Ve svém komentáři jste napsala, že čínská literatura nabízí zajímavější témata než ta, která my, západní čtenáři, chceme číst. Jaká to jsou?

Zdá se mi, že čínská vláda je u nás většinou vnímána jako zlá a agresivní obluda, která chce sežrat zbytek světa a zároveň drží své občany pod pokličkou, zatímco oni nemají na práci nic jiného než toužit po svobodě a demokracii a statečně bojovat proti režimu. Já mám ale pocit, že většina obyčejných Číňanů se zabývá hlavně tím, jak uživit sebe a rodinu, a problémy spojenými se vztahy, zdravím nebo stárnutím. To vše v podmínkách současné Číny, která posledních třicet let prochází obrovskou transformací politickou, ekonomickou i sociální. A mnozí čínští spisovatelé se vlivem těchto změn na životy lidí zabývají. Příkladem může být čerstvý nobelista Mo Yan, který píše o sociálních nepokojích, korupci a rozežranosti vládních úředníků a kritizuje i politiku jednoho dítěte. Velice si taky vážím autora, který publikuje na internetu pod pseudonymem Murong Xuecun a zcela otevřeně kritizuje vládní úředníky za zkorumpovanost a morální úpadek, cenzuru, prohlubování sociálních nerovností. Nebo Yu Hua, který napsal vynikající groteskní román Bratři o nástupu kapitalismu a o chaosu, který s tím souvisí.

Čínští spisovatelé mluví o rozežranosti vládních úředníků. Jak ale korupci vnímají obyčejní Číňané?

Drobnou korupci neberou Číňané jako nic špatného. Udržování dobrých vztahů s různými vlivnými osobami prostřednictvím darů, menších úplatků a úsluh je pro ně normální: každý se přece musí umět postarat o sebe a své blízké! Jenže dnes už i samotná čínská vláda uznává, že korupce vysokých úředníků narostla do obřích rozměrů a podlamuje autoritu komunistické strany. A začíná s ní bojovat. Tresty za odhalenou korupci jsou v Číně tvrdé a nevyhnou se jim ani vlivní političtí činitelé. Také bylo i oficiálním státním médiím povoleno zcela otevřeně informovat o všech korupčních skandálech. Tak se na veřejnost mimo jiné dostala informace, že mezi lety 1995 a 2008 se ze země vytratily rodiny 18 tisíc vládních úředníků, kteří si na své zahraniční účty zároveň převedli přes 120 miliard dolarů.

Zmínila jste Mo Yana, který byl po obdržení Nobelovy ceny označován za „prorežimního“ spisovatele, ačkoli už z vaší první odpovědi plyne, že skutečnost je zřejmě složitější. Jak byste popsala vztah politiky a literatury v současné Číně?

Hned po udělení Nobelovy ceny za literaturu Mo Yanovi se vytvořily dva tábory, které diskutují ani ne tak o kvalitě jeho díla, jako o tom, do jaké míry by se měl při udělování literárních cen zohledňovat politický postoj. Mně se zdá, že Číňané považují spisovatele obecně za jakousi morální autoritu, která by měla kromě šíření kladných hodnot na papíře jít ostatním vzorem. Takže bez ohledu na to, jak dobrý spisovatel Mo Yan je, čínští disidenti mu nehodlají odpustit jeho angažovanost v provládním Svazu spisovatelů a účast na nedávném kaligrafickém tributu Maovi. Mají jednoduše pocit, že literaturu a politický postoj nelze oddělovat. Na druhou stranu Mo Yan je ve svých románech a povídkách ostrým sociálním kritikem, a některá jeho díla byla dokonce zakázána.

Takhle je na tom ale řada čínských spisovatelů – pohybují se v jakési šedé zóně, ve svých dílech kritizují korupci a další nekalé praktiky současné vlády, občas je nějaká jejich kniha stažena z prodeje, občas jsou řádně zcenzurováni a občas jim to tak nějak projde.

Žila jste v Číně i Tibetu. Jak se po této zkušenosti díváte na čínsko-tibetské vztahy?

Z médií o Tibetu slyšíme pouze tehdy, když tam probíhají protičínské nepokoje a upalují se mniši. To ale samozřejmě není každodenní realita. Na druhou stranu důsledky čínské rozvojové politiky v Tibetu jsou přítomné na každém kroku – ano, stavějí se nové silnice, železnice, továrny, školy, těží se tu nerostné suroviny, ale povětšinou se výdobytkům moderní doby těší jen zde žijící Číňané.

Vztahy mezi Číňany a Tibeťany na běžné mezilidské úrovni jsem poznala celkem do hloubky a v žádném případě nejsou dobré. K vyloženě negativnímu a pohrdavému postoji Číňanů k „primitivním, nevzdělaným, špinavým a líným“ etnikům se jen v posledních letech přidal pod vlivem vládní propagandy obdiv k jejich exotickým kulturám. Přátelský vztah mezi Číňanem a Tibeťanem je vzácností. Číňané zde podnikají, pracují v bankách, školách, nemocnicích, v armádě nebo jako policisté. Tibeťané jsou buď pastevci, buddhističtí mniši, pracovníci v nekvalifikovaných profesích nebo zcela bez zaměstnání. Číňané žijí ve městech, Tibeťané spíše ve vesnicích či osadách. Poznala jsem ale také řadu mladých Tibeťanů, kteří se od svého tibetského původu distancují, odcházejí studovat a pracovat do velkých měst, odmítají mluvit tibetsky a přijímají čínská jména. Naštěstí někteří z těch, kteří získají vzdělání, se sem vracejí a chtějí Tibetu různými způsoby pomáhat.

Jakým způsobem by se v čínsko-tibetském konfliktu měla angažovat Česká republika? Myslíte si, že „dalajlamismus“ nám škodí?

Vyvěšování tibetských vlajek, různé protestní akce před čínským velvyslanectvím nebo občasné dalajlamistické výkřiky politiků jsou neškodné, jejich dopad je mizivý. Co na tom, že se na chvíli zakáže vývoz nebo dovoz nějakých aut, piva či textilií, nebo že nějaký politik odmítne potřást pravicí nějakému jinému?

Daleko konstruktivnější než taková gesta mi připadá oboustranná komunikace. A klidně na té nejnižší úrovni. Proto vůbec nemám ráda lidskoprávní kampaně ve stylu „nejezděte do Barmy, na Kubu, do Číny, podporujete tím tamní režim“. Naopak bych vyhlásila kampaň: jezděme tam co nejvíc, diskutujme s lidmi, nabízejme naši kulturní zkušenost, naše hodnoty a názory na všechno možné, včetně čínsko-tibetského konfliktu, a zároveň se snažme pochopit ty jejich. Byla bych pro, aby naše vláda maximálně podpořila studijní výměny na úrovni vysokých škol. Věřím, že má-li v Číně dojít k jakékoli pozitivní politické změně, nejlepší bude změna zevnitř. A takto jí lze napomoci.