Často v rozhovorech mluvíte o psychologii seniorů. Ale co prodejci? Jací jsou z pohledu psycholožky? Mluvila jste s nimi?

Pokoušela jsem se o to, ale oni se moc bavit nechtějí. Jsou velmi sebevědomí, egocentričtí, mají dojem absolutní nadřazenosti a s vámi jednají jako s nezajímavým člověkem, který je jen okrádá o čas.

A je to tak, že příležitost dělá zloděje, nebo si tuhle práci vybírají muži, kteří mají k takovému chování sklony?

Funguje obojí dohromady. Prodejci jsou vesměs mladí muži bez vyššího vzdělání a zkušeností, takže na běžném trhu práce mají menší šanci získat vysoce placené zaměstnání. Proto když přijde firma, která jim nabídne neskutečné výdělky – řekněme v řádech statisíců měsíčně – podlehnou pokušení. A kolotoč se začíná roztáčet, prodejci vydělávají peníze, stoupne jim sebevědomí, mají pocit, že se posunuli výše na společenském žebříčku, čímž získají dojem nadřazenosti, a tím se zase zpětně posiluje jejich vazba k tomuto typu prodeje. Navíc se začnou stýkat víc s ostatními, kteří se živí podobným způsobem, díky čemuž si stále méně uvědomují, čemu se propůjčili.

Nikdy jste nezapochybovala o takhle nastaveném obrazu padouchů? Nemůžou i prodejci být tak trochu oběti systému?

Ale ano, přemýšlela jsem nad tím i z tohoto úhlu pohledu. Ale systém tvoří lidé. Nelze se přiživovat na slabších a ohánět se špatně nastaveným systémem. Zastávám názor, že každý je odpovědný za svoje činy.

Prodejní akce se opakují natolik často a jsou natolik stejné, že prodejci poskytují možnost uvědomit si, co dělá. Chápu, že když přijde mladý kluk na školení, často ani pořádně neví, co bude dělat, a pokud navíc nedostane čas na rozmyšlenou, tak si ani nemusí uvědomit všechny souvislosti této práce. Připouštím, že i v jádru dobrý člověk může být takto zmanipulovaný okolnostmi. Ale ve chvíli, kdy přijde domů a má šanci si promluvit se svými blízkými, má i šanci uvědomit si, co dělá. Já si myslím, že prodejci takové věci vytěsňují, a co je důležité, oni si ty seniory úplně dehumanizují – vidí v nich rodné číslo, otevřenou peněženku a podepsanou smlouvu.

Prodejci se cítí být články širšího systému. Když čtete vyjádření německých vojáků z druhé světové války, říkají: „Já nejsem vrah, nikomu bych nikdy nic neudělal, já jenom plnil rozkazy, jenom jsem stiskl spoušť.“ Tady je to podobné. Jeden řekne: „Já jsem s nimi tu smlouvu nesepsal, to udělal někdo jiný.“ Druhý řekne: „Já jsem ji s nimi sepsal, ale nemanipuloval jsem je, to udělali ti přede mnou.“ Třetí řekne: „Ale tu pozvánku jsem jim neposílal já.“ Je to tedy také o rozložení odpovědnosti.

Tam někam právě mířím. Už v šedesátých letech se experimentálně prokázalo, že člověk je v poslušnosti autoritě schopen zajít úplně nejdál. Když má za zády profesora v bílém plášti, je ochotný stisknout tlačítko smrti. Nemůže tedy každý z nás být prodejcem?

Přesně tak, a tím spíše je důležité, aby si lidé uvědomovali, jakou moc má autorita. Lidé dokonce podléhají i samotným symbolům autority, jako je již zmíněný bílý plášť, oblek s kravatou nebo třeba vysokoškolský titul. I z toho důvodu se prodejci na akci často titulují jako „pan inženýr“ či „pan doktor“, přestože toto vzdělání nemají.

Ovšem mám i pár ohlasů od prodejců, kteří viděli náš film a rozhodli se skončit. I když nevím, jak moc jim můžu věřit.

Bylo by skvělé, kdyby to dokázali. Na druhou stranu nezaměstnanost u nás není malá a dělat prodejce je snazší práce než něco někde kopat…

Je to věc priorit. Řeknu vám příklad – ve velké většině případů firmy získávají od seniorů kontakty pomocí oslovování na ulici. Slečna čeká před supermarketem a říká: „Dobrý den, tohle je zdravotní anketa, souhlasíte s poplatky u lékaře?“ To je typická otázka cílená na seniory. Všichni samozřejmě odpovědí, že nesouhlasí, a slečna odvětí: „Výborně, teď vás zařadíme do slosování, nadiktujte mi svoje jméno, adresu a telefon.“ Za týden seniorovi zavolají, že vyhrál a má se dostavit tehdy a tehdy do kulturního domu. A tam si tu výhru těžce zaplatí. Jednou i mě takto zastavila slečna, taky kvůli poplatkům u lékaře, a já jí řekla: „Uvědomujete si, co děláte?“ A ona na to: „Podívejte, já mám dvě vysoké školy, já nejsem blbá, moc dobře vím, co dělám, ale dva roky jsem byla na pracáku, tak teď dělám tohle.“

To jsem měl zhruba na mysli.

Víte, co si myslím? Když má slečna dvě vysoké školy a za dva roky si nedokázala sehnat práci, tak bude asi chyba jinde než v systému.

Z filmu Šmejdi režisérky Silvie Dymákové.

Z filmu Šmejdi režisérky Silvie Dymákové.

FOTO: Aerofilms

Ale sama jste řekla, že vysokoškolsky vzdělaný člověk je v tom „oboru“ spíš výjimka. Vybrat si, co budeme dělat, můžeme třeba my dva, ale nevím, jestli si to může dovolit úplně každý…

Ale ano, samozřejmě. Já uznávám, že existují skupiny lidí, které mohou mít reálný problém sehnat práci. Jako jsou starší lidé, lidé s hendikepem, ženy s malými dětmi atd. Ale to není případ těchto prodejců. To jsou vždy a bez výjimky mladí, zdraví lidé. Problém je v tom, že než aby přijali hůře placenou práci, raději se upíší tomuto druhu prodeje, který jim umožní vydělat obrovské množství peněz za minimální úsilí. Člověk lehce zpohodlní a rád volí cestu „nejmenšího odporu“.

Ono je to svým způsobem podobné i u důchodců. Prodejce jim řekne, že když si koupí hrnec, nebudou mít ucpané cévy, nebo podobnou blbost, a mě vždycky napadne, nakolik tomu ti senioři doopravdy věří. Jenomže i když tomu třeba úplně nevěří, tak je pohodlnější koupit si ten hrnec než třeba přestat jíst smažené řízky a začít cvičit. Tím se vracíme zase na začátek. Pokud lidé nebudou ochotní přijmout odpovědnost za svůj život, tak to bude pořád stejné.

Lišíme se v tom podle vás od zahraničí? Někde jsem četl, že tyhle prodejní akce existují jenom tady a na Slovensku…

Tenhle problém je celosvětový, všude se prodávají předražené věci seniorům. Liší se jenom forma. Ve Spojených státech je populární teleshoppingové nakupování šperků nebo domácí party ve stylu „pozvěte si kamaráda“ – četla jsem, že průměrně každou vteřinu tam jedna taková začne. V Německu jsou tyto akce taky, ale dodržují se tam určité limity – ostatně současný návrh ministra Kuby na omezení těchto akcí vychází právě z německé legislativy. Senioři se svým způsobem vracejí do dětských let, takže jsou manipulovatelní stejně jako děti. Mají za sebou celý život a začínají – a chtějí – věřit v dobro.

Proto je třeba bojovat nejenom proti formě prodejních akcí, ale i proti jejich obsahu. I kdyby probíhaly v klidu, nebyl by tam přímý nátlak, nekřičelo by se, tak by podle mě firmy prodávaly úplně stejně, možná i víc než teď, a nebylo by to tak snadno napadnutelné. Ale výsledek by byl stejný – podvedený senior s podepsanou smlouvou na předražené zboží, které ani nechtěl, a s hrozbou exekuce.

A nedostáváme se už tímhle do mnohem širší oblasti? Reklama, kvůli níž kupujeme věci, které nepotřebujeme, řetězce supermarketů nabízející nekvalitní potraviny „se slevou“, nemluvě o exekucích…

Celý náš rozhovor se točil kolem manipulace seniorů, ale my na tom nejsme jinak. Pouze jsou na nás – mladší generaci – vymyšlené jiné marketingové strategie. A jsme opět na začátku, každý toho chceme co nejvíce s co nejmenší možnou námahou. Pokud na něco nemáme, klidně si půjčíme. Odkládáme dlouhodobé cíle na úkor krátkodobého vzrušení. Neustále myslíme dopředu, ale nedokážeme si užít přítomnost.

Jako psycholožka mohu dát všem jednu radu: zpomalit, užívat si prosté věci a žít autenticky. Štěstí se nedá koupit, ke štěstí musí člověk dozrát.