Článek
Před několika málo týdny jste získal významné hispánské ocenění Formentor za celoživotní dílo. Co to znamená pro vás a vaše psaní?
Nejsem žádný lovec cen, i když sem tam mi nějakou dají. Už se mi ale taky stalo, že jsem ocenění odmítl. Třeba jedno, které mělo v názvu slovo národní. Spisovatel není žádné národní bohatství, nepatří žádnému národu, proto ani nemůže dostávat národní ceny. Tím by se stal spisovatelem malého kontextu, jak napsal v jedné z nejinteligentnějších esejí o literatuře Milan Kundera. Spisovatel má usilovat o široký kontext, v němž slova jako národ nehrají roli.
Pak jsem si taky nepřišel pro mezinárodní literární cenu, kterou dotoval Muammar Kaddáfí. Myslím, že to bylo poprvé, kdy někdo z intelektuálů veřejně odmítl tak velkou částku peněz z jeho kapsy.
Potěšilo vás naopak nějaké ocenění?
Jediné, které mi ve Španělsku udělalo opravdovou radost a které jsem s nadšením přijal, bylo jmenování čestným Romem. Napsal jsem totiž článek o jednom zločinu – v malé kastilské vesnici byl ze závisti zabit Rom – a romská komunita mi za to udělila tenhle titul.
V hispánském kulturním okruhu se předpokládá, že spisovatel bude zároveň angažovaným intelektuálem, potažmo novinářem.
Hlasem, jenž se bude vyjadřovat k problémům a klíčovým otázkám své doby. Je třeba si uvědomit, že žurnalistika je relativně nový fenomén, v době Cervanta nic takového neexistovalo. Nicméně jediný spisovatelův závazek je vůči lingvistickému dědictví, z něhož vyrůstá jeho vlastní psaní. Měl by něco nového přidat k tzv. stromu literatury. Pokud literaturu nějakým způsobem nezmění, nic nového neřekne nebo nepřidá, selhal, nedostál svému závazku.
Jako člověk by se spisovatel samozřejmě měl vyjadřovat k nespravedlnostem světa. Měl by bojovat za práva žen, proti diskriminaci jakéhokoli druhu, proti rasismu, xenofobii, za práva imigrantů z třetího světa a tak dále a tak dále… Ale tohle všechno vám nezaručí, že budete víc než jen průměrným spisovatelem.
Morální kredit tedy není podmínkou geniality?
Znám spoustu literátů, kteří vždy hájili lidská práva, ale psali špatné básně nebo podprůměrné romány. Jsou naopak spisovatelé, kteří byli skutečnými hajzly a psali brilantní věci – třeba Louis-Ferdinand Céline. Tenhle antisemita a rasista napsal několik protižidovských pamfletů, jejichž vydávání je dnes ve Francii zakázáno, a zároveň posunul světovou literaturu o velký kus kupředu a je považován za jednoho z největších francouzských romanopisců a mistrů francouzštiny.
Jako další příklad takovéhoto geniálního hajzlovství můžu uvést španělského spisovatele Francisca Gómeze de Queveda. Byl to ten nejhnusnější typ člověka, jaký může vůbec existovat. Byl to misogyn, antisemita, rasista, prostě dokonalý hajzl a navíc, přes všechen svůj nacionalismus, dostával prebendy od Francouzů. To ale nemění nic na tom, že napsal vynikající pikareskní román Život rošťáka a taky ty nejkrásnější sonety o lásce, jaké byly kdy ve španělštině vytvořeny.
Když mluvíte o stromu literatury, co jste k němu podle vašeho názoru přidal vy sám? Kritika vás často označuje za hledače nových forem, nových jazykových prostředků a zároveň hlubokého obsahu…
Kritice bych nevěřil. Do mých sebraných spisů, které před časem vyšly ve Španělsku, jsem zahrnul všechny recenze, které kdy kdo otiskl na mé knihy. Většinou byly negativní a mnoho lidí dnes ani nemůže uvěřit, že takové recenze opravdu vycházely. Já ale všechny tyhle odsudky beru jako pochvalu. Protože kritici obecně jsou velmi leniví a všechno, co je nějak nové nebo jiné, je šokuje.
Mám dojem, že každá dobrá literatura je zároveň dobrodružstvím a má svého čtenáře přivést k dobrodružnému zážitku, k pocitu, že zažívá něco nepředvídatelného. A o to jsem se vždycky snažil.
Zmiňujete slovo dobrodružství. Jakou roli hrají skutečná dobrodružství ve vašem životě? Jaké důvody vás zavedly třeba do Čečenska?
Velmi obdivuji ruskou literaturu devatenáctého století. Bohužel ruštinu neovládám, ale naštěstí jsem většinu autorů tohoto období četl ve vynikajících francouzských a anglických překladech. Čečensko jsem objevil u Puškina, mluví o něm i Lermontov a také miluju posmrtně vydanou Tolstého knihu Hadži Murat. Píše se v ní nejen o kavkazských horalech, ale také třeba o tamních sufijských spolcích. Tady je Tolstoj velmi dokumentární, skoro až žurnalistický. A byl jsem doopravdy roztřesený, když jsem stál na stejných místech, jež on popisuje, a viděl jsem stejné vraždění, jaké se odehrávalo v dobách, kdy Čečence potíralo carské vojsko. Byla to pro mě samozřejmě velmi literární vize a zároveň jsem, jak jsme o tom mluvili na začátku, cítil, že se musím postavit na stranu pronásledovaných lidí. Většinou jsem otrokem těchto dvou pocitů.
Juan Goytisolo
Vaše kniha o španělském městečku El Ejido, které se v posledních letech skloňovalo jako příklad novodobého otroctví, kdy v tamních sklenících pracovaly za hrozných podmínek tisíce imigrantů z Maroka a z východní Evropy, je dnes legendární ukázkou angažované žurnalistiky.
O španělské Almérii, kde leží El Ejido, jsem psal už v padesátých letech v knize Níjarské úhory. Viděl jsem tam takovou chudobu, že ty nejzapadlejší a nejchudší oblasti v Maroku jsou vedle toho bohaté kraje. Nikdo o tom tenkrát nemluvil, tahle oblast nikoho nezajímala, jako by neexistovala. V Níjarských úhorech ale o Almérii píšu velmi opatrně, nechtěl jsem, aby knihu tehdejší frankistická cenzura zakázala. Byla to taky jediná kniha, která mi za Frankova režimu vyšla, k autocenzuře už jsem pak nikdy nechtěl sahat. Nicméně po vydání téhle cestopisné reportáže mi jeden starosta z Almérie vzkázal, že jestli se u nich ještě někdy objevím, pověsí mě za koule na nejbližší lampě. Tuhle laskavou nabídku jsem musel odmítnout.
Do El Ejida jste se pak ale vrátil.
Ano, už v době demokracie a znovu jsem nemohl uvěřit tomu, co vidím. Kde byla dřív poušť, táhly se teď tisíce a tisíce skleníků a v nich pracovali novodobí otroci. A znovu jsem o tom napsal knihu. A když jsem měl jet do El Ejida na její křest, vzkázal mi znovu tamní starosta, že nemůže zaručit mou fyzickou bezpečnost. Poslechl jsem ho a nejel tam.
Nikdy ale nezapomenu na jeden nápis na zdi v El Ejidu. Stálo tam: Arabáči NE, Rusky ANO. V téhle krystalické metafoře se snoubí ten nejhnusnější machismus s odpudivým rasismem. V roce 1999 bylo v tomhle městě 49 bankovních domů, 123 veřejných domů a jedno knihkupectví. Co k tomu dodat…
Ještě si myslíte, že je Španělsko „země nových bohatých“?
Ve Španělsku se lidé stali z chudých hrozně rychle bohatými, neprošli si žádným přechodným obdobím, zejména co se týče demokratické kultury a praxe. El Ejido je možná nejkřiklavější příklad, kdy se lidé z naprosté chudoby najednou díky moderním postupům v zemědělství a levné pracovní síle imigrantů vyšvihli mezi boháče. Pro mnoho z nich pracovaly na rajčatových plantážích stovky otroků, ale oni sami se ani neuměli podepsat a na smlouvy otiskovali jen palce.
Máte nějaký recept na zlepšení situace?
Možná kdybychom začali být skromnější. Mysleli jsme si, že jsme noví boháči, aniž bychom jimi doopravdy byli. Potřebujeme se nad sebou zamyslet, nad tím, že u nás proběhla ekonomická transformace, ale žádná kulturní a vzdělávací.
Vaše vize budoucnosti je naprosto pesimistická, nemáte o lidském rodu ty nejmenší iluze…
Je jasné, že žijeme na konci cyklu. Naše maličká planetka se stovky miliónů let obešla bez lidské rasy a jsem přesvědčený, že se bez ní obejde další stovky miliónů let. Žijeme v globálním kasinu, v němž si celé národy utahují opasky a platí za zpupnost bankéřů, kteří jim snižují rating… Nebo všechny ty řeči o udržitelném rozvoji mi přijdou jako absurdní vtip. Vždyť skoro všechno přírodní bohatství jsme už vyplundrovali. Nicméně, adoptoval jsem v Maroku tři děti, takže nějakým způsobem asi věřím v jejich budoucnost.