Jaká kniha vám jako dítěti otevřela svět příběhů, svět literatury?

Existuje řada pro mě podstatných knih. Nedávno jsem si uvědomil, že jednou z nich byla programová učebnice Dioda, transistor, tyristor názorně, která byla psaná tím behaviorálním americkým stylem, tedy vždy na konci měla úkoly a testové otázky. Tu jsem prostudoval opravdu důkladně a vzpomněl jsem si na ni minulý týden, když jsem kupoval nějaký triak. V hudbě mě podobně hodně ovlivnila kniha Úvod do tonální harmonie od Emila Hradeckého, kterou, myslím, by měl prostudovat každý muzikant.

Už nějakou dobu se mluví o soumraku čtenářství. Vy se sice věnujete hlavně partnerskému poradenství, ale všímáte si kdečeho. Zaznamenal jste ve své praxi nějakou viditelnou proměnu?

S čtením to jde opravdu z kopce nebo, jak se dříve psalo, s kopce. Když dám dvaceti studentům test na pochopení článku v jejich mateřštině, tak z výsledků vidím, že tři přečetli a pochopili, dvanáct četlo a nepochopilo a pět ani nečetlo. Při výzkumu oční kamerou jsem pozoroval, že lidi mají dva zřetelně odlišné módy čtení. Jedno povrchní – tím čteme letáky a nápisy, a pak hluboké. To hluboké vyžaduje od člověka hluboké zklidnění, kterého většina lidí není bez tréninku schopna.

Problém je i v tom, že písmena nejsou evolučně přirozené tvary – těmi jsou obrazy a slyšené slovo. Pokud chceme mít čtenáře, učíme děti nepřirozenému chování. V okamžiku, kdy dáme dětem na výběr mezi videem a knihou, zvítězí zákonitě video. Ale je velmi žádoucí, aby děti četly. Četba je mnohem efektivnější způsob získávání informací – poměr množství informací za jednotku času. Když chceme tuto přirozenou nechuť ke čtení kompenzovat, stojí nás to hodně energie.

U malých dětí do osmi let je tou kompenzační metodou především upřednostňování slyšeného slova před filmy a videy. Máme-li tedy na výběr, jestli čtenou pohádku v mp3 nebo hraný film, pak čtená pohádka by měla mít přednost. Děti se tak učí zpracovávat informace výlučně sluchovým kanálem. Od toho je snadnější přejít k psanému slovu.

Jako rodič takhle své děti vedete?

Ano, ale mám-li být upřímný, často tápu a nevím, jak moc tvrdými metodami bych měl čtení u svých dětí podporovat. Sám sebe ale nutím do toho, abych denně alespoň půl hodiny četl odbornou literaturu. Zakazuji si číst plytká periodika, luštit křížovky, sudoku, hrát počítačové hry, dívat se víc než na jeden televizní pořad denně atd.

Všichni víme, že využíváme svou mysl jen ze zlomku její kapacity, ale málokdo si chce přiznat, že cesta k vyšší výkonnosti vede především přes nepříjemné prožitky. Do těch se nikomu nechce, ale lidi se liší v tom, kdo v těchto nepříjemných prožitcích dokáže fungovat a kdo ne. Naučit se anatomii a histologii není nic příjemného, ale neměli bychom doktory, kdyby nedokázali sedět v knihách celé měsíce.

V úvodu knihy Psycholog a jeho svědectví o Kristu přiznáváte, že kdybyste nebyl k víře od malička vychovaný, byla by vám církev v lepším případě lhostejná. A taky tam píšete, že neznáte lepší ideologii než křesťanství…

Po druhé světové válce jsme tu v Evropě alergičtí na slovo ideologie. Chápu, nacismus, komunismus – samí mrtví. Ale pozor, ideologické myšlení je vývojová potřeba a dodal bych: úporná potřeba adolescence a mladší dospělosti. Když dospívajícím cílevědomě nedáme nějakou kvalitní ideologii, tak je otázkou náhody, čeho se chytnou. To, že slovo ideologie používáme obvykle pro staré myšlenkové směry, ještě neznamená, že nám průběžně nevznikají ideologie nové – ekologie, feminismus, punk, skinheads, neonacismus, hippies atd.

Všichni rodiče vědí, že dospívající nelze řídit jinak než pomocí idejí. Mladé je třeba nadchnout, oni pak jdou a dělají velké skutky. Na dynamitu též není špatné, že akumuluje množství energie, stejně tak na ideologiích není špatné, že dokážou z lidí dostat energii.

Velké skutky následně dělají velké osobnosti a pevné identity. Klimeš by zkrátka nebyl Klimešem, kdyby nebyl katolík.

Praxi katolické církve ostře kritizujete a označujete ji za otřesnou. Jak se k vašemu pohledu staví kněží?

Já jsem zásady, že když se mi něco nelíbí, tak to změním. Když to nemohu změnit, tak považuji za svůj úkol alespoň řvát. Kněží ale mlčí. Myslím, že i biskupové si uvědomují, že například není v jejich silách sehnat dost celibátních kněží. Ale oni mlčí jako pěna. Nenapíší do Vatikánu: „Houston, we have a problem.“ Naopak vydatně slučují farnosti, takže pomalu bude celá Česká republika jedna velká farnost.

Jen tím řvaním se liším od průměrného katolíka. Každý v církvi slyšel či zná osobně případy, kdy kněz zplodil děti a zvysoka na ně kašle. Všichni víme, že je to špatně. Ale jen Klimeš měl dost odvahy vstát a před lety veřejně říci, že se mu nelíbí, že pan profesor Ctirad Václav Pospíšil, františkán a kněz, který se zavázal dodržovat slavné sliby čistoty, si se svou studentkou pořídil druhé dítě. Dnes prý s ní má již třetí. Biskupové ale seřvou Klimeše, ne Pospíšila. Biskup Posád mi tehdy zavolal a vyčinil mi, že necítím s církví. Když jsem se ho ptal, co ty děti kněží, které jsou taky součástí církve a Božím darem, vztekle mi odpověděl, že „maj matku a to jim stačí“. Když jsem se ptal biskupa Herbsta, tak mi řekl: „Takových je…“ Když jsem mu připomínal, že by měl něco dělat, tak řekl, že on je „jen pomocný biskup“.

Jenže Posád s Herbstem patří k těm několika lepším biskupům, co máme. Ani jim se nelíbí, že Pospíšil nám dělá ze svaté církve římské klub spermoňů, ale oni na rozdíl ode mne prostě za každou cenu budou držet jazyk za zuby. Jinými slovy lišíme se spíše v otázce, jak to řešit, než ve věci samé.

Kvůli takovýmhle sporům ale jeden český kněz shořel v Kostnici. Vám se to už naštěstí nepřihodí amě zajímá proč. Protože se katolická církev kultivovala, humanizovala, nebo jen proto, že svět kolem ní se změnil?

Středověké myšlení je pro nás stejně nepochopitelné jako středověká hudba, viz již zmíněný Hradecký. Myslím, že lépe rozumíme starověkému Římu a Řecku než vlastnímu středověku. Kdyby tady stál Mistr Jan Hus a my bychom se ho mohli zeptat, za koho se on sám považuje a jestli je správné upalovat kacíře, tak by nám řekl, že on je katolický kněz a že upalovat kacíře je samozřejmě správné. Jen by tvrdil, že on sám není kacíř.

Je třeba mít na paměti, že Hus i koncil chtěli nějak vyřešit papežské schizma. Ani jemu, ani koncilu se nelíbilo, že na papežský stolec si dělá nárok více mužů. Nedohodli se ale na tom, jak to řešit. Ale on, kdyby seděl na druhé straně, taky by neměl problém upálit kacíře. Ani Karel IV. nebyl žádný humanista a dělal pogromy na Židy. Jako není dobré přeměřovat dětské myšlení dospělými normami, stejně tak není dobré středověké myšlení přeměřovat postmoderním diskursem. I svaté je třeba chápat v kontextu jejich doby a porovnávat je s jejich vrstevníky, ne s námi. Například svatý Jeroným by na dnešní poměry nebyl geniální lingvista, ale akorát tak dobrý pošuk.