Na jedné straně je to jistě výsledek genderového vyrovnávání sil a talentu, který bobtná v dosud uťápnutém pohlaví jako pytlík s popcornem v mikrovlnce. Na straně druhé za to ale může taky fakt, že redaktoři kulturních časopisů, rubrik a vydavatelství mívají někde po těle penis.

Mladičké básnířky se v literárním světě objevovaly vždycky. Některé, bezejmenné, zůstaly v časopisech a lyrických vzpomínkách plešatících psavců. Jiné, jako je Věra Rosí či Marcela Pátková, vydaly opravdu zajímavou sbírku a díky svému talentu (či fotce na obálce) vzbudily rozruch, jejich další knížky ovšem celkem bez ohledu na kvalitu zapadly (třeba kvůli změně rodinného stavu autorky). Ještě jiné básnířky, jako jsou Kateřina Rudčenková a Simona Martínková Racková, se drží v literárním pelotonu pomocí různých strategií a mají celkem slušnou šanci literárně přežít své mládí.

Být mladou dívkou je pro začínajícího psavce výhodné. Dokázal to v próze Jan Cempírek svou vymyšlenou vietnamskou teenagerkou. Když je vám kolem dvaceti a máte pěknou postavu, stačí do básně strategicky umístit slova jako „nahá“, „spoutaná“ a „kalhotky“ a každý druhý časopis to spolu s vaší fotkou otiskne. V padesáti by pro vás stejné verše znamenaly stopku.

Problém tedy je, že výhoda netrvá dlouho. Většina dívčí poezie ztrácí pro mužské redaktory uměleckou sílu s prvním těhotenstvím autorky. Možná je načase, aby ještě nezbouchnuté mladé ženy svou dočasnou moc přetavily i do získání odpovídajících literárních postů. Třeba se pak pod jejich editorským dohledem později dočkáme i festivalu poezie jinochů, kteří do ní budou strategicky rozmísťovat slova „svaly“, „zpocený“ a „hýždě“.