Časopis, kde mám vzájemnost rozvíjet, se věnuje Berlínu. Píše o berlínské kultuře, berlínských osobnostech, dává tipy, kam a na co zajít do kina a kam a na co do hospody. Hned na první poradě si celá dvacetičlenná redakce včetně šéfredaktora láme hlavu nad tím, jak objektivně seřadit nejlepší berlínské designové butiky, abychom čtenářům za jejich tři eura padesát nedoporučili žádná šméčka. „A jak to děláte v Česku?“ bezelstně vyzvídají. Ano, mohla bych se podělit o klasickou českou metodu, podle níž se na stránku žhavých tipů dostane podnik, který poslal kosmetické redaktorce nejdražší rtěnku, případně inzertnímu oddělení nejvíc peněz. Ale nechci nás odkopat hned na začátku, a tak radši řeknu, že o designu nemám ánunk.

Po poradě nám šéfredaktor popřeje fajn den a omluví se, že do večera už bohužel nebude v práci, protože přijeli majitelé našeho časopisu a on jim musí dělat společnost, a že ze stejného důvodu nepřijde ani zítra, ale že bude samozřejmě na telefonu. Omluva byla kolektivně přijata.

V redakci ovšem i bez šéfa panuje ticho a klid. Nikdo nikam neproudí, neruší tu zapnutá televize, nikdo se hlasitě nesměje ani nevydává jiné zvuky, které by mohly vytrhovat ze soustředění. Když kolegyni omylem vylétne špunt od bionády, ohlédne se celá redakce. Kam se poděli všichni ti veselí bezprostřední zvídaví lidé z berlínských kaváren a večírků? Kolega přes stůl mě napomene, že ho ruší hudba v mých sluchátkách.

Na druhou stranu je to první redakce, kde se dá doopravdy pracovat. A všichni také pracují. Začíná se „kolem desáté“, což znamená, že nejpozději ve tři čtvrtě všichni sedí na svých místech a startují stroje, aby mohli v nula nula zabořit prsty do klaviatury. Soustředěně datlují do šesti hodin večer. Tak tohle je ta známá německá produktivita! Táhneme Evropu a já můžu být při tom! To se, pane, mám.

Že ordnunk je, je vidět i v kuchyňce, jediném místě vyhrazeném pro soukromé hovory. Žádné kupící se hory špinavého nádobí. I odloženou skleničku s vodou mi někdo v nestřežené chvíli uklidil do myčky. Odpadkový koš je rozdělen na čtyři sekce podle druhu a stupně recyklovatelnosti. Na záchodě visí rozpis úklidu po hodině.

Novinářsky však navzdory svým dobrým úmyslům naši společnou česko-německou budoucnost, natož časopis, moc nevytrhnu. V rámci důkladného plánování jsou totiž témata čtrnáctideníku zadaná a většinou i zpracovaná na několik měsíců dopředu. Pomáhám s denními tipy, což je takový trochu lepší televizní program. Nepíšu než věty jednoduché, holé. V jednoduchosti je síla a ušetřím práci korektorce.

Aspoň že na to navázání přeshraničních přátelství dojde. A to ve chvíli, kdy hotové číslo odejde do tiskárny a redakce to jde skupinově oslavit do hospody. Az hospody do baru. A z baru do klubu. Když v šest ráno z parketu odhopsá šéfredaktor s tím, že se na nás těší za čtyři hodiny v redakci, konečně chápu. Němcův osobní život začíná, až když padla, a končí ve tři čtvrtě na deset…

Klíčem k pracovní náruživosti německých kolegů může být proces, který je třeba absolvovat na cestě ke stálému pracovnímu místu.

Chce-li se Němec stát novinářem, musí nejprve dva až šest měsíců pracovat jako praktikant. Píše štěky, píše je o prázdninách nebo v pauzách mezi semestry a píše je zdarma. Když skončí praktikum, začíná až dvouletá fáze tzv. dobrovolničení. Dobrovolník již dostává malý plat a také žurnalistická laťka je výši platu přímo úměrná.

Kolega vybavený třemi jazyky a diplomem z historie našel dobrovolnické místo v městečku pod Cáchami, kde bude pokrývat mimořádně napínavé dění na německovalonské hranici. Taky se tam bude muset přestěhovat. Už se moc těší.

Po těchto dvou štacích zbývá německým novinářským čekatelům jediné. Vzhledem k minimální fluktuaci (po tomhle martýriu bych se taky jinam nehrnula) počkat, až některý ze služebně starších kolegů zemře.