Můj plzeňský dědeček byl školníkem. Jeho bratr, můj prastrýc, zahradníkem. Zatímco dědeček byl a zůstal chudý, jeho bratr si ve Všerubech u Plzně otevřel zahradnický závod. Pěstoval růže a šlechtil angrešt. Oba bratři zemřeli předčasně, zahradnictví sežral státní statek, ale v zahradě za domem ve Všerubech, kam jsme s babičkou občas jezdily, zůstal skleník a vyrovnané řady stromkových růží a angreštů. Nikdy jsem nic tak krásného neviděla a také jsem nikdy nejedla angrešt tak nadpozemské chuti. Podobnou vášeň mám i v druhé rodinné linii. Pražský dědeček, bankovní úředník, totiž kdysi zakoupil zahradu poblíž Prahy a moje teta, maminčina sestra, se o ni později starala bohémským až intelektuálským způsobem, tak, aby s ní sice neměla příliš mnoho práce (jezdila tam spíš překládat než okopávat), ale aby se bylo v každou roční dobu nač dívat. Fotografie mám schované a žasnu nad tou krásou, nejenže teta milovala kytky, ale ty květiny musely milovat ji, protože podávaly výkony vysoko nad svou (i její) kvalifikaci.

Zahradu, kterou mám na starosti já, jsem zdědila po mámě. Leží při východní straně domu, který je orientován přesně severojižně, takže do ní svítí pouze slabé ranní slunce, zatímco to silné odpolední se hned v poledne skloní za hřeben střechy a zahrada se ponoří do stínu směrem k večeru stále hlubšího. Pročež se na ní daří především husí pacce, správně bršlici kozí noze. Moje zahradnické úsilí se tak většinou soustředí na vytahování a rozplétání jejích až strašidelně životaschopných oddenků. Taky tam celkem spokojeně žijí šneci, ale jinak na té zahradě nic pořádně nekvete. Okopávám ji, jako bych okopávala matčin hrob, který si nepřála a taky ho nemá. Při marném boji s husí packou tu rozmlouvám s jejím duchem.

Máma pěstovala hlavně muškáty, nějak je vždycky přes zimu udržela při životě a v létě rozkvetly za oknem na slunečné straně krásnými rudými koulemi květů. Teď, na konci zimy, přesně v době, kdy tohle píšu, muškáty zimují na chodbě a vyhánějí neduživé tenké výhonky, které vzápětí vadnou a zmírají. Od doby, co se o ně starám já, přestože jsem si k tomu nastudovala teorii a podle ní se snažím postupovat co nejpředpisovějším způsobem, odcházejí muškáty jeden za druhým.

Nedávno mě jeden starý muž v Anglii provázel zahradou u svého domu. „Tyhle fuchsie jsem si přivezl před padesáti lety ze svatební cesty z Irska,“ řekl mi. Proto je prý vždy na podzim řízkuje, aby mu zbyl genetický fond, kdyby v zimě zmrzly. Podívala jsem se na ně. Byly to holé klacky kvetoucí několika málo květy, žádná krása. Ale jsou to „ty fuchsie z Irska“.

Došlo mi, že i já se tak úpěnlivě držím muškátů, které by možná bylo nejlepší vyhodit a nahradit je zdatnější sadbou, které by dlouhý odpolední stín nevadil. Jenže jsou to „ty máminy muškáty“.