Ve vašich prózách si hrdinové kladou základní existenciální otázky a jako odpověď volí radikální životní změnu. Přesto vaše romány nevyznívají pesimisticky, jak byli čtenáři norských autorů zvyklí.

Já nemám žádné filosofické vzdělání, a pokud nějaké existenciální otázky kladu, je to instinktivní. Jsme tu, nikdo z nás o to nikoho nepožádal, tak co teď tady? To je moje základní teze. Ale je pravda, že generace skandinávských literátů přede mnou psala temněji a pesimističtěji. Na tíhu norské literární tradice jsem myslel především u svého románu Naivní. Super., jde o příběh mladého člověka, kterého problémy dohnaly až do bodu, kdy se jako řešení nabízí, pro naši literaturu typická, sebevražda. Nakonec jsem to ale sám se sebou nevydržel a zvolil jiný konec.

Prožil jste vy sám podobný životní restart jako vaše postavy?

Třeba jsem se jednou vrátil z gymnázia domů a sdělil rodičům, že nechci ztrácet čas tím, že budu dál chodit do školy. Oni to pochopitelně moc nechápali ani nepodporovali, ale prosadil jsem si svou. Střední školu jsem dodělal později.

Myslíte si, že nás takové radikální změny mohou zbavit životní úzkosti? Měli bychom se všichni jako Doppler, titulní postava vašeho nejznámějšího románu, odstěhovat do lesa?

To je asi nereálné, ale aspoň částečný návrat k přírodě vřele doporučuji. Sám k ní před onou úzkostí utíkám čím dál častěji. Civilizace a města se hodně rychle mění amě uklidňuje, že když jdu do lesa, vypadá víceméně pořád stejně. A minimálně mi připadá důležité, abychom všichni měli základní povědomí o tom, odkud pochází suroviny, z nichž je vyrobené naše jídlo, abychom věděli, jak fungují přírodní cykly a příroda jako taková.

V současné norské literatuře se občas vynoří jedno historické trauma, na které jsem narazila i ve zmiňovaném Dopplerovi.

Trauma dětí, které se narodily po válce a jejichž otcové byli kolaboranti či němečtí nacisti. Měly pak logicky hodně složité dětství. Musely v sobě svou bolest dusit, o těchto věcech se zkrátka nemluvilo. Tahle generace dospěla, zestárla a teď už pomalu začíná vymírat a jejich bolest je pořád taková divně promlčená. V souvislosti s nacismem jako takovým mě zajímají právě rány, o kterých se nemluvilo a které nejsou moc dobře zahojené.

V knize Fakta o Finsku si zase děláte drsnou legraci z neonacistů.

Jsou strašně směšní, není těžké se do nich strefovat. Horší je, že dnes zjišťujeme, že spousta Norů se s nimi názorově shodne, jenom to nevědí, nebo si to nechtějí přiznat, což je ještě horší.

V norských novinách se neustále probírá případ extremisty Anderse Breivika. Reagují na to i tamní spisovatelé?

Ano, pořád a všude. Dokonce už vznikla antologie esejů na toto téma. Taky se ale dost často vynořuje otázka, jestli má smysl o Breivikovi vůbec něco psát. Publikovat o jeho činu knihu, nebo dokonce nějaké krimi? Je to vůbec možné, když to bylo tak strašné? Breivik Norsko zásadně změnil. Na druhou stranu natolik groteskní a šílená osoba s tak extremistickými názory si nezaslouží, aby ji někdo bral skutečně vážně. Já osobně programově odmítám brát ho vážně.

Zmiňujete detektivky, svět se před několika lety zamiloval do fenoménu skandinávského kriminálního románu. Ta vášeň pořád ještě čtenáře alespoň v Česku drží, máte pro tento boom severské detektivky nějaké vysvětlení?

Jeden ze společných rysů skandinávských společností je, že jsou velmi organizované a spořádané. Když se podíváte na statistiky, tak zjistíte, že počet vražd v těchto zemích je mnohem menší než ve zbytku Evropy. Tenhle idylický obraz samozřejmě narušil hrůzný Breivikův čin, nicméně myslím, že autoři dnes tak oblíbené severské detektivky mají pořád potřebu trochu zakalit tu čistou vodu našeho akvária, proto si pohrávají s groteskními motivy, sadistickými vraždami a podobně. A samozřejmě, když začne něco na globálním knižním trhu dobře fungovat, tak proč se k tomu nepřipojit.

Vás nelákalo připojit se?

Nemám rád detektivky. Což neříkám jako snob, který nad tímhle žánrem ohrnuje nos, ale prostě mě to nebaví číst. Párkrát jsem se vážně snažil a dostal jsem se vždycky na patnáctou stranu a začalo mě to nudit.

Skandinávci jsou ale ve světě literatury známi nejen detektivkami, ale i dětskými knížkami. Vy sám je píšete také. V románech pro dospělé se národní literární tradici vzpěčujete, co v dětských knihách?

Vyrůstal jsem v sedmdesátých letech. To byly dětské knížky šíleně nudné, vycházely spíš takové sociální příručky, naučné příběhy o tom, jak v rodině umírá dědeček a jak se v takovém případě chovat. Chyběla jim fantazie, poezie, originalita. Převládal sucharský tón. Takže na tuhle tradici navazovat nechci. Spíš se snažím si zachovat pro seveřany tradiční postoj k dětem. Bereme je ne úplně jako děti, ale spíš jako malé dospělé. Používáme ironii, černý humor a mluvíme s nimi třeba i o smrti.

Napsal jste víc než patnáct knih, taky scénáře a divadelní hry. To značí jistou pilnost, vlastnost, která ale třeba v Dopplerovi není moc opěvovaná. Jste tedy pilný?

Příliš pilný. Řekl bych, že je to spíš negativní vlastnost. Hlavně když člověk přestává dělat věci z čiré radosti a začíná je dělat proto, aby si ostatní říkali, jak je pilný a šikovný. To pak sami sebe uzavíráte do podivné bubliny.

A stalo se vám někdy, že jste si uvědomil, že se snažíte být pilný jen kvůli ostatním?

Ano, bylo to v době, kdy jsem studoval na gymnáziu. Proto jsem z něho taky odešel.