Co vás přivedlo do politiky?

Běžné důvody, řekl bych. Snaha něco ovlivnit ve městě, ve kterém žiju. Víra, že se něco ovlivnit dá, že apatie a únik k zahrádce – nebo v mém případě ke knihám – nejsou řešením. Důležitou úlohu sehrála i nezbytná míra frustrace nad tím, jak maloměsto, ve kterém chci vychovávat děti, pomalu ale jistě (od začátku šedesátých let, kdy přestalo být městem okresním) přichází o svůj kulturní, lidský a kariérní potenciál.

Jako básníka mne zajímalo několik témat: místní kulturní život, který skomírá vysávaný mnohem rozmanitější nabídkou blízkého hlavního města. Osud lobkovického zámku a pivovaru. Příšerné a necitlivé stavební zásahy, následky neexistence jakéhokoliv urbanistického konceptu. To vše přispívá k ospalé, zmrtvělé atmosféře, která nepřitahuje nové obyvatele, nepovzbuzuje společenský život ani nepřispívá k rozvoji turistického ruchu, přestože toho naše město může hodně nabídnout.

Změnil se nějak váš pohled na situaci v Roudnici, když teď můžete nahlédnout za oponu?

Zkušenosti jsou nepřenosné. Město, které není ani příliš malé, ani dostatečně velké, má své specifické podhoubí. Lidé se zde znají léta jako na vesnici. Jsou to dávní spolužáci, chodili spolu na hokej nebo na veslování, pracovali v Roudnických strojírnách a slévárnách nebo v Glazuře, chodili se stejnými děvčaty, na čaje a do tanečních. Generace drží spolu a hájí si svůj svět. Ale taky si hůř odpouštějí, malá schválnost se proměňuje ve zradu, člověk v zamyšlení nepozdraví a je z něj během několika dnů snob a namyšlenec. Tichá pošta funguje neomylně. Roudničanem se nestanete za pár let – ať to cítíte jakkoliv, pokud jste se přistěhoval v dospělosti, jste cizincem. Pykáte i za ostatní, třeba za své rodiče, sourozence nebo pochybné školní spojenectví. Každé malé město má svého mafiána, velkopodnikatele, celebritu, amatérského právníka, rebela, aktivistku, básníka i místního blázna.

Všimněte si, že vůbec nemluvím o politice. Mluvím o lidech. Politické strany se v takovémto obraze zdají být jen vábničky na voliče. A často spíše klamou tělem.

Změnil pohled za oponu vás?

Významně. Jsem opoziční politik a ti to mají samozřejmě snazší. Kdo někdy renovoval, ví, že boří se snadno. Nicméně mám pocit, že stále víc tu věci nejsou tím, čím se zprvu zdály být. Trvá dlouho pochopit propletenec vztahů a člověk, který má najednou rozhodovat, udělá snadno chybu. To, co mi o někom říkali, platí jen do chvíle, než potkáte někoho, kdo vám o tomtéž poví pravý opak. Naučil jsem se opatrnosti, ale nejsem si jistý, jestli je to změna, se kterou bych měl být spokojený.

Jsou i v lokální politice jevy, na které nadáváme na celostátní úrovni, jako je propojení s byznysem nebo korupce?

Tady si vystačím s jednoduchým přirovnáním. Komunální politika se má k celostátní jako okresní přebor ke Gambrinus lize. Víc se tu fauluje, sprostěji nadává. A každý je tu fotbalový odborník. Spíš bych mluvil o klientelismu než o korupci. Je těžké nedat městskou zakázku elektrikáři, se kterým chodíte do hospody. Tomu se říká podpora místních podnikatelů. Ale i tady se věci zlepšují. Velká část zastupitelů chce totéž – aby se město rozvíjelo a aby se v něm dobře žilo. Jen každý máme jinou představu, co je to rozvoj a co je to dobrý život. Problém je jako vždy v definování pojmů.

Neřekl bych – a snad se tady neprojevuje můj idealismus přespříliš – že obecní reprezentace jsou vesměs bandy vykuků, kteří chtějí pouštět městu žilou.

Princip, na kterém funguje demokracie, nenominuje do obecních zastupitelstev špičkové manažery a vizionáře. Ti nejschopnější se realizují jinde a dostanou za to dobře zaplaceno. Politika je sama o sobě z podstaty frustrující záležitost, protože nikdy nespolupracujete s těmi, se kterými byste spolupracovat chtěl. Vždy jen s těmi, které vám vybrali občané. Obecní politici jsou v dobrém slova smyslu amatéři v šíři otázek, o kterých mají rozhodovat, a nijak se neliší od svých voličů.

Co si myslíte o tzv. angažované poezii, o níž se občas diskutuje v literárních časopisech? Je to další cesta, jak něco ve společnosti změnit?

Diskusi o angažované poezii a vůbec angažovaném umění považuji za nutnou. Ke slovu se dere nová kulturní levice, která má za to, že umělec si má zvolit stranu a přiznat se k ní. Jenže jak si dnes po zkušenosti nacismu a komunismu takovou „angažovanou“ poezii představit? Má to být poezie heslovitě politická? Soucítící se slabými a vyloučenými? Burcující k revoluci za lepší zítřky? Horující za silný stát? A když se rozhodneme být angažovaní pravicově, lze si představit poezii proklamující tradiční kulturní hodnoty? Silného, svobodného jedince? Nezní to nějak blbě?

Ani já se nedomnívám, že si má básník vytvořit ulitu a v ní se oddávat artistnímu bezčasí. Věřím ale v senzitivitu a umění autora, který dokáže k sobě pustit atmosféru doby a přetavit ji v hlubší výpověď. Co jiného je poezie než umění vystihnout zkratkou to podstatné – díla, které toto umí, se nám jeví krásná. A taky věřím v nezbytnou angažovanost občanskou…

K té druhé části otázky bych jen poznamenal, že pokud bude mít báseň takovou moc, aby změnila něco v nás, změní něco i ve společnosti. V tomto si dovolím být optimista. Je to jedna z cest. Moje cesta.