Článek
Proč zrovna Havel? Asi proto, že se vyhýbal neurvalému a prázdnému deklamování, že se nebál ukázat nesmělost, rozpaky, vnitřní boj, tedy věci, které by jiní u sebe vnímali jako neodpustitelnou slabost. Byl pro mě v tom mocenském světě takovým měřítkem. Díky němu se zdálo být zřetelnější, kterému nažehlenému saku chybí podšívka a který úsměv do kamery postrádá obsah.
Ještě důležitější mi pak přišlo, že Havel ani v politice nepřestal být dramatikem a spisovatelem, který je schopen širší reflexe a kritiky, ale i sebeironie. Což mi společně bylo zárukou, že se nespokojí s prvním nabídnutým řešením, že pro něj bude v každém sporu hrát víc než jedna proměnná, víc než jedna rovina. Jeho rozhodnutí se tak v mých očích stávala důvěryhodnějšími. Ostatně si stačí přečíst Havlovy politické paměti Prosím stručně. Nejsou jen rozhovorem, nebo jen chronologicky řazenými vzpomínkami. Dokázal z nich vytvořit absurdní drama se vším všudy, dokázal nudnému žánru přimyslet druhou rovinu. Už to, že se o to vůbec pokusil, je pro mě podstatnou hodnotou.
Vše zmíněné samozřejmě nesouvisí přímo s Havlovými konkrétními činy. Ty ale ať zhodnotí povolanější. Já si dovolím pouze povzdechnutí, že s jeho definitivním odchodem už mi v české politice žádný můj člověk nezbyl.