Do Československa jste přijel v roce 1967 jako mladý intelektuál s levicovými sklony. Začal jste hrát s kapelou The Plastic People of the Universe, která se ocitla v opozici proti režimu, jenž sám sebe považoval za levicový. Způsob života Plastiků měl přitom jistě blíž k levici než k pravici…

Když jsem sem před pražským jarem přicestoval, zdálo se mi, že řada věcí je v pořádku. Lidé vypadali docela spokojeně, v obchodech něco bylo, no dobře, scházel třeba toaletní papír, ale komu to doopravdy vadí? Socialismus mi prostě připadal přijatelnější, než jak jsem si ho představoval ovlivněn západní rétorikou. Ostatně řada lidí, kteří se dali považovat za vůdce pražského jara, jako Ludvík Vaculík, byli členy komunistické strany. Zdálo se mi proto, že ten systém v sobě ještě má možnost změny. Krutě jsem se ovšem mýlil. Byl jsem mladý, nezkušený a částečně mě zmátlo to, že se ke mně lidé chovali přátelsky a slušně. Neprohlédl jsem, dokud nepřišla okupace. Teprve pak jsem si uvědomil, že se tady znovu zavádí sovětské panství. Kdyby pražské jaro pokračovalo, nevím, kde bych byl názorově dnes.

Při prvním setkání s Ivanem Jirousem mě překvapilo, když mi řekl, že pražské jaro ho ani trochu nezajímá – to si jenom komunisté hrají své komunistické hry, kdo je liberální a kdo ne. Ostatní kluci v kapele se o politiku vůbec nezajímali. Pokud chcete mluvit o politických názorech Plastiků, musíte podle mě mluvit o postojích Ivana Jirouse, protože on byl něco jako jejich intelektuální guru. Tvrdil, že celý panslavismus je jeden velký podvod a že Češi jsou v jádru Keltové. Vlastně ani nešlo o český nacionalismus. Jirous odmítal slovanskou povahu Čechů a namítal, že jsou jedinečnou směsicí Keltů, Němců a Slovanů. Je mi opravdu líto, že Ivan už nežije, rád bych s ním podiskutoval o odsunu Němců. Při pohledu na českou historii si totiž člověk uvědomí jednu věc: Češi se nikdy nedokázali politicky vyrovnat se skutečností, že jejich stát byl multietnický.

Ve svých esejích píšete, že socialistický režim v Československu ani nemusel vymýšlet novou řeč, newspeak, protože se určitým způsobem zmocnil starého jazyka…

Než jsem přijel, měl jsem v plánu napsat magisterskou práci o Georgi Orwellovi. Pročítal jsem jeho texty i to, co o něm napsali jiní, takže 1984 jsem znal velmi dobře. Pamatuji se, jak jsem tady diskutoval o Orwellovi s různými lidmi, všichni tvrdili, že byl úžasný věštec, který viděl věci přesně tak, jak jsou. Ale úplně to neodpovídalo: byl především přesný pozorovatel přítomnosti, ze které pak vyvodil svou „věštbu“. Literární kritik Jan Lopatka mě upozornil na jinou slabinu Orwella – neměl dostatečnou důvěru v lidi. Když jsem začal zkoumat komunistickou rétoriku, zdálo se mi, že komunisté přece jenom nestvořili svůj newspeak z ničeho, že nevytvořili úplně nový jazyk, ale že spíše určitým způsobem znovu definovali staré pojmy. Často postupovali tak, že je propojili s jinými slovy. Nemluvilo se o demokracii, musela to být „lidová demokracie“. Podobným termínem byl „reálný socialismus“. Nešlo o lidi, nýbrž o „pracující“. A tak dále.

V padesátých letech existoval exilový časopis, který se jmenoval Skutečnost, a ten v roce 1953 zveřejnil článek s názvem Slovník komunistického novináře. Byly tam dva sloupce, v jednom obyčejná podstatná jména a ve druhém přídavná, která se musela přidat k těm prvním. Například u substantiva „fašismus“ bylo adjektivum „americký“. Nemůžeme přece mluvit o německém fašismu, když přinejmenším polovina Němců je dobrých, že. A to je přesně to, o čem mluvím. Neexistovalo ministerstvo pravdy ani ministerstvo lásky, ale byla tu Veřejná bezpečnost, což znamenalo něco velmi nebezpečného.

Orwell také úplně nepochopil, že obyčejní lidé mohou podvracet systém tak, že si z něj začnou dělat legraci. V knize 1984 jeho hrdina, Winston Smith, vkládá veškerou svou naději v proletariát. Pak se ocitne v baru, kde proletáři mluví jenom o jídle, politika je vůbec nezajímá, nemají politický názor. Tady to bylo mnohdy naopak, podvratnost byla ukryta ve vtipech, které si lidé vyprávěli. Existuje výraz, který mi připadá typický pro to, jak Češi někdy vidí svět: „podechcat“. V českém podání tedy něco jako močit proti zdi, dokud nespadne. Takový způsob kladení odporu je ovšem pohodlný, a dokud lidé nezačali klást odpor skutečný, třeba ve formě občanské iniciativy, jako byla Charta 77, nic se nezměnilo.

Vy jste hodně spojen se jménem Josefa Škvoreckého. Jakou odezvu mají vaše překlady jeho knih vKanadě a v jiných anglicky mluvících zemích? Dostává se mu patřičné pozornosti?

No, Škvorecký byl v Československu jako spisovatel skutečně milován, žádná reklamní mašinérie k tomu nebyla potřeba. Lidé prostě měli velice rádi jeho knihy. V jeho postavách se viděli i ti, kdo nebyli zrovna knihomolové. Spisovatelů, kteří dosáhli něčeho takového, je tady jenom pár. V Kanadě myslím nikoho takového nemáme; jsou spisovatelé, kteří jsou oblíbení mezi intelektuály, ale nedá se říci, že by byli populární ve stejném smyslu jako u vás Škvorecký nebo Hrabal. Má vlast si své spisovatele zrovna nehýčká.

V anglojazyčném světě se Škvorecký srovnatelné popularitě netěšil, ctili ho, to ano, ale milován nebyl. Trochu mě zklamalo, že ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem Josefovi získat takovou popularitu, jakou měl tady.

Občas mi ale někdo napíše: Tahle kniha změnila můj život. Jeden můj přítel mi řekl, že, když si přečetl Inženýra lidských duší, inspirovalo ho to k myšlence, že by se mohl sám stát spisovatelem. A stal se jím. Co by člověk chtěl víc? Zní to podobně jako: „Poslouchal jsem Velvet Underground a pak jsem založil vlastní kapelu.“

Trochu mě překvapuje, že knihy jako Scherzo capriccioso nebo Nevěsta z Texasu, které pokládám za skvělé, nejsou populárnější.

Víte, o občanské válce toho vyšlo tolik, že když napíšete nový román, jako je Nevěsta z Texasu, zařadí se vedle předchozích sto padesáti, dvou set, patřících mezi další dva tisíce titulů jiných žánrů na stejné téma.

Na druhé straně, co se týká Antonína Dvořáka, americké populární hudby a americké kultury na přelomu devatenáctého a dvacátého století, o tom toho moc napsáno nebylo. Zmíněné období ještě čeká na objevení a Škvorecký byl podle mě v knize Scherzo capriccioso jedním z prvních, kdo se ho ujali. V New York Times vyšel nedávno článek, který popisoval tu dobu. Píše se v něm, že Dvořák zásadně napomohl zformovat americkou vážnou hudbu, ale třeba i jazz. Škvorecký na to přišel dříve, opravdu určitým způsobem trefil hřebíček na hlavičku. Pořád doufám, že se té knihy chopí někdo jako Spike Lee, tedy černošský režisér, a udělá z ní film o mladých černých muzikantech, kteří byli Dvořákovými studenty.

Scherzo capriccioso je zároveň velice česká a velice americká kniha. Škvorecký, tak jako Dvořák, viděl Ameriku očima Evropana. Myslím, že je to jedna ze Škvoreckého nejlepších prací, určitě patří mezi mé nejoblíbenější. Stejný druh reakce jsem zažil u lidí, kteří na ni náhodně narazili. Říkali mi: „Tohle je fantastická kniha, proč o ní neví víc lidí?“

Co vás jako překladatele ještě čeká?

Když jsem sem přijel a začal překládat, říkal jsem si, že úplně na konec si nechám překlad Osudů dobrého vojáka Švejka, protože v každé generaci by měl vzniknout nový. Ale prozatím není na prvním místě mého seznamu. Právě teď přemýšlím, že přeložím něco z raných prací Hrabala, jednám s nakladatelstvím, ale moc daleko jsme se zatím nedostali. Pročítám povídky, které Hrabal vytvořil v padesátých letech, kdy objevil vlastní hlas. Psal o lidech, kteří pracovali v kladenských továrnách, také o mladých romských prostitutkách. Ty rané povídky, jako třeba Romance nebo Automat Svět, jsou v mnoha ohledech i dnes dost šokující. V jedné z nich dojde například ke skupinovému znásilnění ženy. Je to opravdu drsná záležitost.

Dalším bodem na mém seznamu je antologie textů Václava Havla O divadle. Při inscenaci Odcházení ve Filadelfii se mě herci hodně ptali, co si Havel myslel o hraní a jak si představoval, že by se tahle hra měla dělat. Doufám, že projekt Havlových textů někoho zaujme. Není to snadné, jsem stále na volné noze a za věci, které dělám, přece jenom potřebuji dostat zaplaceno. Někdy musím pracovat půl roku v dobré víře, že nakonec bude nějaký honorář.

Česká literatura asi není zrovna zdrojem obohacení…

Na Světu knihy jsem narazil na několik nakladatelství specializovaných na detektivní romány a thrillery a na sci-fi a fantasy. Udvou stánků jsem se ptal, kdo je nejlepší současný český autor detektivní prózy. Odpověděli mi: „To já nevím.“ „Nevíme.“ „Možná Miloš Urban.“ A já si říkal: V téhle zemi se přece děje tolik zločinů, je tady tolik korupce, neměl by se toho nějaký opravdu dobrý spisovatel chopit? Anglický překladatel Milénia švédského spisovatele Stiega Larssona zasvětil život skandinávské krásné literatuře, takže byl samozřejmě chudý, ale po Miléniu, kterého se po světě prodalo šedesát miliónů výtisků, náhle zbohatl, nebo jak mi skromně říkal, vydělal si na penzi. Začal jsem si přát, ať se čeští spisovatelé pustí do něčeho podobného. Precedentů je spousta, Karel Čapek psal detektivní prózy, byť komorní, dále Škvorecký, Jan Zábrana… Je tady hodně českých spisovatelů, kteří se věnovali tomuto úctyhodnému žánru, jenž naprosto nemusí být v rozporu s kvalitou. Slavný autor špionážních románů John le Carré je jedním z nejlepších anglických prozaiků. Je tady nějaký důvod, proč by se nemohl vynořit český le Carré nebo Larsson?