Co se týkalo člověka a společnosti, bylo ve středověku vyjadřováno jazykem teologie. Proto není divu, že mnohé z toho, co Maimonides vyžadoval od vyvolených proroků, platí v dnešním sekulárním kontextu i pro čelné světské zvolené politické představitele.

Maimonides píše, že chce-li bůh, každý se může stát prorokem. V talmudistickém, a dokonce v hegelovském duchu však současně tvrdí, že tomu tak není. Nedokonalý člověk, prosťáček, je na tom, podle něj, jako osel nebo žába. Prorokem se stát nemůže. Kdyby byl (bohem) vyvolen nemohoucí člověk, který by nebyl schopen plnit roli proroka, byla by tím omezována moc toho, kdo ho vyvolil, což je protimluv a je to vyloučeno. Sekulárně vzato, každý Čech může být zvolen senátorem. Avšak kdyby se dostali „z vůle lidu“ k moci jedinci, kteří k tomu nemají nezbytné předpoklady, tak by to nebylo v „zájmu lidu“ ani „pro lid“. Ten lid by to naopak dříve nebo později odskákal. Také by to byl protimluv a mělo by to být vyloučeno.

Podle Maimonida si nikdo nemůže večer lehnout jako ne-prorok a probudit se jako vyvolený (a dokonce snad ani z boží vůle ne), nemá-li k tomu příslušnou kvalifikaci a neprošel-li odpovídající průpravou. Vyvolený prorok musí předem splňovat, řečeno současným jazykem, určité intelektuální, osobnostní, kvalifikační a mravní předpoklady.

Patří k nim vynikající schopnost myšlení spojená s rozsáhlými vědomostmi, pevnost charakteru a kreativní imaginace. Zatímco ty první dvě společně s etickým chováním a duchovností se dají zdokonalit cvikem, ta poslední je podle něj vrozená a je-li nedostatečná, nelze ji zlepšit. Imaginace je hlavním předpokladem „osvícení“, což je jakýsi kreativní vhled do věcí. Skrze něj se uplatňuje „boží“ vliv na vyvoleného proroka, který pak činí své prorocké dílo. Sekulárně vzato, imaginace je předpokladem i jiných typů kreativního myšlení, skrze něž by se „vůle lidu“ měla transformovat v reálné skutky, které budou v „zájmu lidu“ a „pro lid“. Kromě toho všeho musí být prorok ctnostný, plně soustředěný na svou činnost, musí se neustále zdokonalovat a potlačovat v sobě touhu po materiálních statcích a tělesných požitcích.

Co bylo uvedeno, jsou z různých hledisek maximy. Dalo by se však těžko zdůvodnit, proč by neměly v současné době i u zvolených platit obdobné kvality, alespoň jako cílové, k nimž je žádoucí se přibližovat.

Tomáš Radil je vědeckým pracovníkem AV ČR zabývajícím se výkumem mozku a profesorem psychologie.

Tomáš Radil je vědeckým pracovníkem AV ČR zabývajícím se výkumem mozku a profesorem psychologie.

FOTO: archív, Právo

Přenesme se z minulosti do přítomnosti a zastavme se u probíhajících voleb do Senátu. Kandidáti jsou občanům, kteří je většinou neznají, skoro vždy navrhováni politickými stranami. Jsou to tedy strany, kdo za ně odpovídá. Podstatné je, zda se stranám podaří poznat každého kandidáta důkladně, předem a ze všech stran a nejen z té ozdobené lesklým peřím. To je složité a riskantní a všechny rozměry mnohodimenzionálního vážení jsou obtížně hodnotitelné, až na rozměr jeden. Jestli se někdo nabízí sám, je to podezřelé. Dobří kandidáti, kteří to myslí vážně a poctivě, v nichž by našel i Maimonides aspoň trochu zalíbení, se musí obtížně přemlouvat, aby vzali takovou řeholi na sebe.

Občané se seznámí s tvářemi kandidátů skoro vždy až na obřích retušovaných fotografiích, které jakoby spolu s literárním klasikem říkali: Vy mě neznáte, ale vy mě ještě poznáte! Občanům nezbývá než doufat, že to nebude z té horší stránky, ale ta naděje je často klamná. Jakmile se diva či manekýn ocitnou na plakátě, už se nedá moc dělat, což platí především v případě, že ten billboard vyvěsila strana, jejíž je volič přívržencem. Ti vylepení a retušovaní se většinou líbí všem, až na ty, kdo je znají.

Jistá lehkomyslnost při výběru kandidátů může být způsobena tím, že politické strany vlastně požadují od kandidátů v podstatě jen tři věci: Zaprvé, aby předvedli svou retušovanou, případně přemalovanou image tak, aby byli zvoleni. Zadruhé, aby poté hlasovali tak, jak to strana, která je dostala do funkce, požaduje. Zatřetí, aby byli loajální ke své straně, tj. aby se nedali koupit konkurencí a spokojili se s tím, co jim poskytuje vlastní stáj. Bohužel ideová stránka věcí, tj. proč, v zájmu jakých smysluplných cílů mají dělat to, co dělat budou, zůstává obvykle nevyslovena a záhadná. Oni samozřejmě udělají také mnoho užitečné práce, někdy ale zůstává nejasné pro koho. Každopádně Maimonides by asi s tím vším moc spokojený nebyl.