Článek
Jsme v zátoce Ha Long, v jednom z novodobých sedmi divů světa. Za americké dolary jsme si koupili třídenní výlet z Hanoje. Jinak se sem prý turista nedostane. V ceně je i jedna noc na lodi, jejíž posádku kromě nás tvoří tři námořníci, několik dalších turistů všech obvyklých druhů a Vietnamec Tien. Toho s námi vyslala soukromá cestovní kancelář, která, zdá se, ke své prosperitě demokratické poměry nepotřebuje.
Odpoledne je na programu, na jehož dodržování Tien úzkostlivě dbá, výlet na kánoích. Přítelkyni není z mořského houpání dobře, a tak jdu odvážně sám. Každý z nás turistů dostává vlastní plavidlo a jako kachny na rybníku vyrážíme na malé kolečko kolem skalních masivů, které tu jaksi samy a bez účelu trčí z moře. A tvoří div.
Lodě v zátoce Ha Long
Od začátku se držím vzadu, a když se nikdo nedívá, podaří se mi odpádlovat pár desítek metrů mimo obvyklou trasu. A najednou se ty obrovské skály pohnou. Nezdá se mi to jen? Nezdá, nejdřív se sunou nenápadně, po chvíli už naprosto zřetelně. Netrvá dlouho a utvoří kolem mě kruh. Strach nemám. Naopak. Zavřu oči a vnímám jen sluchem. Z okolních skal ke mně doléhá šustění tropického hmyzu, jsem uprostřed toho zvuku. Je čím dál silnější, ne nepříjemný, jen tak pronikavý, že z mé hlavy vyhání vše jiné. A já ho nechám. Za chvíli už nic než on neexistuje, žádné starosti, nic. Je mi krásně. Jenže to už mě Tien volá, skály se rozestupují a já se poslušně navracím do kachního průvodu.
Večer sedím sám na dřevěné palubě. Ne nadlouho, náš průvodce nemá rád posmutnělé zákazníky. Přisedne si a vypráví mi o krásách Saigonu, kam se chce co nejdřív přestěhovat a kde to prý žije, ne jako v té staré, nudné Hanoji, a taky o tom, kolik by stál čtyřdenní zájezd do tohoto civilizačního centra jižního Vietnamu. Nechám ho mluvit, vystačí si.
„Tiene, kdy se v Hanoji přestalo jezdit na kolech?“ zeptám se až po čase.
„Asi před deseti lety, lidi je vyměnili za motorky. Nevím jak v Hanoji, ale v Saigonu je šest miliónů motorek na devět miliónů obyvatel. Aut zatím míň, ale tak za dalších deset let už budeme mít každý i auto, jako u vás v Evropě,“ odpovídá s úsměvem můj společník.
„To už ale silnice nepůjde přejít. Už teď je problém se proplést.“
„Vláda slíbila více semaforů a pěšky stejně bude chodit míň a míň lidí.“
Jako správný velký bílý muž mám chuť Tiena varovat, mám chuť mu říct, že by se neměl stěhovat do Saigonu, že z něj brzy bude chtít utéct a třeba už nebude kam. Ale nakonec neřeknu nic.
Ulice v Hanoji
Během našich tří vietnamských týdnů jsme navštívili i Saigon a vůbec celý jih, včetně chudých rybářských vesnic, kde se lidé každé ráno koupají ve špinavém Mekongu („Vláda slíbila, že řeku vyčistí,“ říká nám jeden z rybářů). A teprve na závěrečných pár dní jsme se vrátili zase do Hanoje.
Jedno z posledních odpolední jsem si stoupl na kraj ulice, po níž se kdysi proháněli cyklisté. Pomalu jsem vstoupil do vozovky a lehkým krokem se vydal na druhou stranu. První motorka mě objela zprava, druhá zleva. Zavřel jsem oči, aniž by má levá noha přestala střídat pravou. Chtěl jsem vnímat jen sluchem, slyšet šustění kol.
Nepodařilo se, zatroubilo na mě jedno z několika aut, které se už stačily vmísit mezi tu haldu motocyklistů. Na druhou stranu ulice jsem nedošel, ale doběhl.