Václav Bělohradský, filosof

Film Až do města Aš Ivety Grófové vypráví příběh romské dívky z východního Slovenska, která by chtěla po maturitě dále studovat, ale ve svém sociálním kontextu nemá šanci to prosadit. Končí v Aši, nejdříve v textilce, jen těsně se mine s prostitucí a nakonec si ji odváží jakýsi ženatý Němec někam k sobě, vstříc bůhví čemu. Potvrdil jsem si, že čím více se umění vzdaluje od autistické Prahy, tím více přispívá k pochopení světa, v němž žijeme. A pak kniha Miroslava Paulíčka Nikdo se neodváží říci, že je to nudné (Slon 2012), která otevírá otázku role kánonu v postmoderní společnosti, jež je radikálně individualizovaná, a kánonu tak chybí opora ve stabilizovaných strukturovaných elitách, které se už dávno proměnily v tekuté oligarchie. Kánon čerpá svou legitimnost z rozdílu vysoké/nízké, elitní/masové, ale jak se ve věku globalizace takový rozdíl ustavuje?

Tereza Šimůnková, publicistka

Na výstavách současného umění se obvykle nahlas nesměju. Spíše usínám u nekonečných videí, ve kterých se nestane ale vůbec nic, protože kdyby ano, už to nebude art. Nebo se pokouším vstřebat třístránkové manuály ke konceptům a to, proč je k jejich pochopení potřebuju. Na výstavě StartPoint v pražském Doxu mě přivítal kus dřeva. Uprostřed dvaceticentimetrové vztyčené rozsošky se blýskala nápadně hladká, oválná plocha. Norská autorka, Camilla Skibrek, ji tam vylízala. Jejím cílem bylo dostat se skrz jen za pomoci vlastního jazyka a slin. Proto lízala pět dní v týdnu, čtyři hodiny denně, po dobu několika měsíců. Co začalo jako experiment, skončilo jako rituál. Přiznává, že pak už se do ateliéru vyloženě těšila. Tady není třeba sáhodlouhé vysvětlování. Tohle je prostě olízaný kus klacku, co si na nic nehraje. Nehledě na bonus meditace nesmyslnou prací.

Zbyněk Vlasák, šéfeditor Salonu

Mým zážitkem byly kontakty s mohutně se vzpínající řeckou kinematografií. Osvěžující byl rozhovor s režisérem Ektorasem Lygizosem, už proto v jakém kontrastu byly jeho odpovědi k plochým (a tím složitě uvěřitelným) zprávám o Řecku, které se k nám dostávají běžnějšími cestami. Zároveň jsem na karlovarském festivalu zhlédl vynikající snímek Alpy Yorgose Lanthimose, který je přesně v duchu současné řecké filmové vlny umělecky rafinovanou alegorií na dobové společenskopolitické dění. A navíc jsou Alpy krásně absurdně vtipné. Právě současné řecké filmy jsou mně blízkým protiargumentem k tomu, co o angažovanosti říká třeba spisovatel Ivan Klíma: „V novinách se vyjadřuje řada umělců ke společenským problémům. Umělec má právo se vyjadřovat jako každý jiný občan. Není však potřeba kvůli tomu napsat dílo a není to ani moc prospěšné tomu dílu.“

Z filmu Alpy (režie: Yorgos Lanthimos, 2011)...

Z filmu Alpy (režie: Yorgos Lanthimos, 2011)...

FOTO: KVIFF

Radka Denemarková, spisovatelka

Proč tak milujeme přehledné závoje, jimiž zakrýváme realitu? To vtipně vysvětluje kniha Nassima Nicholase Taleba Černá labuť (přeložil Jan Hořínek, Paseka 2012). Analyzuje fenomén nepředvídatelných událostí se zásadním dopadem na jedince i společnost: 11. září, finanční krize atd. Zjišťuje jediné: člověk selhává, protože setrvává v šablonách myšlení, důvěřuje statistikám, hledá logiku a neustálá rozumová vysvětlení. Ale život sám je barvitější a potřebuje vědomí souvislostí a přemýšlení v obecných kontextech. Máme co jíst? Máme. Jsme v teple? Jsme. Takže se zbavme úzkosti z krize, kterou nám vnucují média. Opravdová krize nastala na začátku 40. let v odříznutém Leningradu – o té pojednává druhá pro mě důležitá kniha z poslední doby Leningrad Anny Reidové (přeložil Jan Krist, Jota 2011). Všechno je jenom úhel pohledu. A sníh je krásný.

Jiří David, vizuální umělec

V roce 2012 byl pro mne mezi knihami zážitkem Simon Wiesenthal (přeložila Tereza Černá, Paseka 2012), portrét z pera Toma Segeva. Sugestivně, aniž by pochleboval, obdivuhodně a přesvědčivě charakterizuje posledních padesát let evropských dějin. V architektuře to u mě vyhrává multifunkční aula Gong v ostravských Dolních Vítkovicích podle návrhu Josefa Pleskota, který dokázal s pomocí neobvykle osvíceného investora Jana Světlíka uvést na kulturní mapu Čech, Moravy a Slezska u nás doposud nevídaný projekt, který má co do kvality evropské rozměry. A k těmto zážitkům bych přidal ještě výstavu Ostrovy odporu v pražské Národní galerii kurátorů Jany a Jiřího Ševčíkových a Edith Jeřábkové, pro pokus o riskantní vědomě subjektivní pohled na neopominutelné události posledních dvaceti pěti let na české vizuální scéně.

Klára Kolářová, publicistka

Dokument Sladký život kurev byl už kvůli svému názvu vyhledávanou položkou v programu karlovarského festivalu. Popravdě právě název tady spíš škodí. Implikuje totiž jednoduché čtení a úšklebek a ani jedno k filmu Michaela Glawoggera nepatří. Rakouský režisér natáčel v Thajsku, Bangladéši aMexiku a snažil se zachytit specifickou podobu prostituce jako odrazu kultury a životního stylu jednotlivých míst. A dostal se dost blízko. Prostitutky nejsou takové, jak od nich člověk čeká – nejsou svaté, moudré, mateřské, pitomé ani zneužívané. Dělají, co musejí. Někdy je klient slušný, čistý, voní a nenechá jim na těle modřiny, někdy naopak. Glawogger je dostatečně rozumný, aby se vyvaroval odsouzení i adorací. Zobrazuje jednu sortu lidstva, která si v různých částech světa jede po svých podobně vyježděných kolejích. Stejně tak dobře to mohli být zedníci nebo farářky (a doufám, že příště budou).

Jiří Přibáň, právník a sociolog

Kulturním zážitkem roku pro mě byla četba románu Roberta Bolaña 2666 (přeložila Anežka Charvátová, Argo 2012). Jakmile jsem si ho přinesl a otevřel, text mě svou silou zcela pohltil, takže jsem místo plánovaných letních výletů po Českém ráji putoval mexickou pouští, trpěl pod tíhou popisovaného násilí a současně se radoval z toho tajemného spojenectví mezi autorem, textem a jeho čtenářem. Jestliže by se někde na světě mohli setkat Jorge Luis Borges a Umberto Eco s Charlesem Bukowskim nebo Williamem S. Burroughsem, tak jedině v ulicích Bolanovy Santa Teresy.

Roberto Bolaño se světového úspěchu svých románů už nedočkal.

Roberto Bolaño

FOTO: nakladatelství Argo

Karel Veselý, hudební publicista

Koncerty navštěvuji poměrně zřídka, ale intenzivní hluková míchačka na prosincovém koncertě legendárních amerických Swans v pražském Paláci Akropolis mě vyloženě uchvátila. Jinak jsou moje největší kulturní zážitky roku vázané především na poslech desek (Frank Ocean, Laurel Halo, Kendrick Lamar, Květy), sledování filmů (Holy Motors režiséra Leose Caraxe, Turínský kůň Bély Tarra) a čtení japonských komiksů (Innio Asano: Oyasumi Punpun, Takehiko Inoue: Real). A nesmím zapomenout ani na výstavu Yayoi Kusama v londýnské Tate Modern.

Swans vede Michael Giara

Michael Giara ze Swans

FOTO: Aleš Honus, Právo

Zdenko Pavelka, editor a nakladatel

Pro mě je zážitkem roku četba románu Roberta Bolaña 2666 (Argo 2012) v překladu Anežky Charvátové. Po Divokých detektivech a Nacistické literatuře v Americe jsem si nedovedl představit, že mě může tenhle psaní oddaný Chilan s příznačným osudem proroka moderní literatury překvapit. Ale jeho smysl pro humor a rafinovanost, jeho fantazie a básnivost byly snad bez hranic. Nespoutané mnohovrstevné příběhy plné energie a imaginace se tu prolínají jako podmořské proudy. Jestliže 20. století z mého pohledu odpálili Joyce a Hašek, Bolano je šamanem světa před námi.

Jakub Šofar, literární publicista

Československo patřilo na konci 60. let k velmocem experimentální literatury. Dnes je to pro odbornou i čtenářskou veřejnost zcela okrajová záležitost, jako by s ní bylo automaticky spojováno ono cimrmanovské, že experimentátoři jsou jen mistry slepých uliček. Je to ale naopak: „Když něco v poezii objevíš, musíš hned od toho odejít, aby ses neopakoval,“ říká Josef Hiršal. Ajedním z těch, kteří tehdy nestihli „vydat počet“, byl Josef Honys, autor asambláží, seriáží, básní-obrazů. Výbor z jeho pozůstalosti, Nesmelián aneb Do experimentálních textů vstup nesmělý, vydalo v nádherné podobě a úpravě nakladatelství Dybbuk.

Markéta Pilátová, spisovatelka

Mám slabost pro komplikované, lehce fantasmagorické příběhy. Mým kulturním zážitkem roku je tedy logicky film Atlas mraků režisérů Toma Tykwera, Lany WachowskéAndyho Wachowského. Tak zašmodrchaný, bláznivě pospojovaný příběh vystlaný dalšími vrstvami podpříběhů u mě převálcoval nejrůznější knihy, odstrčil koncerty a už delší dobu uzurpuje a převrací vzhůru nohama mou představu, co ještě se dá navrstvit a zamotat a přitom po cestě nepoztrácet základní poselství. Tedy nebuďte otroci, ovce, ovčani, buďte ti, kteří bezpráví na sobě ani na jiných nechtějí trpět, protože odvaha se napříč stoletími, vesmíry a epochami sčítá a nikam neztrácí.

Tom Hanks ve filmu Atlas mraků

Tom Hanks (vpravo) ve filmu Atlas mraků

FOTO: EEAP

Alena Zemančíková, publicistka

Odpad, město, smrt Rainera Wernera Fassbinderapražské Komedie, resp. jeho představení na plzeňském festivalu Divadlo 2012, protože poslední reprízy v Praze byly postiženy hysterií z konce působení divadla v dosavadní podobě a neadekvátními diváckými reakcemi, které inscenaci poškozovaly. V Plzni to bylo perfektní v každém ohledu, pekelně aktuální, rafinované a přitom srozumitelné sdělení o tom, co s lidskými vztahy dělají peníze a cynismus maskovaný za morální kýč. Využití akrobacie na šálách v podání Gabriely Míčové vneslo do inscenace poezii a krásu, kontrastující s odpudivými situacemi, a režie Dušana Pařízka udržela celek pevně sevřený. Člověk odcházel otřesen.

Miroslav Petříček, filosof

Událost roku? Potvrzení neodmyslitelné přítomnosti Věry Linhartové v českém písemnictví. Její překlad lyrického komentáře ke klasické Lotosové sútře – Listí slov, květ Zákona (Maxima 2012), jehož autorem je Mnich Jien, jedinečným způsobem ukazuje, že kultura je to, co směřuje napříč kulturami. Z Meziprůzkumu nejblíž uplynulého, první knihy Věry Linhartové ze šedesátých let, vznikla Přestořeč, kterou publikovala o dva roky později, i Soustředné kruhy (Torst 2010), jejichž střed se stále přesouvá k obvodu, aniž přestává být středem. Věra Linhartová je stále tímto pohyblivým, neviditelně přítomným středem na okraji literatury, který je současně i mostem.

Štěpán Kučera, redaktor Salonu

Vyšly dvě skvělé sbírky hudební poezie: album Boba Dylana Tempest a album Karla Plíhala Vzduchoprázdniny. Obě desky si to přirozeně a zaslouženě namířily přímo do písničkářského kánonu a o obou deskách jsem už v Salonu psal; proto vytáhnu divokou kartu a zmíním svůj letošní objev, americké písničkářky Kate MicucciRiki Lindhome, které si dohromady říkají Garfunkel & Oates podle dvou slavných hráčů na druhé housle, odstrkovaných poloviček dvojic Simon & Garfunkel a Hall & Oates. Garfunkel & Oates jsou přisprostle, pohotově a nakažlivě vtipné a letos vydaly (na vlastní značce No One Buys Records) album neslušných písní Slippery When Moist.

Bob Dylan hraje v Madison Square Garden v New Yorku roku 1971 v rámci benefičního koncertu pro východní pákistánské civilní válečné uprchlíky.

Bob Dylan v Madison Square Garden v roce 1971

FOTO: Profimedia.cz

Michal Šanda, spisovatel

Na podzim přišel Český Rozhlas 3 Vltava s fungl novým projektem minutových her. Samozřejmě nelze očekávat, že se do minuty nahustí existenciální drama se srdceryvnou zápletkou a následnou katarzí, to není v silách žádného dramatika. Ale proč by kultura nemohla být občas hravá a dryáčnická? Z oblasti divadla patří můj hlas Mikuláškově inscenaci Nenápadný půvab buržoazie v brněnské Redutě. Výtvarné umění: jednoznačně Krištof KinteraVýsledky analýzy v Galerii hlavního města Prahy. V české muzice by se našlo povícero znamenitých projektů, mě ale doslova uhranulo album Boba Dylana Tempest. O filmech se u nás píše víc, než si zasluhují, takže pouze třemi slovy: Láska v hrobě. No a literaturu jsem zdostatek propral v průběhu roku ve škopíčku svých nerecenzí.

Video

Upoutávka na film Láska v hrobě (v kinech od 29.11.2012)

Marek Toman, spisovatel

Pro mě byl zážitkem dvacátý ročník festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Kvůli okamžiku, kdy jsem si v opravené synagoze pod květinovými ornamenty uvědomil, kolik se toho pro čtvrť za poslední roky udělalo. A také kvůli programu, jeho souznění s místními obyvateli, podílu dobrovolníků, intimnímu rozměru festivalu a krásnému prostředí. Poflakování se mezi scénami, noční výšlapy k hradu a dopolední plácání se na koupališti měly své kouzlo. A mix kapel, divadel, čtení a performancí je osvěžující a může být přitažlivý pro alternativce i pro rodiny. Festival organizovaný Unijazzem jsem roky neměl šanci navštívit. Pamatuju se ale, jak jsem o něm v roce 1992 někde četl a už tehdy jsem měl dojem, že je to příjemná akce. Letos se to s malým zpožděním potvrdilo.

Štefan Švec, kritik, publicista

Kdybych psal za sebe, dal bych sem Chrám plný květů (DharmaGaia 2011) Antonína Límana, výbor z japonských haiku za poslední tři století. Tak krásně vypravená knížka se často nepotká a čtení každého z těch třířádkových kousků je zážitek na dlouhé snění. Mám ale pocit, že v téhle anketě by neměl chybět hlas nejmladších ročníků uměleckých kritiků. Za čtyřleté děti ve svém okolí bych tedy rád vyzdvihl alternativní, nezávisle rap-rockovou hudební kompilaci 3B Bongo Bombarďák a vedle ní divadelníka Jakuba Folvarčného, který na letošních Vyšehrátkách nejlíp dokázal, že hraní pro děti nemusí být podřadné naivní plácání. Jeho jméno doporučuju držet v paměti. Takže: Bombarďák, Folvarčný, jo a samozřejmě bagr na vysílačku.