Článek
S psaním jste začal ve třinácti. Navštěvoval jste nějaké kurzy kreativního psaní, které jsou teď ve Španělsku i v Latinské Americe hodně populární?
Když jsem v Madridu studoval práva, měl jsem na filosofické fakultě kamaráda, který na jeden kurz kreativního psaní chodil a vzal mě s sebou. Byl to tristní zážitek. Seděla tam spousta lidí, jeden po druhém četli své texty a navzájem se ani neposlouchali. Podruhé už jsem tam nešel.
Sám ale teď podobné kurzy na univerzitě vedete.
Nesnažím se někoho něco učit, neříkám svým studentům, že nemají větu začínat já nevím… třeba slovesem, nebo že mají mít v každé delší větě aspoň tři adjektiva. Snažím se jim spíš sdělit, že jsou příběhy, které unesou v jedné větě třeba padesát přídavných jmen, a jsou jiné, v nichž by překáželo byť jen jedno. Vtip je rozpoznat povahu právě vašeho příběhu. A nejtěžší ze všeho je ten příběh vůbec najít.
Máte nějaká zlatá pravidla, kterými by se vaši žáci měli při hledání řídit?
Mám! Nejdřív je potřeba naučit se dívat okolo sebe a poslouchat, jakým způsobem a co lidi kolem vás říkají. Aje stejně důležité umět se dívat jako umět poslouchat. Každá kniha musí mít svůj vlastní, originální hlas a vedle toho jednoho hlavního hlasu by v ní mělo zaznívat spousta dalších z úst vedlejších postav. A ty je potřeba odposlouchat.
A pak se musíte naučit pracovní kázni. Spousta lidí si myslí, že knížka se napíše v jednom zátahu během půl roku a pak se dalších šest měsíců spisovatel opíjí v barech a nic nedělá. Jenže to je chiméra. Když člověk píše román, je to nekonečná a tvrdá dřina. Napsat kapitolu a třeba čtyřicetkrát ji po sobě přečíst a přepisovat není žádná hračka. Anikdy nesmíte být líná si tu kapitolu přečíst po čtyřicáté první.
Na celém světě jsou teď populární severské detektivky. Jedno české nakladatelství by chtělo začít vydávat detektivky hispánské. Dá se nějak vystihnout, čím se tyto dvě školy od sebe liší?
Skandinávské společnosti jsou na první pohled spořádané, příkladné a autoři tamních detektivek staví na tom, že odhalují, jak moc to není pravda. Jejich zločiny jsou většinou hodně sadistické, až šílené. Pořád se tam někdo porcuje, v temném sklepě úchylný vrah někomu něco ďábelského provádí. Čili staví se tady na kontrastu příkladné společnosti a něčeho temného pod povrchem.
Španělští vrazi tedy vraždí o něco normálněji?
Španělská společnost je na rozdíl od těch severských mnohem chaotičtější, nepředvídatelnější, flexibilnější, co se týká překračování pravidel, čili tenhle kontrast tolik nefunguje. Řekl bych, že španělské zločiny v detektivkách jsou mnohem reálnější, nejsou tak bizarní. Někdo někomu nasadil parohy a vrah se mstí, nebo s něčím kšeftujete, třeba s drogami, a někdo vám jde po krku, protože neplatíte výpalné… V našich noir románech a detektivkách se mnohem míň vraždí, nemáme zdaleka tolik sériových vrahů a kanibalů.
A proč myslíte, že ten severský detektivní mustr má dnes úspěch?
Protože je to takové ikonoklastické. Pomáhá bořit mýtus o blonďatých, krásných, spravedlivých, bohatých a úspěšných lidech. Čtenáři si můžou říct: Ha, stejně jsou to uvnitř ďáblové.
A kromě normálnosti, co ještě může hispánská detektivka nabídnout?
Humor. Naši detektivové i vrazi jsou často hodně vtipní. Na tom si autoři zakládají.
Taky když si přečtete naše současné detektivky, dozvíte se toho hodně i o nás samotných. Často v nich teď třeba vystupují za Franka nechvalně proslulí četníci, kteří dnes ale působí hlavně jako záchranáři, lidi, kteří se z postrachu změnili na pomocníky a zasahují při tragických událostech. Jeden četník mi kupříkladu vyprávěl, jak zasahoval při pokusu o sebevraždu. Ten člověk si podřezal žíly a vypadalo to, že je mrtvý. Ležel na posteli, všude plno krve. Najednou se ale zvedl a kráčel milému četníkovi v ústrety, úplná zombie. Pak se ukázalo, že měl nízký tlak a krev se mu začala nějak srážet, takže se nezabil. Takových historek najdete v našich detektivkách plno.
Lorenzo Silva
Kromě spisovatele jste se stal také známým kulturním manažerem. Pořádáte už pět let proslulý festival detektivní literatury Getafe Negro a i v době ekonomické krize je vaše akce rok od roku větší. Jak se vám to podařilo?
Festival Getafe Negro se zrodil z nadšení pár lidí. Nikdy jsme neměli moc peněz. Organizátoři, včetně mě, dělali všechno zadarmo. Každý rok je financí míň, ale snažíme se o to tvrději makat – to je asi celý recept.
Proč to vlastně děláte? Musí vám to zabírat spoustu času.
Měl jsem v životě štěstí a chci to nějak životu, respektive společnosti, oplatit. Kromě toho to dělám pro místo, kde žiju a kde jsem vyrostl. Getafe je městečko blízko Madridu. A často v něm mají lidé tendenci říkat, že to tu nestojí za nic, že se tady nic neděje. Já jsem si jednoho dne řekl, že bych měl udělat něco, aby bylo Getafe známější. A napadl mě literární festival. U nás si lidi pořád stěžují, že všechnu pozornost shrábne Madrid, a dnes sem kvůli našemu festivalu jezdí lidé právě z hlavního města. Ostatně ani vás by nenapadlo se sem jet z Prahy podívat jen tak.
V Česku je detektivní žánr dost často seriózními kritiky i čtenáři přehlížen jako něco povrchního, co se čte hlavně pro zábavu. V hispánské literatuře to tak není, noir literatura i detektivky jsou ceněné a brané vážně. Čím to je?
Před dvaceti lety to tak bylo i u nás. Detektivky četl jen určitý jasně daný okruh lidí. Nicméně pak detektivní žánr objevili respektovaní autoři, jako třeba Manuel Vázquez Montalbán, začali s ním pracovat a náhled veřejnosti se rázem úplně změnil. Dnes je to ceněný a sledovaný žánr dokonce i v kulturních rubrikách velkých deníků.