Za první republiky se Dejvice měly stát druhým centrem Prahy, sídlem technické univerzity a štábu československé armády. Takovým funkcím měla odpovídat monumentálnost hlavního prostoru této čtvrti, Vítězného náměstí. Jeho autor, architekt Antonín Engel, mu dal jasnou formu obdélníku rozšířeného o půlkruh a chtěl ho obklopit palácovými budovami v klasicistním stylu. Stavba Englova Kulaťáku se však v roce 1938 zastavila a architekti si od té doby lámou hlavu, jak torzo dokončit. Mají nové budovy kopírovat, nebo jen moderními prostředky evokovat Englův styl? Nestačilo by, kdyby novostavby pouze udržely půdorys náměstí a výšky říms a střech stanovené Englem? Anebo lze pokračovat úplně jinak?

Tuto poslední možnost, myslím, vyloučilo prohlášení Dejvic za památkovou zónu v roce 1993. Novostavby se od té chvíle musí řídit základními Englovými principy; nařizuje jim to zákon o památkové péči.

V roce 2010 proběhla soutěž na budovu PPF, jíž by mohlo znovu začít zaplňování Englova půlkruhu. Od architektů podmínky soutěže vyžadovaly respekt k charakteru památkové zóny. Kupodivu však vyhrál projekt Radana Hubičky, který u Englovy regulace Vítězného náměstí nevzal dostatečně na vědomí ani její architektonický ráz, ani její výšky, ani její jasnou geometrickou formu. Když pak tento projekt dostal v létě 2012 kulaté razítko od šéfa pražských památkářů Jana Kněžínka, překonal tak asi poslední překážku, která brání jeho uskutečnění.

Jeho měkká organická forma nepochybně uspokojí touhu řady Pražanů po architektuře ve tvaru blobu, jakou jim v roce 2007 předvedl Jan Kaplický v návrhu Národní knihovny pro Letenskou pláň. Co se však hodí pro Letnou, Englovu náměstí naopak zasadí smrtelnou ránu. Nevím, zda byla za omylem soutěžní poroty v roce 2010 a za selháním pražské památkové pé če o dva roky později síla investorových peněz. Každopádně na Vítězném náměstí bu dou tyto peníze opravdu vidět.

Ateliér Benoy: projekt mrakodrapu Šantovka Tower v Olomouci (2012)

Ateliér Benoy: projekt mrakodrapu Šantovka Tower v Olomouci (2012)

FOTO: Foto z výstavy projektu v budově Přírodovědecké fakulty Palackého univerzity, Rostislav Švácha

Siluetu Olomouce, druhé největší památkové rezervace v českých zemích, dodnes určují kupole a věže kostelů. To se však může změnit, vyroste-li přímo na hraně rezervace obytný mrakodrap Šantovka Tower. Z podnětu Národního památkového ústavu tentokrát zasáhlo ministerstvo kultury, město Olomouc na jeho nátlak vypustilo projekt mrakodrapu z připravovaného územního plánu. Proč bychom však mrakodrap nemohli postavit – říkají nám místní developeři – na základě územního plánu dosud platného?

Uskutečnění stavby, devastující staré městské panorama, tak napomůže úskok, lest. A zatím se nezdá, že by to představitelům města vadilo. Jako komická třešnička na špatně upečeném dortu vyznívají výroky autorů Šantovky Tower z londýnského ateliéru Benoy, kteří ujišťují olomouckou veřejnost, že pro město navrhli „středně velkou budovu“, pojatou prý tak, aby do prostředí Olomouce „zapadla“. Mrakodrap však ve skutečnosti do města nezapadne. Bude stejně vysoký jako kostelní věže, nebude-li ještě vyšší.

Když řeknu, že bychom neměli kazit, co nám zanechali naši předkové, tak mě mnozí budou zesměšňovat jako staromilce. A když k tomu dodám, že dílo předků kazit nesmíme, protože je chrání zákon, jak si tím asi pomůžu? Peníze dnes přece znamenají víc než zákony; peníze „diktují“, jak si kdysi posteskl autor televizní věže na Ještědu Karel Hubáček. Takové poměry však vedou k znetvořování. Dejvický i olomoucký případ to podle mého soudu jasně předvádějí.

Autor je historik a teoretik umění a architektury.