Čeho se lidé nejvíc bojí?

Když píšete horory, je to podobné jako vymýšlet vtipy. Stejně jako si nikdy nemůžete být jisti, jestli budou ostatní sdílet váš smysl pro humor, tak u hororů nemůžete odhadnout, jestli se ostatní bojí stejných věcí. Přesto jsou takové, kterých se děsí snad každý. Třeba bolest. Nebo, přesněji řečeno, ne bolest samotná, spíš její očekávání. Četl jsem povídku o člověku, který měl být mučen. Než k tomu došlo, přivezli mu jeho mučitelé ukázat vozík s všemožnými nástroji, které na něj hodlají použít. Ta představa byla hrozivější než samotné fyzické utrpení. Podobně je to s tmou. Když lidé vyrostou, namlouvají si, že se už tmy nebojí. Ale instinktivní strach v lidech přetrvává, nehledě na věk. A pak tady máme roztomilá zvířátka – jako jsou myši nebo pavouci. Nejde ani tak o to, že by byla ošklivá, děsí nás jejich rychlý pohyb. Kdybych vám teď řekl, že mám v tašce velkou tarantuli…

Nezůstala bych tu.

Jen kvůli očekávání. Kdybyste byla s tarantulí konfrontována bez něj, zvládla byste to.

Máte děti?

Syna. Bude mu šestnáct a mé knihy moc nečte. Mám přátele, kteří odmítají mé příběhy číst svým ratolestem, aby potomci v noci dobře spali. Jsou ale děti, které chtějí být strašeny. Jako malý jsem byl taky takový. Mám dva starší bratry a dvě starší sestry. Jeden z mých bratrů si se mnou hrával v našem domě na babu, ale pak, když jsem ho dostihl, předstíral, že zkameněl. Nasadil pokaždé tak vážný nehybný obličej, že jsem chtěl, abychom s tou hrou hned přestali. Ale to on pochopitelně neudělal, bavil se. Hranice mezi příjemnou a nepříjemnou děsivostí je poměrně tenká. Já sám si libuju v podivnostech, nechápu však koncepci hororů, kde se pracuje jen s násilím. Není v tom žádná tajemnost, jen velká dávka krve.

Líbí se mi, jak ve svých knihách pracujete s pointou. Málokdy jsem dokázala dopředu odhadnout, jak to skončí. Stanovujete si před každým psaním pevný plán?

Většinou začínám nějakým obrazem ve své mysli. Pak na tu představu nabaluju maso příběhu. Záleží mi na tom, aby historka fungovala. Své psaní si představuji jako takovou jemnou mechanickou práci a dobře napsaný příběh jako spolehlivé hodinky. Pokud má čtenář správný odhad a ví, jak kniha dopadne, je to nuda. Snažím se svým čtenářům dostat do hlavy a převézt je.

Věříte, alespoň koutkem mysli, na některé z těch jevů, o kterých píšete? Duchy, nadpřirozená místa, temné energie?

Kdyby se ze všech lidí, kteří byli zavražděni nebo kteří zemřeli nešťastně, stali duchové, nebylo by tu k hnutí. Nevěřím na věci, o kterých vyprávím, ale věřím na lidskou paměť. Vzpomínky jsou vždycky pravdivé, nehledě na to, jestli jejich jádro je skutečné.

Když se s nějakým nadpřirozeným jevem setká člověk, jenž na takové věci věří, jistě ho to vyděsí. Horší je to pro člověka, který je přesvědčen, že nic takového není. Co si pak asi může myslet? Že se zbláznil? Hodně strašidelných příběhů tak vlastně ve svém důsledku není o strašidlech, ale o šílenství, o vině. Vezměte si třeba Edgara Allana Poea – jeho postavy viděly a slýchaly podivné věci v momentu, kdy se nebezpečně přiblížily hranici šílenství.

I já však občas v noci slýchávám doma podivné zvuky. Když vstanu a jdu hledat jejich zdroj, ukáže se, že je to centrální topení.

Doceňují literární kritici hororovou literaturu, nebo ji spíš berou jako žánrové béčko?

Žánrová literatura je vždycky trochu v nevýhodě. S horory je to ještě dobré, vždyť i Tolstoj psal strašidelné příběhy, ale když se pustíte třeba do fantasy, nemůžete očekávat, že se vám dostane od kritiků uznání. Stephen King je famózní spisovatel, a přitom nikdy nedostane Pulitzera. Platí jistý tichý konsensus, že když jste populárním, nemůžete být zároveň kvalitním autorem. Podobně ztíženou pozici má i Neil Gaiman. Jeho Koralina je přitom báječná. Pamatuji se, jak jsem ji předčítal synovi, když mu bylo dvanáct. Když jsem došel k pasáži, kde Koralině její „druhá“ matka říká, že s nimi může zůstat navždy, pokud vymění své oči za knoflíky, musel jsem nechat čtení.

Syn se bál?

Já se bál! V hlavě se mi začal odvíjet celý proces toho, jak jehla zajíždí do oka. Mého syna ale nic z toho neznepokojovalo. On jen prostě vyměnil oči za knoflíky. Normálka. Když jsou pak tyto cynicky racionální děti konfrontovány s povinnou literaturou ve škole, od knih je to jen odradí. Učitelé příliš často lpí na tom, co žáci čtou, namísto toho, aby je nechali číst prostě cokoli. Kluky kolem čtrnácti často přestává bavit beletrie. Tak ať! Necháme je číst si tři roky o fotbale a pak se třeba zase vrátí k próze. Jako mladý jsem přelouskal Joycova Odyssea a připadal mi skvělý. Nevěděl jsem, že ho mám považovat za mistra komplikovanosti, nestravitelnosti. Přeložil jsem si ho v tom věku pro sebe tak, jak jsem zrovna potřeboval. Ty opravdu důležité věci o světě i sám o sobě jsem se dozvěděl díky čtení. A bylo mi docela fuk, z jakých knih.