Dítě nás dospělé napodobuje – slovy Komenského – jako opičátko. Už při svých prvních otázkách stran významu slov („Mami, co je to lorňon?“) přitom zaznamená, že kouzelná obrazovka s jedním řádkem je chytřejší než rodiče, neboť i ti se jí chodí často ptát. Monitor navíc ukáže vedle odpovědi i obrázek dané věci, nebo dokonce filmík.

Není divu, že bystré dítě brzy odhodí nepotřebný mezičlánek a jen co se naučí rozeznávat písmenka, samo usedne před klávesnici. A přichází onen zlom.

Znám chlapečka, kterému se ve školce zalíbila spolužákova sestra. S rozechvěním hodným prvního citu začal sbírat písmenka a po čtvrthodině do řádku uprostřed obrazovky vyťukal „jakse menuje sestra ot Benedikta“. Pak už jen zmateně zíral na spoustu jeptišek a vrásčitého expapeže.

Internet nikdy neukáže celou pravdu. Chytřejší děti to pochopí brzy, hloupější nikdy.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Módou dneška se stalo vydávat vyhledávání na webu za studium a sběr výsledků z první stránky v googlu za rešerši. Pokud si studenti vysokých škol rovnou nekopírují seminárky z wikipedie, jak si zvykli na gymnáziu, píšou je převážně stylem „co google dá“. Do práce o nejvýznamnějších současných ženských spisovatelkách tak složí Olgu Sommerovou, Simonu Monyovou a Terezu Boučkovou. Za nejvýznamnější umělecké kritiky označí Vojtěcha Varyše, Pavla Kroulíka a Luďka Staňka. Náhodná logika internetu.

To dobré, co z hledání kritiků, spisovatelek a sester spolužáků vyplývá, je, že pro relevantní výsledek bude ještě dlouho třeba ptát se živých lidí, kteří vědí. Kteří mají v hlavě mřížku znalostí, podle níž se dá to, co vyhledávač vyplivne, roztřídit. Ta horší zpráva zní, že malému předškolákovi to sice už došlo, ale studenti googlují dál.