V celkem pěti oddílech zkoumá, proč se lidé nechávají tak často svést na scestí intuitivním myšlením (Kahneman ho nazývá Systémem 1), aniž by se raději spolehli na sice pomalejší, ale přesnější a analytičtější racionální úsudek (Systém 2).

Situace, z nichž autor vychází, jsou překvapivě dobře známé: Proč tak často podléháme iluzi znalectví a spoléháme se na prognózy politologů, ekonomů a finančních expertů? Proč při zakládání nových podniků trpíme přehnaným optimismem a sebedůvěrou? Proč ani ve statistice vzdělaní lidé nejsou schopni určit z několika tu nejpravděpodobnější možnost?

V případě expertů v jednotlivých odvětvích dospívá Kahneman k logickému závěru: Současné společenské a ekonomické vědy nejsou ještě dost vyspělé na to, aby si připustily, že některé jevy se dají předpovídat jen s velkými obtížemi. A hned přispívá vlastním zážitkem. Jako psycholog v izraelské armádě měl Kahneman za úkol pozorovat vojáky při cvičení mužstvo bez velitele. Tento model se začal uplatňovat už v britské armádě během druhé světové války. Podle toho, jak jsou vojáci schopní, přirozeně autoritativní a ochotní bez zášti spolupracovat s ostatními, je pak psychologové navrhují či nenavrhují na důstojnický výcvik. Takřka žádné studie, uvádí autor, ovšem nezkoumají, jak byly dané psychologické odhady přesné. Kahneman si tu práci dal. Zjistil, že procento úspěšnosti předpokladu bylo mizivé. Jen velmi malá část těch, kteří se při cvičení ukázali jako slibní, si při ostré akci skutečně vedla dobře. A naopak. Přesto Kahneman tuto metodu nerevidoval. Důvěra ve vlastní odborné znalosti byla natolik silná, že jí neotřásla ani fakta.

Při podobných pasážích se nebudete cítit dobře. V případě politických voleb, projevů ekonomické krize nebo třeba předpovědí vývoje válečných konfliktů jsou to právě experti, k nimž se s důvěrou obracíme. V médiích dostávají mnoho prostoru, a ani když jejich prognózám budoucnost nedá za pravdu, jejich vliv to nijak neumenší. Paradoxně se naopak mnohdy upevní.

Kahneman píše, že intuitivní myšlení (onen Systém 1) nám dovoluje přežít. Na všechny úkony se díky němu nemusíme plně soustředit, šetříme tak energii. Nesnáze nastávají tehdy, když se člověk rozhodne na podobné zdánlivě logické automatismy spoléhat bezvýhradně.

Představte si ženu, která v mládí studuje finančnictví a zároveň je činná ve feministickém hnutí. Co je nejpravděpodobnější: Že skončí v bance, že z ní bude radikální feministka, nebo že se z ní stane feministická bankovnice? Drtivá většina oslovených amerických vysokoškoláků označila třetí možnost. Zdálo se jim to vzhledem k charakteru ženy možné, a přitom – rozčiluje se ve své knize Kahneman – nevzali v potaz malé procento pravděpodobnosti, že je bankovní úřednice zároveň feministkou.

Autor v úvodu tvrdí, že jeho vědeckou ambicí je, aby nad některými z jeho otázek a nabízených odpovědí debatovali lidé v práci u automatu na kafe. Na konci každé kapitoly dokonce nabízí útržky takových konverzací. Tohle starostlivé gesto úspěšného vědce je vždy rekapitulací a poplácáním po rameni, že jsme všechno z jeho výkladu pochopili tak, jak jsme měli. Funguje to. Ostatně sama jsem větu Básní o nějaké nové inovaci, která má ohromné přínosy a žádné náklady – mám podezření na afektivní heuristiku jen tak ledabyle prohodila v podobné situaci – s kamarádkou ve frontě na záchodech. Myslím, že ji moc nezaujala. Vyprávěla mi pak o tom, že se sestěhovává se svým přítelem, s nímž se předtím mnohokrát rozešla. „Tentokrát je ale pravděpodobný, že to vyjde,“ povídala.