Helena, původním povoláním dětská psycholožka a teď spisovatelka na volné noze, je ochrnutá a neschopná souvisle myslet a mluvit kvůli mozkové příhodě. Vlebce má protitankové zátarasy, tedy kovové svorky, a tři týdny stráví na jednotce intenzivní péče. Už na tomto místě, kde bojuje o holý život, začíná dlouhý proces rozpomínání, budování vlastní identity od nuly, z pohybů a poznámek trhaných stínů lidí kolem ní. Celý proces myšlení je teď něco nového, doprovázeného strachem. Něco, co se nejdřív musí učit, ale ne jako malé dítě, spíš jako rybář, který se pokouší odhadnout, jak na háček připevnit tu správnou návnadu, aby se myšlení vůbec uráčilo připlavat. Myšlení musí být jako tichý pohyb kupředu podél dlouhého záchytného lana, aby člověk bezpečně prošel divočinou vnímání. Tím, že se na lano tu a tam podívá, chrání se před příliš mnoha dojmy. Myšlení se potom tak snadno nepřekroutí. Kde má ona svoje záchytné lano? Nevidí ho.

Procesy uzdravování duše nevyhnutelně provází také postupné uzdravování těla, nejrůznější nepříjemné rehabilitace, ponižující motorická cvičení, invalidní vozík, chodítko pro seniory a samozřejmě neustálá totální závislost na okolí, zejména na manželovi. Stáhne jí kalhotky a usadí ji na prkénko, otočí se, jde k oknu. Ty zvuky jsou pro ni utrpením, stříká do záchodové mísy, nedokáže to zadržet ani ho požádat, aby šel ven, takhle uboze si před ním ještě nepřipadala, ale už je to pryč a on se vrací, aby jí znovu natáhl kalhotky. Ještě nikdy jsme spolu nesrali, napadá ji.

Už na jednotce intenzivní péče se ale z porouchané paměti začínají vynořovat chuchvalce vzpomínek. Helena chtěla od svého láskyplného a milujícího muže odejít. Dokonce vidí seznam věcí, které si chtěla při odchodu vzít s sebou. Jenže si není jistá, jestli tohle všechno jsou vzpomínky, nebo potrhlé, zlomyslné sny a halucinace.

Proces zotavování po mozkové příhodě, ztráta vědomí a řeči by ale na strhující románový příběh zdaleka nestačily. Dokonce ani složité skládání identity ne. To, co dělá z knihy Kathrin Schmidtové velmi intenzivní dílo, které má schopnost rezonovat, je kaleidoskopické přeskládávání a rekonstruování vlastní minulosti. Všechna vlákna pavučiny omotané kolem zápletky nakonec elegantně vyústí do spouštěče její nemoci, do onoho okamžiku zkratu.

Dlouhý počet stran se zdá, že půjde o běžnou rekonstrukci tuctového manželství dvou lehce potrhlých intelektuálů, z nichž jeden byl nevěrný, ale už je to dávno a oba manželé se potýkají s běžným okoráním intimity. To vše okořeněné reminiscencemi z východoněmeckého komunismu a touhy po chuti mléčné čokolády Rudá hvězda.

Kathrin Schmidt

Spisovatelka Kathrin Schmidtová

FOTO: ČTK

Příběh se však změní na nezapomenutelný, když do nemocničního pokoje vstoupí záhadná žena-muž jménem Viola. Není to však almodóvarovská žena-muž vamp. Je to spíš bytost, která se na půli cesty za svým ženstvím bezradně zastavila a není schopná prožívat ho v nedokonalém těle, jemuž ani zásadní operace nepomohla získat skutečně ženské rysy. I ona, stejně jako teď Helena, hledala svou vlastní identitu a kladla si otázku: Teď když já jsem já – jsem já já?

V Helenině dosud běžném lovení vzpomínek z rodinných a pracovních stínů se najednou objevuje štika. Velká ryba s rozložitými Violinými zády se mrská na vlasci a velmi rychle ho přetrhne a uplave znova do zapomnění, kam se za ní Helena musí vydat do opravdu temných a chladných vod.

Někomu by se mohla tato zápletka zdát až příliš výstřední, přitažená za vlasy, ale takové neuvěřitelné příběhy se samozřejmě dějí, a pokud se tvůrci podaří je zasadit do stejně neuvěřitelného rámce, jakým boj o život v nemocnici bezesporu je, dochází ke zvláštnímu druhu katarze. Helenu to celé sice stojí další epileptický záchvat, nicméně možná právě tenhle příběh, jež zamlčovala i sama před sebou, ji dovede na cestu k uzdravení těla i duše. Radost v bolesti. Bolest v radosti. Může doufat, že ty dvě věci od sebe jednou zase oddělí.