Jeanne Rucar de Buñuel
Vzpomínky ženy bez piana
Můj život s Luisem Buñuelem
Přeložila Eva Hrozková.
Václav Žák – Casablanca

obálka Jeanne Rucar: Vzpomínky ženy bez piana

FOTO: archív nakladatelství Casablanca

Buñuelovy vzpomínky Do posledního dechu vyšly česky už v roce 1987, ale to se jeho žena Jeanne k vlastnímu vyprávění teprve chystala, a nebýt mexické novinářky Marisol Martín del Campo, tohle svědectví o šťastném životě s žárlivým machem by asi vůbec nebylo napsáno. Jeanne přiznává, že o ničem nerozhodovala, že to byl vztah nerovný a dnes pro Evropanky těžko představitelný. Ale pro někdejší veselou, půvabnou a decentní Pařížanku bylo nejdůležitější, že se s Luisem milovali. A tak dokázala překousnout i to, že Bunuel prodal za pár lahví šampaňského piano, na které ráda hrávala. Prý to bylo to nejhorší, co jí kdy provedl.

Robert Conquest
Velký teror
Přeložil Milan Dvořák.
Academia

obálka Robert Conquest: Velký teror

FOTO: archív nakladatelství Academia

Jedna z nejvýznamnějších prací o stalinismu je od svého prvního publikování v roce 1968 považována za metodologický základ většiny dalších studií o Sovětském svazu. Autor Robert Conquest se v ní pokusil popsat bolševický režim v souvislostech, a tak nepřekvapí, že odmítá i tezi o tom, že Stalin zkazil, co Lenin tak dobře začal. V závěru skoro věštecky zmiňuje, že v obtížném vyrovnávání s léty teroru a lhaní v Rusku mohou nastat i recidivy. Ale lakonicky uzavírá: Nejsilnějším a nejúčinnějším lékem je pravda. První české vydání je překladem poslední verze z roku 2007.

„Hnědá kniha“
o procesech s českým undergroundem
Ústav pro studium totalitních režimů

obálka „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem

FOTO: archív Ústavu pro studium totalitních režimů

Základní zdroj informací o událostech z roku 1976, které odstartovaly vlnu solidarity a vedly nakonec ke vzniku Charty 77 jakožto spojení velmi různorodých proudů českého disentu. Pozoruhodné je, že dokumentaci shromáždili Jaroslav Kořán a Vendelín Komeda do samizdatu s hnědou obálkou – odtud název – už během podzimu 1976. Dnešní, editorem Martinem Machovcem důkladně připravené vydání je doplněno o dokumentaci procesu s Janem Princem, řadu tehdy nedostupných materiálů ministerstva vnitra a mediální ohlasy včetně zahraničních.

Gustave Flaubert
Byli jednou dva písaři
Bouvard a Pécuchet
Přeložil Jiří Žák.
XYZ

obálka Gustave Flaubert: Byli jednou dva písaři. Bouvard a Pécuchet

FOTO: archív nakladatelství XYZ

Hodnotit knihu podle záložky je hloupost. Ale hodnotit podle ní práci nakladatelství už smysl dává. Nové vydání Bouvarda a Pécucheta uvozuje text, v němž se o autorovi dočteme: „Ve svém díle ukázal, jak společnost podřizuje člověka nadvládě věcí – k těmto názorům došel na základě společenské situace. Byl skeptický k možnostem zlepšení společnosti.“ Že byl Flaubert nejdokonalejší realista, se tu píše dvakrát. O Bouvardovi a Pécuchetovi nic. Než takovou slohovou práci, to radši ještě jednu fotku Sováka s Horníčkem, do jejichž popularity nakladatelství Flauberta obalilo.