Začněme loňskými prezidentskými volbami. Byly opravdu zfalšované, jak tvrdí opoziční hnutí?

Ano i ne, spíše by se dalo říci, že byly vzhledem k neexistenci zákona, který by omezoval volební kampaň, neférově ovlivněné. Vyslanci pravicového kandidáta Enriqua Pena Niety, který nakonec zvítězil, v den voleb rozdávali lidem v nejchudších oblastech Mexika potravinové poukázky výměnou za hlas pro Nietu. Tyto poukázky platily pouze na polovinu deklarované sumy a navíc jen do druhého dne odpoledne, takže většina z nich stejně propadla. Nietovi pomohla také popularita jeho ženy, oblíbené herečky mexických telenovel – televizní divačky nevěřily, že by manžel „Teresy z Destilando Amor“ mohl mít něco společného s korupcí a jinými zločiny. Zdá se mi, že při prezidentské volbě v Mexiku byla simulakra, tedy obrazy bez skutečných předloh, přijímána ještě víc než v Česku.

S prezidentem Nietou se k moci po dvanácti letech vrátila strana PRI, která předtím vládla 71 let a byla spojená s různými druhy zločinnosti. Co to znamená pro Mexiko?

Větší kriminalitu, korupci, netransparentnost státních zakázek, provázanost mafiánských struktur s politikou na všech úrovních, cenzuru projevu a perzekuci nepohodlných osob. Hned na demonstraci v den předání prezidentského postu bylo pozatýkáno několik desítek lidí. Protesty proti Pena Nietovi jsou mířené spíš proti návratu PRI do čela mexické politiky než přímo proti jeho osobě.

Jak silné v rámci společnosti ty protesty jsou?

Vzešly především z vysokých škol, na kterých to začalo vřít ještě před volbami. Nejsilnější opoziční hnutí se jmenuje Yo Soy 132 a vzniklo na Universidad Iberoamericana vMexico City, jedné ze tří nejdražších soukromých, a dodejme, že pravicově orientovaných, univerzit v zemi. Rozdíl oproti České republice, kde většina masovějších protestů vzniká na uměleckých a humanitních školách, je, že vMexiku to vře všude stejně, na filosofických fakultách jako na technice. Mimochodem název Yo Soy 132 vznikl během volební kampaně Pena Niety na této univerzitě, kdy se postupně všech 132 posluchačů Nietovy přednášky, včetně učitelů, zvedlo a na protest odešlo z auditoria.

Existuje ale vůbec nějaká alternativa? Nejsou si nakonec všechny velké mexické strany podobné, přinejmenším svým řekněme ne zcela odmítavým vztahem k drogovým kartelům?

Nedávno zveřejněná studie organizace Human Rights Watch příliš nechválí ani Nietova prezidentského předchůdce Felipa Calderóna… Intelektuálové, indiáni a řekněme vyšší střední třída, ti všichni vsadili na opozičního prezidentského kandidáta Lópeze Obradora ze středolevé strany PRD, úspěšného starostu Mexico City, který z tohoto města považovaného za nejnebezpečnější místo v zemi dokázal během pěti let svého mandátu udělat naopak nejvíce bezpečné město v Mexiku.

U všech politických stran lze rozhodně najít problematické rysy, jako je třeba ta provázanost s mafiánskými strukturami, ovšem u každé z nich v jiné míře (přičemž se mi zdá, že u PRI je tato míra zdaleka nejvyšší). Hodně také záleží na konkrétních politicích a na momentální síle „narcotraficates“ v jednotlivých státech. Ale samozřejmě ideologie a program jednotlivých stran se liší, z čehož vyplývá i jejich následný přístup k řešení stávajících problémů.

Jaký vliv na dění v zemi mají drogové kartely? Jak pokračuje „válka“, kterou jim vláda před několika lety vyhlásila?

„Narcotraficates“ dnes hýbají s mexickou politikou na všech úrovních. Jejich vliv se pozvolna přelévá – v současné době je nejsilnější ve státech Sonora, Sinaloa, Chihuahua, Nuevo León, Michoacán a Jalisco – a tyto vlny způsobují četné migrace; když totiž například majitel obchodu nezvládá platit vysoké výpalné, nezbývá mu než zavřít podnik a s celou rodinou se odstěhovat do jiného státu. Tato nemožnost odvolat se na vyšší, spravedlivou instituci je pro našince stěží představitelná.

Ovšem rozkrývat provázanost a strukturu drogových kartelů – které jsou spojeny nejen s drogami, ale i s překupnictvím zbraní, pašováním nelegálních migrantů do USA či prostitucí – je poněkud riskantní, a proto se o tom tady moc nepíše ani nemluví. Odkázala bych snad jen na skvělý film El infierno, který odhaluje vnitřní mechanismy drogových gangů, či knihu Los señores del narco, kde se píše i o provázanosti drogových kartelů s vysokou politikou USA.

Jaký vliv na dění v Mexiku mají právě Spojené státy?

O tom se tady šíří tolik konspiračních teorií, že je v seriózních novinách radši ani nebudu zmiňovat. Každodenně viditelné je však to, že Mexiko, zvláště od uzavření smlouvy o volném obchodu s USA a Kanadou z roku 1994 (NAFTA), v tomto spojení vystupuje jako neokolonie. Spojené státy do Mexika vyvážejí ohromné množství levných geneticky upravovaných potravin: především kukuřice, rajčat a avokád, tedy nejpoužívanějších a zároveň původních plodin mexické kuchyně, čemuž drobní zemědělci nedokážou konkurovat. A vzhledem k tomu, že velké množství mexických států se tradičně živí zemědělstvím, pokládá postupně import z USA jejich hospodářství a obyvatelé těchto států se ocitají stále hlouběji pod hranicí chudoby. A nejde jenom o potraviny, nejvýnosnější podniky v zemi vlastní Američané, takže jejich zisky odcházejí ven ze země.

Dá se tomu nějak bránit?

V rámci svých výzkumů se poměrně často setkávám s bojem proti těmto tendencím zezdola, z občanské společnosti. Jako příklad bych mohla zmínit třeba kavárnu Victoria ve čtvrti Tlalpán v Mexico City, kterou je možné svým způsobem považovat za anti-neoliberalistickou laboratoř. Všichni její zaměstnanci jsou zároveň vlastníci, přičemž si každý den svoje pozice – pražení kávy, obsluha, barista, práce v kuchyni – střídají. Kávu kupují od jedné rodiny z Oaxacy, jiné z Veracruzu a ještě jedné z Chiapas a za městem mají pár krav na mléko. Kavárna je díky příjemné atmosféře, kvalitě a zároveň nízkým cenám oblíbená ve všech vrstvách společnosti.

Jak se na vytváření občanské společnosti podílejí tradiční obyvatelé Mexika – indiáni?

Když už jsme mluvili o politických protestech, je dobré říci, že indiánské a rolnické demonstrace a stávky patří mezi ty vůbec nejčastější. Nejintenzivnější a nejlépe organizované bylo celosvětově známé zapatistické povstání v Chiapas roku 1994, které se stalo impulzem a zároveň vzorem pro celou řadu povstání domorodých obyvatel za svá práva i za hranicemi Mexika. Indiáni jsou nejchudší vrstvou společnosti. Zdá se mi, že lepší životní podmínky mají ti, kteří žijí v tradičních komunitách na venkově, i když i tam se objevují značné problémy. Například v již zmíněném státě Chiapas, který se hrdě honosí ochranou svého indiánského dědictví, jsou známy případy, kdy do vesničky v horách vtrhli ozbrojení mestici z města a donutili indiány, aby jim za pakatel prodali drahocenné ručně vyráběné látky. Ti pak nemají možnost, vzhledem k jazykové diskriminaci, domoci se u soudů spravedlnosti.

Situaci komplikuje i koloniální minulost, z níž vychází mimo jiné „malinchismus“, upřednostňování cizinců před vlastními spoluobčany. Běloch tu stále vyvolává větší důvěru, takže zaměstnavatel většinou raději přijme jeho než indiána.

Z našeho rozhovoru zatím vzniká obraz Mexika jako nešťastné, skoro spálené země. Co se vám naopak na Mexiku líbí natolik, že jste se tam rozhodla strávit část života?

Nejsilnějším důvodem je asi nepřeberné množství inspirace, které se mi zde každodenně dostává. Líbí se mi, že tady život víc tepe, je snadnější ho cítit. Pokaždé při návratu do Evropy mám ze všeho takový nepříjemně sterilní pocit. V Mexiku se mi lépe přemýšlí, tak nějak organičtěji. Zdá se mi, jako kdybych své přísně racionální a logické myšlení vždycky nechala na starém kontinentě, tedy tam, kde má svou důkladně pěstovanou tradici, a v Mexiku se řídila spíše intuicí, a díky tomu dosahovala hlubších poznatků a prožitků.