Kde se vzal nápad napsat vzpomínky a navíc tímto netradičním způsobem, kdy vedete rozhovor sama se sebou?

No, neoslovil mě žádný novinář, který by se mnou rozhovor chtěl udělat… Ne, žertuji. Už jsem ve věku, kdy se musím se spoustou věcí sama v sobě vyrovnat, a taky jsem chtěla napsat o lidech, o kterých se toho ví buď málo, anebo moc, ale já na ně mám jiný názor, než je ten zavedený.

Jenže psát klasické vzpomínky je hrozná nuda. Napadlo mě, že dynamika rozhovoru, kdy vlastně budu ve dvou osobách, muž, který se drze ptá, a druhá osoba, která pokorně odpovídá, by mohla být zajímavá literární forma.

Je pravda, že by vám asi žádný novinář neřekl, tak jako váš smyšlený dotazující, že se tváříte „jako škeble“. Ale dokáže člověk sám sobě klást otázky opravdu „na tělo“?

Jestliže se rozhodnete podat otevřený obraz – a není to obraz o mně, ale o době a o lidech, kteří se v ní pohybovali – tak se sama sebe dokážete i otevřeně ptát. Jinak by text byl jen obecným povídáním o ničem. Navíc mi celou dobu při psaní vzadu za hlavou seděl tichý čtenář a kontroloval mě, jestli rozumí tomu, co píšu, a jestli ho to zajímá. Kritici mi dřív vytýkali, že objektivizuji, že převádím své osobní příběhy do třetí osoby, což hodně zakryje. I psaní v první osobě hodně skryje, za autora mluví figura. Ale ptát se takhle přímo sebe sama se mi osvědčilo jako nástroj, který lze skvěle použit proti mně samotné.

Zároveň si se čtenářem hrajete, když si úmyslně pokládáte špatné otázky, nebo odpovídáte: Kdo jste, abych se vám svěřovala?

Proč má čtenář hned od začátku vědět, že se ptám sama sebe? Ať přemýšlí, kdo je ten druhý, kde se vzal. Je to vymyšlený tazatel, mé horší já.

Takže vaše horší já je muž?

Žena by se ptala na úplně jiné věci. Rozhovor žen, aby vyzněl věrohodně pro čtenáře, by byl o kadeřnici, šatech, módě, hudbě a o samých nepodstatnostech. Muž se zeptá lépe.

Nemyslím si, že by se vás novinářka při životopisném rozhovoru ptala na takové věci. Ale možná by ji zajímalo vaše soukromí.

Ale já nechtěla vyprávět o svém soukromí. Jednak co je komu do něj a pak se zas tak důležitá necítím. Šlo mi o něco jiného. Na mně milých osobách podat dobový obraz. Jak víte, pět z těch lidí během psaní zemřelo a těch pět smrtí bezděčně vytvořilo dramatický oblouk, se kterým jsem předem vůbec nemohla počítat.

Jak se vám to v procesu vzniku knížky přijímalo?

Stalo se mi s Jiřím Grušou, že ve chvíli, kdy jsem se o něm podrobně rozepsala, jsem se na internetu dočetla, že umřel. Jung to nazývá synchronicitou. Znamená to, že se dějí ve stejný okamžik věci, které spolu souvisejí, ale nejsou si příčinou, jedna nevyvolává druhou, ale nejsou ani náhodami. Pak umřeli Jirous, Havel, Škvorecký, Šabata. Měla jsem z té knížky až strach. Jak odcházeli jeden za druhým, poskytovalo to ještě další úhel pohledu, protože smrt ve vás vyvolává spoustu asociací, smrtí taky něco končí, víte, že už se nic dalšího nestane, a máte možnost tu postavu vidět celistvěji.

Píšete o velkých kulturních osobnostech především sedmdesátých a osmdesátých let. Koho z kultury si vážíte dnes?

Musím na to odpovědět? Dobře, budu tedy mluvit o literatuře, všechno ostatní mi nepřísluší. Především se mi zdá, že tak, jak se rozplizává dobová atmosféra – Václav Bělohradský píše, že doba je tekutá – a jak tedy obecná situace volá po novém paradigmatu, rozplizává se i literatura. Upřímně řečeno těžko bych si vybírala nějakou vůdčí osobnost z lidí, kteří tvoří oficialitu dnešní doby, protože skutečně velká osobnost není středněproudá. Střední proud není něco, co bych obdivovala, a přitom většinu současného povědomí o tom, kdo jsou významné, výrazné osobnosti a která díla jsou významná, zabírají autoři a literatura středního proudu. Tady jsem v rozpacích, jaksi tu nemám co číst. Snad jen knížky Jáchyma Topola, on představuje všechno jiné než onen střední proud, má nápady, zajímají ho věci, které byste nazvala až skoro druhořadými, a něco v jeho knížkách vždy ohromí, něco se dozvíte.

Jak by podle vás mělo vypadat to nové paradigma?

Vzorové dobové cítění se tvoří zespoda, vzniká samo sebou určitou činností lidí a jejich reakcí na události. Najednou zjistíte, že stojíte uprostřed změny paradigmatu, a ani nevíte, jak se zrodila. Tudíž to bych si vůbec netroufla říct. A ctím vědce nebo spisovatele, když mi nějak prohloubí pohled. Třeba když Jan Keller přišel s pojmem nesouměřitelnosti mezi bohatstvím a chudobou. To už bych měla za součást vytváření nového paradigmatu. Slovo nesouměřitelnost je obrovský výrazový vynález. Jiný člověk, který mě svou neotřelou myslí zajímá a díky kterému si nejen něco uvědomím, ale i se zasměju, je Václav Jamek a jeho fejetony v Listech. Jeho nadhled v sobě nese nový tón.

V knize píšete, že u nás bylo a je jen pár autorů, pro něž je důležitější dílo napsat, než prosadit. Jak to máte vy?

Píšu, co potřebuji napsat. Zmiňovaný čtenář, co mi při psaní sedí za týlem, tam je jen proto, aby mi korigoval řemeslo. Hlídá, abych se nepouštěla do nějakých dlouhých abstraktních úvah nebo abych je uměla včas ukončit. Aby měl text přijatelný řád pro čtenářovo vnímání. Když tak přemýšlím, žádnou knihu jsem nenapsala proto, že bych nemusela. Jsem tak trochu vědma, médium, nejsem ten, kdo témata vymýšlí, kdo je zadává. Jsem ten, jehož hlavou a jehož představivostí se oživlá látka prodírá na povrch do textu. Je tak soběstačná, že se pak divím, co jsem to napsala.

Kantůrková 30. listopadu 1989 v pražském Divadle Na zábradlí na setkání spisovatelů vyloučených v předcházejícím dvacetiletí z literárního života. Na jevišti Jan Trefulka (zleva), Ludvík Vaculík, Ivan Klíma a Milan Jungmann.

Eva Kantůrková 30. listopadu 1989 v pražském Divadle Na Zábradlí. Na jevišti Jan Trefulka (zleva), Ludvík Vaculík, Ivan Klíma a Milan Jungmann.

FOTO: ČTK

Co je pro vás těžší: převést do literární podoby skutečné lidi, jako jste to udělala například u Přítelkyň, nebo vytvořit zcela smyšlené postavy?

Záleží na tom, jaký druh literatury píšete. U Přítelkyň byly předobrazy postav dané, napsat o nich byl způsob, jak se vyrovnat s velkým životním ponížením. Přítelkyně mi pomohly zbavit se traumatu, postvězeňského syndromu. Literatura osvobozuje člověka od traumat. Buď tím, že trauma zapíšete, anebo tím, že si přečtete něco, co vám to vaše vysloví. Ale jinak je živá postava a reálná skutečnost do uměleckého díla nepřenositelná, je to obraz natolik rozptýlený, poznamenaný nicotnostmi, že je neschopný oslovit jako umělecký výraz. Ani v novinách, v reportáži, nemůžete chtít realitu popsat, protože ona je zkrátka kluzká, unikavá, nepostižitelná, mísí se v ní podstatné s naprostými blbostmi.

V Přítelkyních není fabulováno nic, jsou tam změněná jen jména. Výběr toho, o čem psát, vlastně poskytlo samo věznění. Jediné, čemu v té knize nerozumím, je, že podtón textu utváří taková zvláštní laskavost. Možná proto zapůsobila jako ozdravný prostředek pro tehdejší společenskou psychiku. To ale byl dar podvědomí, to není něco, co jste schopná si vymyslet.

Jste dnes za zkušenost z vězení ráda?

Ano, protože se tam dozvíte věci, ke kterým byste jinak neměla přístup. V neuvěřitelné hloubce bezmoci mi mé přítelkyně v noci říkaly do ucha věci, které by neřekly ani mamince. A ve vlastní bezmoci si vytvoříte vztah k ženě, která zabila dítě, k prostitutce, která vylákala muže, jen aby ho okradla a zavraždila. Musíte si ho vytvořit, protože jinak tam nejde obstát. A nesmí to být vztah pohrdání, to byste ztrácela lidskou tvář.

Vy jste byla mimo jiné také poslankyní. Jak se vlastně slučují tak odlišné světy – svět racionální politiky a svět tvůrčího psaní?

Vůbec se neslučují. Principem politiky, její zásadou, chce-li být účinná, je jeden jediný velký kompromis. Nadto si zacházení s mocí vynucuje i ideologické zastírání. Politika o sobě nevyslovuje svůj skutečný smysl, a to ne proto, že je a priori nemravná, ale protože řešení problémů vyžaduje i stravitelný obal.

Spisovatel si ale kompromis dovolit nemůže ani ve svém psaní, ani ve svém myšlení nebo v uměleckém záměru. To by, zjednodušeně řečeno, psal literaturu pro trh. Politika se s literaturou neslučuje, ani když chcete o politice psát. To ji buď sledujete z nějakého vyššího obzoru, nebo se jí rovnou vysmějete. Vzít ji vážně znamená zkazit si knihu: nudou, plytkým viděním, vyprázdněným jazykem. Samozřejmě je možné postupovat jako politik a myslet na to, jestli knihu prodám, nebo neprodám, uplatním, nebo neuplatním. Já však takovou představu o spisovatelské prestiži nemám.

Našla jste během psaní knihy Řekni mi, kdo jsi! odpověď na otázku v názvu?

Zeptat se člověka, kdo je, znamená položit nekonečnou otázku, za kterou může následovat jen nekonečná odpověď. Mohla bych si teď sednout a psát druhý díl, například o posledních dvaceti letech. A zase bych se měla na co ptát a zase by to byly bolavé otázky a zase by se z textu vynořovaly věci, kterým bych se divila.

Vymyslela jsem si teď úplně novou knihu: Řekni mi, kdes byla. Není to cestopis, ale plošné pátrání po tom, jak vznikají a fungují symboly a mýty, onen prasvět člověka a společnosti, jak se utváří a užívá jejich řeč i řeč beze slov. Takže píšu, co jiného mám dělat.