Když jsme dopoledne přijeli k bráně, hlídač jenom vrtěl hlavou a dlaní přikazoval, abychom udržovali odstup. Žádný Ziv prý v Nokdimu nebydlí. Dávám hlídači Zivovo číslo. Prý je neplatné. Máme počkat. Dál od brány. Poslal jsem Zivovi esemesku a on si nás přišel vyzvednout. Smál se, nemáme se prý čemu divit, když jsme přijeli palestinským taxíkem. Hlídač je jeho dobrý kamarád.

I Ziv se živí jako hlídač. Pracuje na kontrolním stanovišti půlícím silnici mezi Nokdimem a palestinskými vesnicemi na jedné straně a Jeruzalémem na straně druhé. Když nás jeho kamarádka Miri večer bere na vyjížďku do Jeruzaléma, Ziv nám vesele mává, obalený neprůstřelnou vestou, samopal skloněný k zemi. Je to prý klidná práce, celou noc si může číst knížku – kontroly izraelských osadníků jsou formalita, jenom občas je potřeba zkontrolovat povolenky Palestincům, kteří se chtějí dostat do Jeruzaléma. Pro Palestince je velice těžké povolenku získat a Ziv i jeho přátelé přiznávají, že vedle ochrany před terorismem a pašováním zboží je smysl takového opatření hlavně v tom, ukázat Palestincům, kam patří.

Zivův bratr Ori je na vojně, večer se vždycky vrací domů. Se svou jednotkou hlídá nedaleký Betlém, a jako jediný z rodiny se tak do Ježíšova rodiště, patřícího teď Palestincům, může podívat – Izraelci tam mají vstup zakázaný. Ori má Palestince docela rád, říká, že izraelští vojáci v jejich městech udržují pořádek, že jsou spravedlivější než policie palestinské samosprávy. Dodává, že židovští osadníci Palestincům dávají zaměstnání, nechají je dělat zednické práce nebo opravovat zemědělské stroje, taky kupují jejich zboží, a tím pomáhají udržet palestinské hospodářství nad vodou.

V sousedství Nokdimu žije palestinská rodina, s níž mají nokdimští dobré vztahy, nosí si dárky a zvou se vzájemně na oslavy. „U nás to nevypadá tak, jak to znáte z televize,“ usmívá se Ori, „tady se o politiku nestaráme.“ Ori se na vojně vycvičil jako ostřelovač a prý „dostal“ už několik Palestinců. Těch zlých.

Když nás Miri večer veze do Jeruzaléma, taky zmiňuje onu přátelskou palestinskou rodinu, ale hned dodává, že palestinské vesnice v okolí nejsou osadníkům nakloněné a jejich obyvatelé někdy na projíždějící izraelská auta házejí kameny, nebo dokonce střílejí, a dva osadníky už zabili. Nokdim vlastně vznikl jako připomínka podobné události – když v roce 1982 Palestinci zabili židovského správce nedalekého turistického centra Herodium, založili Židé nedaleko Herodia osadu.

Palestinský chlapec sleduje dav lidí, který se v městě Ramalláh shromáždil na podporu vzniku samostatného státu.

Palestinský chlapec sleduje dav lidí, který se v městě Ramalláh shromáždil na podporu vzniku samostatného státu.

FOTO: Darren Whiteside, Reuters

Rebečin manžel Amos teď pracuje jako správce Herodia a taky vlastní ovčí farmu, která produkuje košer skopové. Ziv, Ori i Mira mu pomáhají. Jsou v podstatě sekulární, ale v sobotu po šabatu se všichni sejdou u jednoho stolu a Rebeka z velkého hrnce rozděluje šoulet. Po večeři vyjdou na terasu a všichni kromě Rebeky si zapálí cigaretu. Rebeka se dívá na malebné vrcholy Judských hor, mezi nimiž prosvítá hladina Mrtvého moře. „Doufám, že támhlety kopce taky brzo osadíme domky. Celý svět je proti nám, celý svět si myslí, že naše osady jsou jeho největší problém, říkají, že jsme tu zemi ukradli,“ obrací se ke mně. „Ale podívej se kolem sebe – jaké ukradli, vždyť tady jsou jenom kameny a písek, nic jiného. Ta země tu jen tak ležela a my jsme ji zušlechtili.“

Stojím tam, kouřím a místo odpovědi jí radši pochválím šoulet.