Autorovi spisu O společenské smlouvě, který začíná slavnou větou „Člověk se rodí svobodný, a přece žije všude v okovech“, šlo na evropském kontinentu skutečně o život. Jeho názory na společenskou nerovnost, spravedlivé uspořádání politické obce nebo výchovu byly ve své době natolik radikální a výbušné, že Rousseaua mnozí odpůrci považovali za samotné vtělení ďábla. Jeho myšlenky působily démonicky i v tehdejších filosofických kruzích, v nichž se dodnes traduje historka, že Immanuel Kant se opozdil na své pravidelné odpolední procházce Královcem jen jednou jedinkrát v životě, a to právě když se začetl do Rousseauovy Společenské smlouvy.

Rousseauovým obdivovatelem byl i David Hume, který přijel do Paříže v roce 1763 jako pomocný sekretář britského velvyslance lorda Hertforda a pro svou mírnost a laskavost získal v tamních společenských a intelektuálních kruzích přezdívku Le Bon David – David Dobrotivý. Humovi bylo tehdy 52 let a nabídku sloužit v diplomatických službách přijal i proto, že doma v Británii si připadal nedoceněný coby morální skeptik obviňovaný z ateismu a Skot, který nežije a nemá náležité kontakty v londýnské metropoli. Paříž ho však okamžitě přijala do náruče intelektuálních salónů, v nichž se Hume spřátelil s Holbachem nebo Diderotem, který na skotském mysliteli obdivoval jeho kosmopolitismus a označil ho za jednoho z osvícenských „světoobčanů“.

Diderot a další kromě jiného ale Huma varovali před Rousseauovými záchvaty vzteku a svárlivostí. Potřeba pomoci obdivovanému příteli v nouzi nicméně převážila nad varováním těch, s nimiž se Rousseau v pařížské „republice osvícenců“ postupně rozhádal, a tak Hume zařídil vřelé přijetí v Londýně, kde byl francouzský myslitel známý spíš jako spisovatel než filosof. Dobový tisk si pochopitelně nenechal ujít příležitost ke srovnávání francouzské bigotnosti s britskou pohostinností a tolerancí a Rousseau si vychutnával popularitu pronásledovaného vzdělance. Brzy se v něm však probudil „ušlechtilý divoch“, který nesnáší pach a hluk velkoměsta, a rozhodl se přestěhovat na venkov. Před svým odjezdem ovšem ještě stihl obvinit Huma ze spiknutí proti jeho osobě a ze snahy pod pláštíkem přátelské dobrotivosti očernit jeho pověst. Holbachovo varování Humeovi, že si „hřeje na prsou zmiji“, se tak naplnilo, když Rousseauva posedlá obava ze zrady přátel jen rozšířila okruh jeho nepřátel.

Takové osobní příběhy by nás neměly svádět k hrubým generalizacím, v nichž bychom například Rousseauovu filosofii spojovali s hysterií a nevyrovnaností, jakou očividně trpěla jeho osobnost. Přesto však můžeme vystoupit z úzkých žánrů historické biografie nebo stále populárnějších „mikrodějin“ a právě popsanou různici dvou slavných postav evropského osvícenství využít jako metaforou vnášející více světla do nevyčerpatelné otázky dějin moderního myšlení – otázky původu a role intelektuálů ve společnosti.

Na dotyčné historce především překvapí míra, v jaké dokázali již v tehdejší Evropě osvícenští myslitelé vytvořit to, co se dnešním sociologickým jazykem označuje jako sociální síť. Nejde jen o síť osobních známostí nebo podniků, jakými byly tehdejší salóny nebo vydavatelství, ale také o úzké propojení témat a problémů, jimiž se tehdejší myslitelé zabývali a o nichž debatovali. Jestliže se moderní společnost skládá z různých systémů komunikace, potom evropská síť osvícenské vzdělanosti představuje jeden z důležitých předobrazů této společnosti.

Dnešní internetové sociální sítě by nemohly vzniknout, kdyby jim nepředcházely sítě a komunikační vazby mezi evropskými osvícenci. V tomto předobrazu se navíc ukazuje další důležitý rys moderní společnosti, totiž její neustále rostoucí sebekritičnost a sebepopisnost, pro kterou sociologie pro změnu zavedla pojem sebereflexivita. Zabývat se společností, jejím myšlení nebo morálkou tak znamená neustále znovu a znovu ji popisovat, a tím vytvářet ve společnosti předpoklady pro její další možné kritické sebeporozumění.

Všimněme si také, že osvícenského vzdělance neurčuje jeho profese. Hume marně žádal o významné profesorské stolce v Edinburghu či Glasgowě, působil jako knihovník a diplomatický sekretář a za svého života se tento filosof mnohem víc proslavil historickými spisy. Rousseau se zabýval vším možným, od notového zápisu a operní skladby přes literární žánry až po moralistní a filosofické spisy, ale jeho živobytí předurčovaly zpravidla osobní vazby k významným mecenášům. Holbach neměl profesní starosti díky dědictví a další zmiňovaný encyklopedista Diderot studoval práva a v Jakubovi fatalistovi položil základy moderního románu, aby nakonec kvůli finančním těžkostem skončil jako knihovník své bývalé knihovny, placený ruskou císařovnou Kateřinou Velikou, která ji od něho odkoupila.

Intelektuál není profese! To měl mimo jiné na mysli i sociolog Frankfurtské školy Karl Mannheim, když v polovině minulého století tak problematicky chápal moderní intelektuály jako „volně se vznášející“ skupinu, která by údajně měla společnost zároveň kriticky popisovat i vést. Hlavní problém totiž spočívá v tom, že intelektuálové se rozhodně nevznášejí nad společností jako Duch svatý a nemají v ní ani žádnou předem určenou funkci, jak se domníval například Josef Stalin, když chtěl ze spisovatelů a dalších příslušníků „pracující inteligence“ vykovat ony pověstné „inženýry lidských duší“.

Intelektuálové nejsou ani profesionálové, ani pouze filosofové nebo moralisté. Například v Dreyfussově aféře se proti antisemitskému establishmentu vzbouřili i vědci nebo umělci a literáti, jako například romanopisec Emile Zola, matematik Henri Poincaré nebo novinář a pozdější státník Georges Clemenceau. Ačkoli filosofie je zdrojem kritického myšlení a poznání světa i sebe v něm, intelektuálové jsou současně méně i více než filosofové. I když je v každém filosofování obsažen laický prvek a člověka, jak tvrdil například Jaspers, vede již samotný úžas z existence k filosofickým otázkám, intelektuálovi nikdy nestačí ani tento původní úžas, ani akademické společenství filosofů. I když Rousseau své rozpravy posílal do soutěží vyhlašovaných Dijonskou akademií, akademici nikdy neměli být jejich exkluzivní čtenářskou obcí. Zatímco filosofovi může stačit akademická obec, intelektuál ke své existenci potřebuje obec politickou, a proto se vždy stará o míru svobody či nesvobody v takové obci.

Jean-Jacques Rousseau

Jean-Jacques Rousseau

FOTO: ČTK

V této souvislosti stojí za zmínku, že v části angloamerické politické kultury se dodnes považuje termín public intellectual, tj. veřejný intelektuál, spíš za hanlivé označení těch, kdo mají nutkavou potřebu vyjadřovat se ke všemu, a to i bez patřičných znalostí. Potom se může stát, že i vzdělaný ekonom píše bláboly o filmech nebo románech, zatímco spisovatelé žijí v iluzi, že mohou vyřešit ekonomické krize.

Taková potřeba být funkcionářem lidstva či svědomím národa, které připomíná ostatním smrtelníkům, co je pro ně dobré a správné, je skutečně zrovna tak nebezpečná, jako ona zrada vzdělanců, o níž psal před téměř sto lety francouzský intelektuál Julien Benda a která spočívá naopak v rezignaci na schopnost rozumně a bez vášnivých předsudků posuzovat politické a vojenské konflikty a problémy doby.

Ideologická vášeň je podle Bendy cosi, co sice intelektuála staví do role vůdce, ale o to víc ho kompromituje v jeho autoritě vzdělance. Stačí si připomenout například současné dílo a život Noama Chomského, abychom viděli, jak bipolární syndrom vědecké jasnozřivosti a ideologické zaslepenosti dodnes funguje i u těch nejslavnějších intelektuálů. V tomto konkrétním případě mimořádný intelekt dokázal zformulovat dnes již klasickou lingvistickou teorii generativní gramatiky, ale zrovna tak již přes půl století zaslepeně viní ze všeho politického a civilizačního zla světa Spojené státy a jejich vlády. Redukce složitosti mezinárodní politiky a globální civilizace na exkluzivního viníka a jeho oběti zarazí i laického čtenáře, a tak se nelze divit, že i mnozí radikálně levicoví politologové a filosofové neberou Chomského politické komentáře vážně a zajímají se o něj nanejvýš jako o zajímavou figurku v poválečných dějinách politické mobilizace a radikálních hnutí.

Tato schopnost intelektuálů kombinovat vědeckou přísnost s politickou frivolností představuje zvláštní iritaci rozumu, která se navíc velmi často překrývá s morálním pokrytectvím lidí, kteří fundamentálně kritizují politiku státu a přitom si nechávají z peněz toho samého státu vyplácet vysoce nadprůměrné mzdy, nebo brojí proti kapitalismu a zároveň žijí z investic do penzijních fondů. Na takové pokrytectví lze jistě reagovat vášnivým odsuzováním intelektuálů, jak to učinil například anglický konzervativní historik a intelektuál Paul Johnson ve svém morálně lustračním pamfletu Intelektuálové. Tím se ovšem kruh jen uzavírá a jedna forma zaslepenosti nahrazuje druhou. Johnsonova kniha je totiž jen jedním z mnoha příkladů toho, jak kdysi zaslepení levičáci dnes své bývalé soudruhy stejně fanaticky kritizují zprava. A není náhoda, že na počátku 90. let, v čase postkomunistických lustrací a zveřejňování svazků StB, byla tato kniha mezi českými čtenáři tak populární.

Člověk nepotřebuje žurnalisty, aby viděl morální pokrytectví nejen intelektuálů, ale kterékoli lidské bytosti. Navíc intelektuála nedefinuje ideologické znaménko levice nebo pravice. Co by ostatně byl Jean-Paul Sartre bez Raymonda Arona? Byl Bertrand Russell větším intelektuálem než Michael Oakeshott? A nedává nakonec správnou odpověď na takové ideologické škatulkování intelektuálů Ortega y Gasset ve Vzpouře davů, kde poznamenává, že považovat se za levičáka nebo pravičáka je jen jiným způsobem, jak o sobě říct, že je člověk imbecil?!

Sama historicky nahodilá klasifikace politických názorů na levicové a pravicové je projevem intelektuálního úpadku. Druhou možností tak je pokusit se porozumět tomu, proč intelektuál nadále existuje, komunikuje s okolím a vytváří sociální sítě i v dnešní společnosti navzdory tomu, že jeho morální, ideologická i politická role je tak nejasná. Michel Foucault kdysi toto znejasnění popsal jako rozdíl mezi tzv. univerzálním a specifickým intelektuálem. Zatímco univerzální intelektuálové vždy vystupovali jako funkcionáři humanity a dodnes rádi hovoří vzletným jazykem univerzálních lidských hodnot a kosmopolitních ideálů, specifický intelektuál je ten, kdo do veřejného prostoru vstupuje z titulu svých odborných znalostí a uvědomuje si politickou sílu a přesvědčivost vědění dosaženého v jeho speciálním vědeckém oboru.

Stále rostoucí specializace a funkcionální diferenciace moderní společnosti, ve které morálka ztratila schopnost integrovat společnost, a naopak ji mnohdy rozděluje nesmiřitelnými konflikty, tak neznamenala smrt intelektuála. V takto složité a diferencované společnosti, ve které si často nerozumějí ani vědci navzájem a právníci marně hledají společný jazyk s ekonomy nebo politiky, intelektuál ale nemůže vystupovat jako morální fanatik, který by rozlišoval jen dva druhy názorů, totiž vlastní a chybné.

Foucaultův specifický intelektuál vychází například z vnitřního étosu vědy, v němž každý poznatek je jen relativně platný a kde vládne pravidlo vyvratitelnosti, a ne univerzálně platné zákony lidstva. Neuznává rousseauovský fanatismus a sentimentalitu, s níž bychom se mohli střídavě dojímat nad dobrotou lidské přirozenosti a vášnivě bojovat proti všem, kdo se proti tomuto Dobru staví. Pro takového specifického intelektuála neexistuje možnost odvolávat se bez dalšího na humanitu, a proto například i Foucault volil strategii obrany lidských práv, která mají lidskost již jen v přívlastku, ale jejichž platnost je dána systémem pozitivního práva.

Proti operacím tohoto systému se lze bouřit, ale po všech katastrofách a karambolech moderního humanismu a rozumu přetvořeného na mašinérie smrti tak nelze činit ve jménu humanity. Argumentovat ve prospěch lidských práv je možné nadále jen z pozice vzpoury proti nelidskosti, a ne z pozice lidské přirozenosti a absolutních přirozených zákonů.

Žijeme ve věku, v němž člověk dokázal prostřednictvím nukleárních zbraní „polidštit“ i Armageddon a ukrást ho tak Bohu, takže napříště už nemůže být výlučným nástrojem Božího soudu, jako spíše (nebo zároveň) důkazem bezútěšné rozporuplnosti lidského rozumu a globální civilizace. V této civilizaci se ostatně již dnes rodí děti i kvůli tomu, aby jejich těla sloužila jako zásobárny zdravé genetické informace pro jejich nemocné sourozence. Jsou však nukleární zbraně absolutním zlem, když jen díky nim v euroatlantickém prostoru nedošlo v posledních sedmi desetiletích k dalším totálně válečným masakrům? A je zavženíhodná snaha pomoci živým, ale nemocným dětem tak, že se jejich rodiče rozhodnou pro dalšího potomka, jehož geny mohou vyléčit umírajícího sourozence?

Na tyto otázky po dobru a zlu nedokáže odpovědět univerzální intelektuál, protože na problémy dnešní komplexní společnosti nelze přiložit jednoduchou morální šablonu. Paradoxně na ně nedokáže odpovědět ale ani specifický intelektuál, protože možnost využití a zneužití vědění již nespadá do jeho příslušného vědního oboru. Foucaultova definice specifického intelektuála se tak ukazuje jako příliš nietzschovská, protože se zaobírá jen politickou potencí různých forem vědění „mimo dobro a zlo“.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Intelektuálové nemohou být morální funkcionáři lidstva, kteří by, tak jako Rousseau a mnozí další před ním i po něm, varovali před civilizačním úpadkem a volali po osvobození dobrotivého lidstva z okovů zkažené civilizace. A přece nás úvodní různice mezi Humem a Rousseauem poučuje nejen o tom, že intelektuálové mají společný jazyk, identitu a veřejný prostor, do něhož nevstupují z titulu své profese, ale naopak z titulu myšlení jako takového a jeho místa ve veřejném prostoru. Intelektuál si totiž navíc musí uchovat občanské ctnosti a nejen hájit veřejně své názory, ale také svobodný veřejný prostor – agoru, na které může tyto názory hájit nejen on, ale také jeho protivníci.

Intelektuál není jen občan, ale také kritik, který ovšem potřebuje nezbytnou dávku humeovské skepse, aby se z něho nestal demagogický vůdce zamilovaný do vlastních názorů, který o to víc nenávidí názory všech ostatních. Jen takový intelektuál ví, že politika není nástroj obecného pokroku lidstva, ale vždy jen konkrétního společenství lidí, v němž vládnou svazující konvence, ale současně s nimi i naděje a přesvědčení o možnosti zabránit nespravedlnostem a zlepšovat podmínky společné existence.

Není náhoda, že myšlenkami Davida Humea se inspirovali zrovna tak konzervativci, jako liberálové a pokrokáři. Prvním znakem intelektuála je totiž otevřenost jeho vlastního myšlení a nemožnost zařadit ho do jednoduchých kategorií politického dogmatu. Ne tedy víra v nějaký ideologický systém, ale důvěra v lidské myšlení určuje základní východisko intelektuála, a to již od dob Erasma Rotterdamského. Namísto nenávisti k civilizaci a jejím okovům ho vede důvěra v rozum a schopnost člověka vytvářet si podmínky pro spravedlivý i dobrý život.

Intelektuál tak často musí hovořit jazykem disentu a negativních varování před hrozivými důsledky lidského jednání – jazykem Sókratova daimonion, o němž psal a který do značné míry i přijal za vlastní Jan Patočka ve svých Kacířských esejích. A právě proto i v dnešním morálně nejednoznačném a rozpolceném světě být intelektuálem znamená uchovat si v sobě stopy disentu i důvěry v myšlení.

I v tomto postoji lze nakonec objevit stopu erasmovského humanismu, ačkoli se z něj vytratilo velké H. Dnešní intelektuálové tak přebývají v této zvláštní konstelaci racionálního skepticismu, důvěry ve veřejný projev a varování před místními i planetárními hrozbami. Žijí tak hlavně v odporu ke všem „čistým“ nebo „konečným“ řešením v myšlení i politice.