V současnosti jsou Turci opět pyšní na svou minulost, na Osmanskou říši. Jak byl váš román Dobyvatel, který se do ní vrací, přijímán v době, kdy vznikl, a jak je přijímán dnes? Je v tom nějaký posun?

Ten rozdíl tu samozřejmě je. V Turecku vyšel Dobyvatel v roce 1995 a byl tehdy jedním z prvních literárních děl pojednávajících o Osmanské říši a o dobytí Konstantinopole Turky. Ale je to román postmoderní, tedy ne historický v tom vlastním slova smyslu.

Máte pravdu, že jsme v nedávné době v Turecku zaznamenali velký vzestup nacionalismu a určité nostalgie po Osmanské říši. Dokonce tomu sami říkáme osmománie. Současná vláda pod vedením pana Erdogana ze strany AKP se netají konzervativními hodnotami a snahou tyto hodnoty ve společnosti obnovit, takže dobytí Istanbulu je v současné době oslavováno s obrovskou pompou.

Před pár týdny byl v Turecku uveden historický film, který obhajuje ideologii dobývání a veškeré nacionalistické a náboženské myšlenky s tím spjaté. Jeho natočení stálo spoustu peněz a vidělo jej už pět miliónů diváků. To v mém románu v žádném případě nenajdete, já naopak navracení se k minulosti dost radikálně kritizuji. Paradoxní je, že když se zmíněný snímek objevil v kinech, má kniha zažila své znovuzrození a lidé se o ni začali opět zajímat.

Říkáte, že Dobyvatel byl jednou z prvních knih tematizujících Osmanskou říši. Musel jste se při psaní vyrovnávat s Pamukovou Bílou pevností, která byla prvním postmoderním historickým románem v turecké literatuře a o Osmanské říši pojednávala také?

Bílá pevnost vyšla několik let před Dobyvatelem. Záměrně zdůrazňuji, že to bylo opravdu jen pár let (bylo to v roce 1985 – pozn. red.). Struktura Pamukova románu je úplně jiná, je to román lineární, chronologický. Já v Dobyvateli používám tzv. strukturu dvou os, z nichž jedna je historická, odehrává se v 15. století a jejím hlavním představitelem je Mehmed II. Dobyvatel, zatímco druhou tvoří osoba samotného spisovatele. Tyto dvě osy se někdy prolínají, a tím vytvářejí strukturu, kterou bychom mohli nazvat postmoderní. Jak jsem říkal, z mého pohledu to není historický román.

Jak je vaše tvorba v Turecku přijímána? Víme, že vaše knihy následují soudní žaloby, proto by mě zajímalo, zda „obyčejní“ čtenáři vaše knihy mají rádi, nebo se přiklánějí na stranu prokurátorů.

Turecko v nedávné historii zažilo tři vojenské převraty. Po nich vždy následovala období represe a cenzury. Můj první román Dlouhé léto v Istanbulu získal v roce 1976 cenu Národní turecké literární akademie, předával mi ji sám tehdejší turecký prezident pan Korutürk. A když čtyři roky nato došlo ke státnímu převratu, chtěli mi vojenští pučisté cenu zabavit, protože jsem prý tímto románem pohanil národní bezpečnostní složky. Ta kniha měla ale obrovský ohlas u tehdejší levicově orientované mládeže, protože výrazně odsuzuje veškeré represe.

Další román, který vyvolal velký rozruch, byly Alláhovy dcery – tentokrát mě nařkli, že jsem pohanil náboženské hodnoty. Znovu jsem byl obžalován a vláčen před soudy. Nakonec jsem byl osvobozen, ale celý proces vyvolal velký rozruch v Turecku i v zahraničí.

Jinými slovy: všechny mé romány jsou v Turecku přijímány podle momentální politické situace. Ale mám samozřejmě i své věrné publikum.

V Alláhových dcerách se zabýváte islámem. Jak byste vysvětlil, že v sekulárním Turecku má náboženství tak rostoucí vliv na společnost a politiku?

Strana AKP, která je u moci již více než deset let, vznikla původně z islamistického hnutí, oni sami o sobě tvrdí, že jsou konzervativní demokraté. Já souhlasím, že jsou konzervativní, ale o té demokracii už bychom mohli diskutovat. Islám není jen náboženství, je to součást našeho kulturního dědictví už od 11. století. Je nicméně fakt, že je v současném Turecku čím dál tím víc vidět. Nemá ještě vliv na politické instituce, ale už se výrazně projevuje na každodenním životě turecké společnosti. Proto Alláhovy dcery vyvolaly takový rozruch a takové reakce – já přicházím s kritickým pohledem na islám, zpochybňuji některé otázky víry, ptám se po jejich pravdivosti a také ukazuji, jak velmi rychle můžeme víru ztratit.

Několikrát jsem slyšel ná zor, že Evropa bude jednou muslimská. Myslíte si, že islám může Evropu nějak obohatit?

Podle mě nehrozí, že by Evropa mohla být jednoho dne muslimská, myslím si, že je to určitý druh islamofobie a paranoie, šířený některými evropskými vrcholnými představiteli.

Evropa je založena na demokratických a sekulárních hodnotách, jako jsou svoboda slova, lidská práva, oddělení církve od státu, volný obchod nebo tržní ekonomika. Je třeba položit si otázku, zda je islám s těmito hodnotami kompatibilní. Já říkám, že v současné době ne. Na druhou stranu muslimská země, příkladně Turecko, může přinést Evropě mnohé, minimálně by mohla přispět k dialogu mezi civilizacemi, pro Evropany by to byla příležitost otevřít se ostatnímu světu a šlo by také o důkaz, že EU není pouze židovsko-křesťanským prostorem.

Chtějí vůbec Turci stále do EU vstoupit, po tom, co jsou tak dlouho odmítáni, a zvláště když nyní sledují evropskou krizi, zatímco jim se daří téměř ve všech směrech?

Přístupové rozhovory započaly v říjnu 2005, to je už sedm let. Za tu dobu jsme se k žádnému výraznějšímu posunu nedostali. Bylo to proto, že bývalý francouzský prezident Sarkozy a německá kancléřka Merkelová, tedy představitelé dvou nejsilnějších států EU, vstup Turecka otevřeně odmítali. AKP pak sice oficiálně říká, že se chce stát součástí Unie, udělala několik reforem, ale zároveň celý ten proces brzdí. Turecko tak sice zůstává kandidátskou zemí, ale i vzhledem ke stávajícímu nastavení Evropy je jeho vstup v současnosti spíše nereálný.

A pak hospodářská krize. Turecko se jí dokázalo úspěšně vyhnout, a naopak zaznamenalo v posledních měsících obrovský růst. Evropa ale není jen ekonomika a hospodářství, je to také politika a hodnoty. Já se obávám, že pokud se Turecko odchýlí od evropských hodnot, vznikne před námi riziko vzniku autoritářského režimu, který by mohl být nastolen už současným premiérem. Mě tato situace velmi mrzí, sám jsem nadšeným přívržencem vstupu Turecka do EU, dokonce jsem o tom napsal knížku Turecko – nová myšlenka pro Evropu. Snad se situace změní s příchodem nového francouzského prezidenta pana Hollanda.

Zmiňujete hrozbu autoritářského režimu, proto bych se zastavil u stavu lidských práv. Věznění novinářů a politických aktivistů, a vlastně i žaloby na vaše knihy, to nekoresponduje s tím, jak optimistickým a sebevědomým dojmem Turecko působí. Mně porušování lidských práv přijde spíš jako znak vnitřní nejistoty…

Ano, Turecko je stále ještě země, kde dochází k porušování svobody slova. To, že se někteří novináři ocitají ve vězení, je naprosto nepřijatelné. Zrovna v nedávné době byli propuštěni dva, Nedim Şener a Ahmet Şik, kteří strávili ve vězení více než rok. Nyní se situace změnila a všichni se jim omlouvají. Podobným příkladem je i jeden nakladatel, který se ocitl ve vězení proto, že publikoval knihy o arménské problematice. Současný turecký premiér nemá rád kritiku. Když byl zahájen proces proti mně kvůli románu Alláhovy dcery, napsal jsem mu otevřený dopis. V den, kdy proces začal, měl totiž v televizi proslov, v němž mimo jiné řekl, že Turecko už své spisovatele nepronásleduje.

Jak se vlastně vy, Turek pobývající ve Francii, díváte na krizi EU?

Samozřejmě nejsem žádný odborník, ale jako všech Evropanů i mě se krize dotýká. V současné době se podle posledních čísel ekonomický růst ve Francii zastavil. Nově zvolený francouzský prezident François Hollande má před sebou velmi obtížný úkol a já doufám, že se mu povede ho splnit.