Pop požírá sám sebe. Ten obraz mě fascinuje, nejsem si totiž jistý, zda za ním mám opravdu tušit urobora – hada hltajícího vlastní ocas – nebo třeba Krchovského verše o tom, že všichni jsou zákeřná, hladová klíšťata / jsou na svých prdelích vzájemně přisátá / a když se poslední na první zavěsí / pak z jeho prdele vlastní krev saje si. Jinými slovy, jde v případě současného popu o znovuzrození, nebo skutečně jen o parazitování na slavné minulosti?

Odpovědí na tuto otázku je celá řada. Zmíněný publicista tvrdil, že je hudba v krizi, v rozhovorech s rockovými hudebníky. To je velice důležité: rock je kulturní hnutí, které před padesáti lety zcela proměnilo kulturní obraz západní civilizace, od té doby však víceméně markýruje svou slavnou minulost a generuje jen variace původního úspěšného vzorce, opírajíc se přitom o mocný publicistický aparát a kánon své historie. Rozumějte, nemám nic proti bigbítu, ale hořekování nad tím, že se od šedesátých let a seržanta Peppera v hudbě nic nepřihodilo, může klidně znamenat, že mluvčí je líný zkoumat, hledat, měnit svůj vkus a posluchačské návyky.

Opačný názor než rockoví (nebo třeba jazzoví) staromilci vyznává jeden můj známý hudebník, který tvrdí, že hudba naopak nikdy nebyla pestřejší než dnes. Naráží na donedávna nevídané možnosti výběru a přístupu k ní, nejen na stahování, sdílení a youtube, ale vyzdvihuje i vůbec největší hudební bazar, portál Discogs, kde více než čtyři milióny uživatelů nakupují, prodávají a budují databázi všech desek, které kdy byly vydány. Zmíněný známý si pochvaluje možnost být okamžitě zpraven o novinkách na poli elektronické avantgardy i možnost vychutnat si starší desky, jejichž poslech by ho jinak stál dlouhé pátrání a stovky eur.

Sám jsem kdysi do nějaké diskuse napsal, že je-li někdo v krizi, je to posluchač – hudbu, která se na něj valí a která by jej zajímala, nikdy nezvládne uposlouchat. Je vlastností sběratelů, že se jejich poklady rozrostou do takové míry, že o nich jejich majitelé začínají ztrácet přehled. Véře internetu jsme takovými sběrateli všichni. A připadá nám to normální.

Při čtení diskuse pod článkem o demonstracích proti ACTA mi spadla čelist nad příspěvkem jistého Karla Dvořáka: Paraziti, kteří vytvářejí údajná autorská díla, si myslí, že jsou něco lepšího než zbytek světa, a proto by chtěli svoje nároky na trvalý zisk uzákonit s těžkými postihy pro ty, kteří jim ten zisk nebudou dopřávat. Máme se stát otroky hrstky vychcánků, kteří si myslí, že jsme hlupáci, a proto na nás musí používat bič? Ukažme jim, že se mýlí, a o zisk se musí přičinit každodenní prací, a ne jen tím, že jednou vytvoří nějaký šmejd a nazvou ho autorským dílem a pak jen natahují ruce pro peníze po celý život.

Vida, ještě před patnácti lety si člověk mohl poslechnout hudbu jen z fyzického nosiče, dnes už se divíme tomu, že za nekonečnou záplavou informací na internetu stojí fyzické osoby, skuteční lidé a že vytváření těchto informací je jejich povoláním.

O kus dál Karel Dvořák pokračuje: Zamyslel se již někdo nad tím, když se bavíme o autorských právech, že vlastně všichni ti údajní autoři vykrádají při tvorbě svých plagiátů již existující díla? Protože všechno na tomto světě již bylo vytvořeno nebo někde sepsáno a tito autoři si to klidně ukradnou a přepíší a pak to vydávají za svoje dílo. Proto by se mělo každé údajně nové dílo podrobit analýze, a pokud se prokáže, že obsahuje motivy uvedené již jinde, tak by nemělo toto dílo dostat žádný ochranný statut.

Nevím, jak by tuhle cenzuru chtěl provozovat v praxi a jak by stanovil spodní hranici autenticity, a jsem přesvědčen, že jeho kulturní rozhled, co se týče dějin a vývoje umění, je značně omezený, přesto se tu pan Dvořák dotýká něčeho příznačného: záplava retra, která se vine současnou pop music, by totiž mohla pramenit z pocitu, že tu již všechno bylo. Můžeme nad tím mávnout rukou a poukázat na skutečnost, že něco takového se tvrdí již stovky let (viz známý návrh z 19. století zrušit americký patentní úřad, neb nic nového již nebude vynalezeno), ve světě populární a experimentální hudby je ale podobné zastavení času jasně patrné.

Jimi Hendrix Experience v roce 1966: zleva Mitch Mitchell, Jimi Hendrix a Noel Redding

Jimi Hendrix Experience v roce 1966: zleva Mitch Mitchell, Jimi Hendrix a Noel Redding

FOTO: fotobanka Profimedia

Hudební publicista Simon Reynolds vydal loni pozoruhodnou knihu Retromania s podtitulem Závislost popkultury na vlastní minulosti, v níž se na tuto problematiku dívá z mnoha úhlů pohledu: z perspektivy sběratele, uživatele iPodu nebo rockových revivalistů snažících se ve své tvorbě vrátit do doby před Seržantem.

„Umíme si představit budoucnost?“ táže se tu mimo jiné a odpovídá si, že snad jen ve formě katastrofických vizí a antiutopií – touha po pohybu v čase směrem vpřed nám jaksi chybí, a proto se ohlížíme především zpět. Současná populární hudba podle Reynoldse nemá výrazné, masově populární vizionáře typu Beatles či Jimiho Hendrixe. Nulté roky nového milénia budou možná první dekádou v historii pop music, z níž si historie zapamatuje spíše hudební technologie než samotnou hudbu, píše se v jeho knize. Není ale i v tom trocha ubrečeného rockového sentimentu?

Reynolds ve své knize občas účelově střídá optiku a porovnává malé scény se světem globálních hvězd. Přitom každý, kdo v hudbě zkoumá to skryté a podzemní, dobře ví, že undergroundový kvas je vždy dynamičtější a jaksi odvážnější (neboť zkrátka méně riskuje) než svět televizních hitparád. Takový posluchač z podzemí si na nedostatek hudby nikdy stěžovat nebude. A svět nahoře? Doby, kdy jsme čekali na to, s čím novým přijdou Beatles na příštím elpíčku, jsou nadobro pryč. Na popovém trhu se dnes točí příliš velké peníze na to, aby bylo možné riskovat. A tak je třeba obracet se do bohaté historie žánru. Retrománie i díky internetu zuří a pop skutečně pojídá sám sebe jako zákeřné hladové klíště – mimochodem skupina Pop Will Eat Itself vydala v roce 2010 comebackové album. Ale v říši menších organismů se rojí přinejmenším zajímavé mutace, když už ne zcela nový život. A třeba i ten, jen jeho zárodky poznáme až zpětně.