň hledá tajemství života, činu a přítomnosti. Hledá skrytý poklad a „kámen mudrců“, ale podobně jako Santiago, který po mnoha útrapách dojde až k egyptským pyramidám a zde zjistí, že všechno je vlastně jinak a že poklad musí objevit právě tam, odkud vyšel, někde v andaluzských pastvinách, tak ani mnich Satoria (řeholním jménem bratr Martin) nenajde v klášteře to, co hledal. Pro jedny se tudíž zákonitě stane zběhem, rebelem a zrádcem, pro druhé naopak odvážným kritikem a poctivým hledačem.

Marka Váchu, jinak též kněze, ale zároveň biologa, cestovatele, skauta a univerzitního učitele, spojuje s Karlem Satoriou nejen osobní přátelství, ale i názorový úhel pohledu a kritická nota vůči „církevní administrativě“. Když k tomu připočítáme hovorový jazyk, obecnou češtinu, četné slangové výrazy a záměrně neuspořádanou syntaxi, začneme podléhat obavě, zda oba „hledači“ nezašli v podbízivosti čtenáři příliš daleko. A to i navzdory delším lekcím z dějin křesťanské mystiky či francouzské filosofie života (M. Blondel, H. Bergson).

Kdo je ale tím předpokládaným čtenářem či cílovou skupinou? Patrně jde o akademické skeptiky, u nichž víra a nevíra netvoří nijak antinomický vztah, ale jen obvyklou diskusní platformu. Těm starším s více životními zkušenostmi bude ale v té knize o sacra zajímavém životě něco chybět. Je-li řeč o mystice a tajemství přítomnosti, budou zřejmě postrádat alespoň letmý odkaz na českého básníka Otokara Březinu, jehož několik veršů nahradí dvoustránkový výklad. Stejně jako již vzpomenuté Coelhovo poznání a přiznání, že všechno nakonec může být i jinak, že nenaplněné očekávání neznamená vždy automaticky omyl těch druhých. A konečně jaksi chybí odvaha dotáhnout určitou radikální volbu až do konce, tedy ochota vymanit se ze záchranné sociální sítě oné právem kritizované církevní administrativy. Ponořit se do tolik opěvovaného tajemství života a mystiky všedního dne nakonec může i obyčejný laik pracující třeba v nepřetržitém provozu v sociálních službách. Bude mít sice jen minimální mzdu a nikoli farářský (tj. stále ještě státní) plat se zajištěnou obživou i bydlením, ale na druhé straně se nebude muset trápit hádkami a neposlušností vůči ctihodné hierarchii. Otázka životního štěstí je pak spíše otázkou životní volby.