Nákup v samoobsluze je v mnohém jednodušší, ale ubírá nám to z každodenního života právě tu komunikaci, kterou pak nahrazujeme konzumací. Nejen konzumací zboží, ale i té komunikace, kterou marně lovíme po internetu.

Ještě donedávna existovaly obchody, kde se to bez obsluhy neobešlo. A nemyslím unavený personál za pokladnou, ale odborné prodavače, kteří své věci rozumějí, poradí, pohovoří, doporučí, objednají. Konečnou přítrž tomuto druhu poctivého obchodu učinila velká nákupní centra, kde si člověk může samoobslužně vybrat nejen potraviny, boty, oblečení, knížky, ale i domácí a řemeslnické potřeby a nářadí. O tomto sortimentu bude řeč, protože v železářství zažívají svou rozkoš z komunikačního aktu obchodu i mlčenliví muži.

Komunikace v železářství je málomluvná, plná tajemných kódů vyjádřených čísly – klíče šestky, trubky tříčtvrtky, vrták osmička, ještě se tu pracuje s couly, považte! To už vyžaduje kvalifikaci, odborné pojmosloví, znalost samotného řemesla. Možná by některé železářské zboží mělo být na předpis jako v lékárně. V železářství obchodník musí něco znát, akt prodeje a koupě často začíná tak, že zákazník líčí, co má v úmyslu udělat, a v dialogu s prodavačem se teprve dobírá toho, co k úkonu potřebuje. V OBI nebo v Hornbachu ovšem můžou mlčenliví muži mlčet a vybírat, nikomu nemusejí líčit, na co věc potřebují a co z ní bude. Světový obchod umožňuje úplně anonymně pořídit cokoli.

V jednom železářství na malém městě v pohraničí pracuje mladá žena jménem Marie. V oboru se nevyučila, ale když dostala tu příležitost, chopila se jí s plným nasazením. Je hezká, příjemná, ale zejména ráda a dobře komunikuje. Proto někteří zákazníci, i když by si mohli své potřeby koupit třeba v OBI, chodí do toho obchodu kvůli ní. K případu, o němž chci vyprávět, je nutno ještě dodat, že v pohraničním kraji žije hodně cizinců, a proto dochází často ke komunikaci nonverbální, která se někdy podobá až tlumočení do znakové řeči. Tolik úvod, a nyní příběh.

Do železářství přišel muž, nemluvil. Vybral si plastovou topenářskou trubku, zaplatil. Nebyl už nejmladší a vypadal zajímavě, jako Indián, jací stávají na trzích, prodávají cédéčka a pouštějí k tomu El condor pasa. Ale kdoví, ten muž by mohl být i Mongol nebo Cikán, Romové prominou.

Za dva dny přišla paní a řekla, že její manžel tu koupil topenářskou trubku a že by potřebovala ještě kus té samé. Marie si dobře pamatovala, jakou trubku ten záhadný cizinec koupil, vybrala ji, namarkovala, a protože jí to nedalo a protože ráda komunikuje, zeptala se: „Promiňte, nic mi do toho není, ale jaké národnosti je váš manžel? Vypadá jako Indián.“

„On je Indián,“ řekla ta paní, „pochází z Bolívie.“

Na konci týdne přišla ta paní opět. Tentokrát chtěla průměr o číslo menší, spolu s Marií takovou trubku našly a paní jí koupila dva metry. V sobotu přišla pro další dva metry.
Indián se už neukázal, ale jeho žena, obyčejná paní, která pracuje někde v továrně, jaké už tak v tom kraji jsou, přišla v odpoledních hodinách pro topenářskou trubku ještě několikrát.

Marie si to cvičně spočítala: na topení v celém bytě je těch trubek málo a na opravu jedné prasklé zase moc. A když paní přišla příště, zeptala se jí: „Promiňte, nic mi do toho není, ale na co potřebujete ty topenářské trubky?“

A tahle unavená žena z pohraničního maloměsta, která bydlí ve starém paneláku, odpověděla: „Můj muž z nich vyrábí Panovy flétny.“

Až přijde Indiánova žena příště, třeba pro vrták nebo těsnění, řekne jí Marie, jestli by její manžel jednou na tu flétnu před obchodem nezahrál. Tím se, díky Marii a jejímu umění komunikace, stane z obyčejného zapadlého železářství světový obchod.