Kresba hotova.

Postupujíce zleva doprava, narazíme na ženská záda, pokud opačně, narazíme na mužská. Jak je zřejmé, záda zde tvoří jakési pozadí. Teprve pokud se dostaneme dovnitř k břichu, pohlaví, hlavě a následným bublinám, pochopíme obsah, ale i ten může ukrývat jistá úskalí.

Žena se na kresbě představuje jako Božena a nám nezbývá než jí věřit, neboť to sama o sobě tvrdí. Ale pozor! Pokud nám Božena lže a je to například Karel, podobně jako tatínek, jenž se převlékl za Mikuláše, budeme nuceni zaujmout odlišnou strategii. No a proti Boženě, která by mohla být i Karlem, kdyby nám lhala, se nachází muž v částečném předklonu, jenž komentuje, hodnotí, popřípadě žasne. Pochopitelně i hodnotitel může lhát a být ženou (třeba by se mohl jmenovat Kateřina). Vtom případě by nám všichni lhali a Karla by hodnotila Kateřina bublinou „Bože!“

Pro naivního křesťana může Božena dokonce představovat Boha. Nebo si postava napravo jen ulevuje nad vnadami? Bůh suď.

Podobný přístup nabízí také jistý kunsthistorik Konrád Střelický, autor díla Skripta naivního konceptualisty, jenž interpretuje mou kresbu jako vztah církve k sexu, popřípadě k Bohu. Ovšem jedním dechem zároveň dodává: „Je klidně možné, že jméno Božena označuje docela normální ženu a zvolání Bože! v bublině nepredikuje Boha samého – neboť to s ním nebylo zatím vykomunikováno...“ tvrdí Konrád Střelický a já dodávám: „Křivou čáru můžeme vygumovat, slovo pouze neopakovat.“

Abychom se dopátrali pravdy, jak to s tou kresbou vlastně je, obrátíme se přímo na tvůrce:

Je Božena žena?
– Je.
– Je muž s bublinou „Bože!“ muž?
– Je.
– Je kresba oslavou ňader?
– Je.

Po vykomunikování predikovatelného závěru bychom si mohli oddechnout, ale neoddechneme. Neboť to, že malá kresbička vyvolala tak velkou odezvu, nás samé překvapilo. Netušili jsme, že záda tvoří pozadí myšlenky, že Božena by mohla být Bohem a muž napravo trochu připomíná Kateřinu. Nic z toho nás při kreslení vůbec nenapadlo, pouze jsme se ve vší pokoře věnovali obyčejným ňadrům a nyní žasneme, podobně jako svého času pan prezident.

Ať již dopadne amnestie jakkoliv, jisté je, že malé, velké, důležité, tlusté, prezidenta, kuchařku – všechny nás jednou sežere kos! Poskakuje si po trávníku, vytahuje žížaly, brouky, včetně toho, co nás pozřelo, pokud jsme ovšem neskončili žehem. Jestliže to žehem bylo, kos sice ostrouhá, ale zase zamoříme vzduch a malé děti budou trpět bronchitidou. Člověk si nevybere.

P. S. Jako vždy jde pouze o poselství příštím generacím, neboť ty dnešní nehrají až tak důležitou roli, jak by se mohlo zdát zábavnímu průmyslu.