Román Simona Mawera Dívka, která spadla z nebe (přeložil Lukáš Novák, Kniha Zlín 2012) začíná za druhé světové války v Anglii. Hlavní hrdinka Marian Sutrová je tam postupně zasvěcována do své nové profese agentky a stává se „dalším z těch amatérů, co je poslali do světa, kterému ani pořádně nerozumějí“. Trénuje usilovně a zvyká si na pocit, že její život bude neustálá přetvářka a hra na kočku a na myš. Přičemž nikdy nebude zcela jasné, kdo je myš a kdo kočka.

Mawer (našim čtenářům známý především díky románu Skleněný pokoj) text nestaví jako mnoho jeho kolegů na postavě superhrdinky schopné všeho, vůči všemu odolné a nadprůměrně fyzicky zdatné a inteligentní. Marian Sutrová je jistě bystrá, vzdělaná a fyzičku má také slušnou, nicméně zůstala pannou až do dvaceti a přes svou zjevnou inteligenci má v hlavě pěkný zmatek, zejména co se mužů týče. V knize ji během jejího nasazení do akce plně zaměstnávají hned dva – oba jsou to Francouzi a oba ji přitahují stejnou měrou, která se postupně, po kouscích proměňuje podle toho, jak se mění životní hodnoty samotné Marian.

Jako každý agent i Marian je plně závislá na svých kontaktech, na umění správně odhadnout lidi, jimž doručuje zprávy nebo třeba součástky do rádia. A je jen její chybou, když nepozná zradu a nevyčte z celkem výmluvných varování svůj konečný ortel.

V knize nejde jen o dokonalý popis agentské profese – o precizně naučené životopisy, převleky, masky, nezbytné a pečlivě odměřované lži a polopravdy –, ale také o pocity člověka, který je od narození rozpolcen mezi dvěma jazyky, mezi dvěma identitami. Marian svou anglickofrancouzskou bilingvnost příliš nezvládá, přestože se zdá být výhodou, je jí v situacích, kdy má být sama sebou, na obtíž. A to, že se v rozhodující chvíli přeřekne a na francouzském nádraží použije angličtinu, je poťouchlá vlastnost schválnosti, která řídí lidské osudy. Když si totiž Marian definitivně uvědomí, kam patří a kdo je muž, který stojí za to, zradí ji její zavržená, anglická identita. Zcela zavrhnout totiž nejde nikdy nic.

Na stylu Simona Mawera je strhující jakási hladká civilnost, s níž je schopen vyprávět doslova thrillerové situace a úsporně kouzlit s atmosférou. Jeho hrdinka je natolik uvěřitelná, natolik ve střehu nebo unavená, zamilovaná či chladně odtažitá, že nehrozí žádné zklamání v podobě hromadících se klišé.

Marian je mladá a nezkušená, v rozhodující chvíli přecení své síly, nicméně stojí na správné straně a svůj život položí za hodnoty, které by dnes mnozí mylně považovali za trapnou abstrakci. Její příběh není možné od první stránky odložit, protože jde o ženu, která si vybrala akci před netečností, a přestože musela mnohokrát měnit jméno, doklady a tváře, vždycky chápala, že zlo má v obou jejích jazycích jen jeden význam.