Kukla do pražského podzemí zasvěcoval mladého skauta, který se později stal knězem. Tento muž, páter Hanousek, na sklonku života o pražském podzemí vyprávěl vám. Co jste se od něj dozvěděl?

S páterem Hanouskem jsme se seznámili koncem šedesátých let, dva roky před jeho smrtí. Patřičně jsem ho vyzpovídal a snažil se zjistit, co z jeho vyprávění je skutečnost a co je okořeněné pověstmi. A hlavně nás, členy Speleologického klubu Praha, zavedl do katakomb pod kostelem Panny Marie Vítězné.

Pořídili jsme v kryptě pro potřebu antropologického oddělení Národního muzea fotodokumentaci podzemního karmelitánského hřbitova a všimli si docela zajímavých věcí, například že naši předkové už v 17. století dokázali provést trepanaci lebky – někteří nebožtíci měli v lebkách vyvrtané až dvoucentimetrové díry.

V roce 1970 jste s kolegy speleology objevil legendární „Hotel Díra“ v někdejších hradních kasematech nad Folimankou, který Kukla popisuje jako útočiště tuláků a zločinců…

V Kuklově Podzemní Praze byla jedna nekvalitní fotografie vstupu do „Hotelu Díra“. Inspirovala nás k tomu, abychom zkusili to místo najít. Pátrali jsme podél hradební zdi, která má v patě obklad z pískovcových kvádrů – ve dvou z těchto kvádrů měl být podle Kuklovy fotky vytesán nápis „Hotel Díra“. V hradbách jsme nic nenašli, ale všimli jsme si, že na řadě míst kvádry chybí. Napadlo nás, jestli nejsou skutálené ve stráni. Aopravdu jsme tam oba hledané i s nápisem našli. Pak už jen stačilo zjistit, odkud vypadly, a začít kopat.

Další dny jsme se dostali nějakých dvanáct metrů do hloubky a narazili jsme na novodobou kamennou zeď. Zanedlouho přišli dva pánové v oblecích, prokázali se plackami StB a vykázali nás odtamtud. Následně jsme zjistili, že jsme se dobývali do krytu, který byl v tom místě vybudovaný v padesátých letech. Definitivní tečku za existencí „Hotelu Díra“ zanedlouho udělala stavba Nuselského mostu.

Kuklova Podzemní Praha popisuje pražské podzemí jako labyrint propojených chodeb. Jak je to ve skutečnosti?

Kukla si vysnil síť chodeb, jaké jsou pod Paříží, ale to je samozřejmě nesmysl. Určující je terén – Paříž je placka, tam se snadno budovaly podzemní cesty, ale Praha má spoustu kopců. Stejně tak nesmyslná je představa štol pod Vltavou – v historické době před úpravou břehů se přes Vltavu dalo brodit, takže žádné chodby nebyly potřeba, nemluvě o tom, že dobová technika neuměla v písčitých náplavech prokopat takovou chodbu, která by se nezatopila.

Představy o podobné síti často vznikají špatným čtením plánů. Například existují pověsti o tajné chodbě z Pražského hradu ke Svaté Markétě na Břevnově nebo až do Liboce. Ve skutečnosti tam vede roura hradního vodovodu, která má v průměru asi 30 centimetrů a byla položena v roce 1922 do trasy původního takzvaného Císařského potoka. To byla strouha, která vedla vodu z Libockého rybníka na Hrad. Podobně se třeba tvrdilo, že chodba na Hrad vede z podzemí pod Stalinovým pomníkem – i tady šlo o plánovaný vodovodní řad, který měl přivádět vltavskou vodu do zahrady Na Valech z vodárny pod pomníkem. Takové věci podzemí démonizují a lákají různé amatérské dobrodruhy, kteří potom v touze po senzaci tato místa hledají a v podzemí způsobují z neznalosti škody.

Týká se podzemních objektů nějaká památková péče?

Ochrana podzemí se ubírá podobným směrem jako celá naše společnost – je to značná dekadence. Na známé památky nejsou peníze a u hromady objektů jejich vlastníci ani nevědí, že je vlastní. Zanedbaná místa se snažíme zachraňovat, vyklízet a vracet jim jejich původní funkci, ale často narážíme na vandaly. V podzemí vznikají černé skládky a technické památky ničí i nevhodné zásahy. U vchodů do podzemí musíme velmi často vyměňovat zámky. Na druhou stranu se nám při ochraně podzemí osvědčují fotopasti.

Které z podzemních staveb byste vyzdvihl jako obzvlášť cenné?

Určitě Rudolfovu štolu z 16. století, vybudovanou k zásobování Královské obory vodou. Je to 1100 metrů dlouhá ražená chodba, ve své době bylo její vyhloubení mimořádně technicky náročné. Je dodnes funkční, přivádí vodu do rybníků ve Stromovce a ta voda působí na boky štoly, která je vyzděná jenom v částech, kde v minulosti docházelo k závalům. Dá se očekávat, že budou opadávat stěny i v dalších místech.

V neuspokojivém stavu je i řada krypt pod pražskými kostely. Tam je potíž, že bývají většinou uzavřené a otevřou se, až když nastane nějaký problém. V už zmíněném kostele Panny Marie Vítězné se dlouhodobě uvažuje o zpřístupnění krypty veřejnosti, ale mám trochu obavu, že tam pak dojde ke změně klimatu a mumie se začnou kazit.

Taky odtud vyprchalo kouzlo mís ta, když původní dřevěné, malované rakve, které jsme viděli ještě za života pátera Hanouska, byly nahrazeny rakvemi kovovými, které vypadají jak z amerických krimiseriálů z prostředí patologie.