Když mě před časem oslovil běloruský překladatel s tím, že by rád přeložil mou knihu Disidenti práva, byl jsem současně potěšen i překvapen. Dotyčná kniha se totiž zabývá politickým disentem a na pozadí historické zkušenosti komunistických zemí definuje obecné rysy demokratického právního státu a podmínky jeho legitimity. Právně filosofické argumenty a kritika jsou v Disidentech práva zasazeny do kontextu boje za lidská práva, revolucí roku 1989 a následného období politické a právní transformace postkomunistické společnosti.

O možných čtenářích jejího běloruského překladu lze jen spekulovat, protože vychází v diktátorském režimu, který je ale také třeba považovat za zvláštní výhonek transformace světa po pádu komunismu. Oto víc jsem obdivoval překladatele a jeho přátele z nakladatelství, že se do takového nejistého podniku pustili. S obrovskou radostí a očekáváním jsem tedy přijal jejich nabídku přijet do Minsku uvést běloruské vydání Disidentů práva v rámci letošního festivalu středoevropské literatury a při té příležitosti jsem si také připravil přednášky pro tamní studenty i politickou opozici.

Redakci Salonu jsem pak předběžně přislíbil esej na téma politického disentu a asymetrií mezi demokracií a diktaturou v dnešní Evropě a začal si vyřizovat vstupní vízum pro cestu do Běloruska bez jakéhokoli tušení, že nakonec budu namísto o disentu z hotelového pokoje v Minsku psát o morálce práva a principech právního státu ze své domácí pracovny v Cardiffu. Když mi totiž po několikatýdenní úporné snaze o vyřízení víza pošťák přinesl obálku s pasem dvě hodiny po odletu letadla, rozhodl jsem se namísto plánovaného eseje podniknout následující intelektuální cvičení v právní a politické teorii. I takové cvičení totiž může posloužit jako výpověď o zemi, kterou jsem sice nenavštívil, ale přitom její úřady dnes dobře znám z vlastní zkušenosti.

Tento text by proto mohl dost dobře nést magrittovský název Toto není esej o disentu. Je totiž mnohem víc inspirovaný slavnou knihou amerického právního filosofa Lona Fullera o vnitřní morálce, kterou musí mít každý právní sys tém, abychom ho vůbec mohli označovat jako právo a odlišit ho od holého násilí nebo zlovůle a jiných projevů bezpráví. Apřesto, nebo spíš právě proto, se následující úvahy bezprostředně týkají i politického disentu!

Když jsem od předsedy Unie běloruských spisovatelů obdržel oficiální pozvání k účasti na festivalu středoevropské literatury a společně s ním i úřední žádost o vízum, ihned jsem do ní doplnil osobní údaje, zaplatil požadovaný osmdesátilibrový poplatek a druhý den žádost společně s pasem odeslal zvláštní kurýrní poštou na běloruskou ambasádu v Londýně, jejíž internetové stránky uvádějí pětidenní lhůtu pro vyřízení běžného jednorázového turistického víza. Namísto víza mi však po týdnu překvapivě přišla žádost zpět s tím, že jsem údajně vyplnil zastaralou verzi a navíc zaplatil špatnou částku. Přestože ambasáda uváděla na internetových stránkách částku osmdesát liber, anonymní úředník z londýnské ambasády mi sdělil, že správná částka je nyní sedmdesát pět liber. Když jsem navíc porovnal žádost o vízum, kterou mi poslali organizátoři, s novou žádostí, kterou mi poslala ambasáda, zjistil jsem jen jediný rozdíl, totiž malou poznámku v záhlaví, aby žadatel vyplnil žádost tiskacím písmem. Přestože jsem příslušné kolonky vypisoval na počítači, běloruský stát se očividně s wordovským fontem nespokojil.

Zamítnutí žádosti z takových podivných důvodů ve mně pochopitelně vyvolalo podezření, jestli se nejedná o byrokratickou obstrukci nějakého příliš iniciativního úředníka běloruské ambasády. Když jsem zamítnutí první žádosti ukazoval kolegyni, která se specializuje na mezinárodní a evropské právo, ještě jsme pobaveně žertovali, že by bdělí běloruští policisté také mohli třeba „náhodně“ objevit balíček s kokainem v mém kufru. Postup běloruského oddělení víz jsem ale chápal především jako zvláštní formu vyrozumění, že si coby autor knih s podezřelými zmínkami o disidentech, právu a revoluci mám dávat při nadcházející cestě dobrý pozor na to, co říkám a dělám.

Jako občan země EU jsem proto byl připravený o tomto zvláštním přístupu pro každý případ zpravit zastupitelský úřad v Minsku, ale rozhodně jsem se takovou nepříjemností příliš neznepokojoval. Spíš mi přišlo smutné, že i v dnešní Evropě existuje takový politický režim, a představoval jsem si, o co hůř se asi musí jeho policisté a úředníci chovat k vlastním spoluobčanům. Času na podání nové žádosti nicméně zůstávalo dost, a tak jsem okamžitě vyplnil novou žádost, zaplatil úředně požadovanou částku sedmdesáti pěti liber a opět zvláštní kurýrní poštou poslal vše na běloruské velvyslanectví v očekávání, že tentokrát už jeho úředníci nebudou mít jediný formální důvod k odmítnutí mé žádosti.

K nemalému překvapení ovšem žádost přišla zpět opět zamítnutá, tentokrát z důvodu, že jsem údajně opět zaplatil špatnou částku, protože nyní měla správná částka být pro změnu osmdesát liber. Přestože již bylo jasné, že moje cesta do Minsku není vítaná, okamžitě jsem zavolal na ambasádu a po půl hodině mě spojili s jakýmsi úředníkem, který mi suše oznámil, že musím znovu zažádat a zaplatit správnou částku, protože ta se mění ze dne na den. Ještě to samé odpoledne jsem tedy částku zaplatil, žádost potřetí poslal kurýrní poštou do Londýna s tím, že zbýval ještě víc než celý týden na vyřízení mé žádosti.

Když k mému nemalému rozhořčení ovšem pas s vízem nepřišel ani dva dny před plánovaným odletem, zavolal jsem opět na vízové oddělení běloruské ambasády a tam mi po vyslovení mého jména okamžitě a bez jakéhokoli dohledávání či ověřování informací sdělili, že mé vízum „možná“ bude vystaveno ve čtvrtek, tj. v den mého odletu do Minsku. Jinými slovy, o mé žádosti ve vízovém oddělení od samého začátku velmi dobře věděli a bez toho, že by běloruský stát musel oficiálně zamítnout mou žádost o vízum, několikatýdenní obstrukcí mi nakonec fakticky znemožnil do Běloruska odcestovat.

Co se v této obsáhle popisované patálii ukazuje? Není to jen rozdíl mezi všemocným státem a bezmocným jedincem, který je charakteristický pro každou diktaturu, ale samotný rozdíl mezi právem a bezprávím, jímž se každý právní stát odlišuje od zvůle bezpráví.

Malichova spirála

Karel Malich: z autorovy výstavy v Jízdárně Pražského hradu, k vidění do 8. května 2013…

FOTO: ČTK

Letos je tomu shodou okolností právě padesát let, kdy americký právní filosof Lon Fuller přednesl řadu přednášek z jurisprudence na Yale University, z nichž později vznikla slavná kniha Morálka práva – jedno z nejdůležitějších právně filosofických děl minulého století.

Vztah mezi právem a morálkou odnepaměti přitahuje filosofy, právníky, moralisty, ale i všechny občany, kterým není lhostejný život jejich politické obce. Zatímco jedni spekulují o morálních základech práva a spravedlnost chápou jako morální maximu každého zákona, druzí poukazují na rozdíly i rozpory mezi právem a morálkou. Jak může být právo podřízeno morálce, když současně musí autoritativně řešit morální konflikty? Není však stát bez spravedlnosti jen zločineckou bandou, jak věděl již sv. Augustin? A nespočívá tragédie So foklovy Antigony právě v tom, že nároky spravedlnosti a zákona ne lze nikdy podřídit jednomu režimu či výkladu?

A tak zatímco stoupenci přirozeného práva nadále podřizují zákony morální ideji spravedlnosti, a pozitivisté naproti tomu ostře oddělují právo a morálku, Fuller tyto intelektuální a často i ideologické rozdíly ve svých přednáškách elegantně odsunul na vedlejší kolej právního a politického myšlení. Podle něj totiž každé právo má svou vnitřní morálku, které dokonce můžeme říkat přirozené právo, ale tato morálka nespočívá v nějakých absolutních a neporušitelných příkazech. Jedná se o kritéria, která umožňují, aby právo vůbec fungovalo a plnilo svůj základní účel, jímž je podřízení lidského chování nadvládě pravidel.

Fullerovo pragmatické a účelové pojetí morálky práva tak předpokládá, že zákony musejí být například publikované, aby se s nimi mohli seznámit všichni, kdo se jim mají podřídit. Musejí být také co možná nejstálejší, protože jejich neustálá změna by vedla ke společenským zmatkům a chaosu. Stej ně tak musejí být srozumitelné a nemají si protiřečit, protože nelogické zákony nelze logicky dodržovat. Zákony také nemají působit retroaktivně nebo požadovat plnění toho, co je fakticky nemožné. Konečně také musí existovat shoda mezi dikcí zákona a úředním či soudním postupem, protože jen tak lze zabránit nahodilému a arbitrárnímu zneužití moci. Žádné z těchto morálních kritérií práva přitom není absolutní a existují situace, kdy pro zachování účelnosti práva je například třeba některé zákony aplikovat zpětně, ale tyto výjimečné situace nic nemění na principiálním požadavku, že zákony nemají být retrospektivní.

I když ve Fullerově Morálce práva nepadne jediná zmínka o legitimitě politického režimu nebo státní formě, dodatek knihy věnovaný tzv. problému odporného udavače představuje jeden z nejoriginálnějších příspěvků k otázce denacifikace, dekomunizace a obecně vyrovnávání se s minulými nespravedlnostmi a politickými zločiny. Důležité přitom je, že podle Fullera rozdíl mezi právním státem a diktaturou spočívá právě v tom, že v prvním vládne jistota spojená s obecnými pravidly, zatímco ve druhém pouze nejistota spojená s arbitrární a nekontrolovanou mocí.

Ačkoli diktatura v antickém Ří mě původně znamenala pouze politicky výjimečný stav a s ním spojené výjimečné pravomoci diktátora, z politických dějin je patrné, že v každé diktatuře je již předem obsažena i tyranie s jejím zneužíváním moci a svévolí vymykající se každé právní normě.

Diktatura tak není extrémním příkladem vlády práva, ale naopak jejím nejvlastnějším popřením, protože nadřazuje politickou vůli každé normě, a tím nutně vede k tyranii mocných.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Vrátíme-li se k postupu běloruských úřadů, samozřejmě se jedná o banální příhodu vyprávěnou z pohodlného prostředí svobodné společnosti a nesrovnatelnou s represemi podnikanými běloruským státem proti jeho vlastním občanům. I taková příhoda však přesně vypovídá o diktátorském režimu, v němž je vláda práva potlačena a zákony fungují jen jako jiná forma mocenské svévole. Václav Havel v Moci bezmocných přirovnal takové zákony k fasádě, za kterou se skrývá pravá tvář režimu. Bezmocní ovšem svým chováním mohou režim přinutit ke krokům, v nichž se pod zdánlivě obecnou řečí zákonných pravidel ukáže zneužívání jeho vlastních zákonů, a pracně budovaná fasáda státu se tak rozpadá.

V této schopnosti ukázat, že právní stát v diktatuře nefunguje a vnitřní morálka práva neplatí, spočívá moc bezmocných, občanů bez občanských práv – disidentů práva. Právě v ní se ukazuje jedinečnost politického disentu, který není jen nějakým kýčovitě morálním svědomím národa, nebo naopak pouze právní technikou a způsobem, jak vyhrát právní spor se státní mocí. Disent je totiž především delegitimizační strategie a noční můra každého režimu, který svým vlastním zákonům přikládá význam jen potud, pokud mohou být nástrojem posilování státní moci a potlačování každé opozice.

Diktátorské režimy se neustále snaží obcházet vnitřní morálku práva, aby si právní systém mohly přizpůsobit svým momentálním zájmům a potřebám. Stabilitu a jistotu nevytvářejí obecné normy, ale zvláštní formy dohledu a donucení. Stačí tak například ze dne na den neustále měnit předpisy a povinnosti, abyste fakticky poskytli úředníkům možnost postupovat s absolutní svévolí. Tuto svévoli lze navíc posílit tím, že úředník nemusí považovat ani své předchozí akty za závazné a vůbec na ně při svém rozhodování nemusí brát ohled. Podobně jako Klamm z Kafkova Zámku se takový úředník může donekonečna odvolávat na neustále se měnící předpisy, a tím znemožnit, aby člověk mohl splnit to, co se od něho požaduje.

Zásadní rozdíl existuje i v tom, jak diktátorský stát chápe svou suverenitu. Zatímco v právním státě je suverenita jen jiným názvem pro ústavní vládu, pro diktátorský režim představuje především možnost svévolného postupu vůči vlastním občanům i cizincům a jejich vládám. Jistěže nikdo nemůže žádný stát právně nutit k vydání víza, ale pořádná diktatura alespoň vstupní vízum zamítne a tímto nepřátelským projevem potvrdí svou suverenitu. Naproti tomu Lukašenkův režim se zbaběle snaží zachovat fasádu náležitého právního postupu, a to i za cenu porušování vnitřní morálky práva. Neodváží se tedy jasným rozhodnutím potvrdit svou suvernitu, protože by tím potvrdil i svůj diktátorský charakter.

Síla právního státu se ukazuje v jeho schopnosti vytvářet stabilitu a jistotu sociálních očekávání. Slabost každé diktatury naproti tomu spočívá v tom, že se udržuje jen za cenu vyvolávání nestability a nejistoty, která se v domácích poměrech projevuje strachem občanů z jejich vlastní vlády. Ani totalitní režimy s jejich vlastní koncepcí právního státu se nikdy nedokázaly s touto vnitřní nestabilitou a nedostatkem sociální pružnosti vyrovnat, a proto nemohly nakonec konkurovat demokratickým společnostem, v nichž právo není jen projevem politické moci a politika neusiluje o totální kontrolu společnosti.

I z popisované patálie s běloruským vízem je tak nakonec především patrné, že současný běloruský režim není totalitním státem, ale jen izolovaným ostrovem diktátorské hlouposti na mapě Evropy.